26 Cdo 966/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobců a) Z. P., a b) M. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému
P. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 85/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2004, č. j. 13 Co 784/2004-84,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám
advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
9. 9. 2004, č.j. 12 C 85/2004-47, uložil žalovanému povinnost, aby do 9. března
2005 vyklidil a vyklizený předal žalobcům byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím,
ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 120 v K. V. (dále jen „předmětný byt“), a
rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou
aktivní legitimace žalobců a dospěl k závěru, že je dána, neboť žalobci se
stali vlastníky nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, na základě
kupní smlouvy uzavřené s městem K. V., sepsané notářem dne 20. 5. 1994. Podle
soudu prvního stupně nebyla uvedená smlouva sepsána v rozporu s § 22 zákona č.
72/1994 Sb., jak namítal žalovaný, neboť citované ustanovení není aplikovatelné
na převod obytného domu, na který dopadá občanský zákoník, nýbrž na převod
vlastnického práva k bytové jednotce. Spoluvlastnické právo žalobců k
předmětnému domu bylo navíc deklarováno i v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 6. 1. 1998, č.j. 10 Co 435/97-62, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu
předmětného bytu a matce žalovaného M. H. byla uložena povinnost tento byt
vyklidit po zajištění bytové náhrady. Vzhledem k tomu, že matce žalovaného
svědčilo po skončení nájmu pouze právo bydlení k předmětnému bytu a po její
smrti i toto právo zaniklo, a protože žalovaný nebyl ani osobou odvozující své
právo byt užívat od nájemce bytu (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 27/84, podle
kterého nedochází k přechodu nájmu bytu po smrti osoby, která užívala byt na
základě tzv. práva na bydlení), poskytl soud prvního stupně ochranu
vlastnickému právu žalobců podle § 126 odst. 1 obč. zák. S ohledem na osobní a
finanční situaci žalovaného mu stanovil lhůtu k vyklizení do 9. 3. 2005.
K odvolání žalovaného a žalobců Krajský soud v Plzni (odvolací soud)
rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č.j. 13 Co 784/2004-84, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího
soudu, jestliže v době smrti matky žalovaného jí již nesvědčilo právo nájmu,
nemohlo na žalovaného ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. ani přejít a z tohoto
důvodu žalovaný užíval byt bez právního titulu. Soud prvního stupně tedy
správně poskytl ochranu vlastnickému právu žalobců, které nepochybným způsobem
v řízení prokázali, přičemž ke stejnému závěru dospěl i soud v předcházejícím
řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v jeho
potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Zásadní právním význam napadeného rozhodnutí shledává v řešení otázky,
zda úmrtím osoby, která užívala byt na základě práva bydlení podle § 712a obč.
zák., dochází k přechodu tohoto práva za podmínek uvedených v § 706 obč. zák.
na osoby v tomto ustanovení uvedené. Dovolateli také není známo žádné jiné
rozhodnutí Nejvyššího soudu než to, na které odkázal soud prvního stupně,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 27/84, které by řešilo přechod
práva na bydlení na osoby uvedené v § 706 odst. 1 obč. zák. Za situace, kdy
neexistuje úprava přechodu práva bydlení na osoby uvedené v § 706 odst. 1 obč.
zák., nezbývá podle dovolatele než analogicky (§ 853 obč. zák.) aplikovat
ustanovení občanského zákoníku obsahem i účelem nejbližší, a sice institut
přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo
prokázáno splnění podmínek citovaného ustanovení, došlo v daném případě k
přechodu práva bydlení z matky žalovaného M. H. na žalovaného. Pokud nedošlo k
přechodu práva bydlení, soudy obou stupňů se podle názoru žalovaného měly
zabývat podrobněji otázkou, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a zda jeho povinnost byt vyklidit neměla
být vázána na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti dovolatel uvádí, že
žalobci se vyklizení nedomáhají, aby předmětný byt užívali, že on sám je
nezaměstnaný a nedisponuje peněžními prostředky na zakoupení bytu a že se z něj
při vyklizení bytu bez náhrady stane bezdomovec. Zdůrazňuje, že předmětný byt
užívá od narození, nemá jinou možnost bydlení a že pokud by jeho matka
nezemřela, měl by nadále zajištěno bydlení, neboť její povinnost byt vyklidit
byla vázána na zajištění náhradního bytu. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že
napadené rozhodnutí „trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení a rozhodnutí.
Podle vyjádření žalobců není dovolání důvodné, neboť napadené
rozhodnutí je správné a v souladu s ustanoveními občanského zákoníku, proto
navrhují dovolání odmítnout a přiznat dovolatelům náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst.
1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z obsahu dovolání se
však podává, že žalovaný - byť „vadu, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci“ výslovně uplatnil - napadá pouze právní posouzení věci.
Dovolání však není přípustné.
Pokud dovolatel namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když otázku vyklizení
nebo případného přiznání bytové náhrady neposuzovaly s ohledem na dobré mravy,
nelze této námitce přisvědčit, neboť již z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně vyplývá, že při svém rozhodování vyšel z osobních a majetkových poměrů
žalovaného, k nimž přihlédl při stanovení délky lhůty vyklizení předmětného
bytu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne
15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1491/2003) nelze přitom otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Rovněž právní názor dovolatele, podle kterého je na základě analogie (§ 853
obč. zák.) možné dospět k závěru o přechodu práva bydlení na osoby uvedené v §
706 odst. 1 obč. zák. není v souladu s ustálenou soudní praxí. V této
souvislosti Nejvyšší soud (shodně se soudem odvolacím) odkazuje na názor
vyslovený pod č. 27/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 132),
podle něhož již za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, tj.
před změnami provedenými novelou č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před
novelou“) na osoby vyjmenované v § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou mohlo v
případě smrti uživatele bytu právo užívání přejít jen tehdy, jestliže v
okamžiku smrti toto právo zemřelému ještě svědčilo, a tyto osoby neodvozovaly
své právo od práva povinného, který ještě v době mezi zánikem práva užívání a
vyklizením bytu zemřel, a proto nadále v bytě bydlely bez právního důvodu. Ani
nyní účinné ustanovení § 712a obč. zák., vymezující rozsah práva na bydlení
odkazem na některá ustanovení o nájmu bytu (§ 687 až 699 a přiměřeně i na § 700
až 702 odst. 1 obč. zák.), s přechodem tohoto práva nepočítá, protože ve svém
taxativním výčtu neodkazuje na ustanovení § 706 a násl. obč. zák. o přechodu
nájmu bytu. I soudobá soudní praxe proto dovozuje, že v případě smrti osoby,
jejíž nájemní poměr k bytu skončil a která měla právo v bytě bydlet do
posledního dne lhůty k vyklizení bytu, nelze ve vztahu k osobám spolužijícím s
bývalým nájemcem bytu ustanovení o přechodu nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč.
zák.) použít ani analogicky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1000/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 10, pod C 719, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 766/2003).
K podání žalovaného ze dne 10. 4. 2005 nemohl dovolací soud přihlížet, neboť
bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty a nebylo podáno
prostřednictvím advokáta (a byla tak obcházena podmínka povinného právního
zastoupení dovolatele). Pro úplnost lze dodat, že v dovolacím řízení nelze
uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto
náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2
odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
snížené o 50% podle § 15, dále navýšené o 20% podle § 17 odst. 2 a poté znovu
snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 2 x 75,- Kč
paušální náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu