V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Podle § 705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§ 705 odst. 3 obč. zák.). Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).
Výklad ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jenž je určující pro rozhodnutí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce, se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými.
Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – v úvahu, že pronajímatel se ohledně dalšího nájmu bytu nevyjádřil a že obě dcery účastníků jsou již zletilé, a za rozhodující pokládal skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě bydlí a pracuje v západních Čechách, kde má rovněž zajištěno bydlení, a žalovaný, který pracuje v M. K., je nucen žít v podnájmu; nepřehlédl ani to, že mezi účastníky docházelo v souvislosti s užíváním bytu po rozvodu manželství ke konfliktům, v jejichž důsledku nelze u žalovaného hovořit o řádném a plnohodnotném užívání bytu k bydlení. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé, odst. 3 obč. zák. vypořádal se všemi v úvahu přicházejícími hledisky v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe.
Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle § 705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) usuzovat nelze.
Ve vztahu k žalobě na plnění soudy především dovodily, že užívají-li byt společní nájemci (po rozvodu manželství), je povinností každého z nich podílet se na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu co do jedné poloviny. Tento závěr, který je totožný se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2003, sp. zn. 33 Odo 1014/2002, je v souladu s dovolacími námitkami žalobkyně. Poté – s odkazem na okolnosti uvedené na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – rovněž dovodily, že v daném případě by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), kdyby žalovaný měl hradit polovinu takto vzniklých nákladů, a uložily mu – s ohledem na citované ustanovení – zaplatit žalobkyni z částky představující zaplacené čisté nájemné částku 8.218,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení; ve zbytku žalobu zamítly. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a žalobkyně právní závěr podle § 3 odst. 1 obč. zák. – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – nenapadla, nelze se v dovolacím řízení uvedeným právním závěrem zabývat.
Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.747,50 Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. a § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovení § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. b/ a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu