27 Cdo 111/2024-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci žalobkyně R., Inc., zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, PSČ 110 00, proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Ottem Markechem, advokátem, se sídlem v Trenčíně, Smetanova 1655/7, PSČ 911 01, Slovenská republika, o uložení povinnosti zdržet se zveřejnění důvěrných a citlivých informací, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 59/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 17 Co 223/2023-263, takto:
Dovolání se odmítá.
59/2022-235, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
[4] Žalovaný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[5] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[6] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, či ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 27 Cdo 4074/2017).
[8] Dovolatel při vymezení předpokladů přípustnosti měl vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek
zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [srov. za všechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16]. [9] Jedním z účelů zákonného požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího (potažmo Ústavního) soudu. To může vést jednak k tomu, že advokát sám po seznámení se s judikaturou dospěje k závěru, že podání dovolání nemá žádný význam, a tento názor posléze sdělí svému klientovi. Současně platí, že povinnost advokáta seznámit se s judikaturou Nejvyššího (potažmo Ústavního) soudu zajišťuje vyšší kvalitu podaného dovolání, což jednak poskytuje vyšší standard právní pomoci klientovi (dovolateli), ale také umožňuje zrychlit, zkvalitnit a zefektivnit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (v podrobnostech srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [10] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). [11] V projednávané věci dovolatel toliko cituje text ustanovení § 237 o. s. ř., aniž uvádí, který ze zde vymezených předpokladů přípustnosti dovolání má za splněný (a proč). Ani tvrzení, že „došlo (…) k odklonu od soudní praxe“ (neznámo, kterého soudu ani jakými rozhodnutími představované), nenaplňuje zákonné požadavky na povinnou náležitost dovolání. [12] Vadu dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. [13] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2024 JUDr. Petr Šuk předseda senátu