27 Cdo 1331/2024-225
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Rehamedica Trutnov a. s., se sídlem v Žacléři, J. E. Purkyně 229, PSČ
542 01, identifikační číslo osoby 08208778, zastoupené Mgr. Jakubem Šnajbergem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 1075/5, PSČ 110 00, proti žalované
Mgr. Evě Mílové, MBA, bytem v Trutnově, U Hřiště 682, PSČ 541 02, zastoupené
JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí
47, PSČ 541 01, o zaplacení 14.016.000 Kč s příslušenstvím, eventuálně o převod
podílu ve společnosti s ručením omezeným, vedené u Okresního soudu v Trutnově
pod sp. zn. 9 C 10/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 9. 1. 2024, č. j. 47 Co 181/2023-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2024, č. j. 47 Co
181/2023-189, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 9 C
10/2022-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (s původní obchodní firmou
REHAMEDICA Žacléř, a. s.) domáhala zaplacení 21.016.000 Kč po odečtení skutečné
kupní ceny, za kterou REHA Centrum Jičín s. r. o., identifikační číslo osoby
09095691, nabyla 100% podíl ve společnosti Bořek – fyzioterapie s. r. o.,
identifikační číslo osoby 28824750, vymazané z obchodního rejstříku dne 12. 7.
2022, s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, eventuálně na uložení
povinnosti žalované, aby na žalobkyni převedla 100% podíl ve společnosti REHA
Centrum Jičín s. r. o. za (ve výroku specifikovaných) podmínek (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Dne 31. 1. 2014 uzavřela žalobkyně, jejímž předmětem činnosti je mimo
jiné i poskytování zdravotnických služeb, jako zaměstnavatelka a žalovaná jako
zaměstnankyně pracovní smlouvu na dobu neurčitou (dále též jen „pracovní
smlouva“). Na základě pracovní smlouvy měla žalovaná od 1. 2. 2014 vykonávat
pro zaměstnavatelku práci vedoucí provozu. 2) Podle čl. 5.19 pracovní smlouvy nesmí zaměstnanec vlastním jménem na
vlastní účet provádět podnikatelskou činnost, jež souvisí s podnikatelskou
činností zaměstnavatele, ani zprostředkovávat pro jiné osoby obchody na úkor
zaměstnavatele. 3) Podle čl. 5.21 pracovní smlouvy nesmí zaměstnanec postupovat při své
činnosti tak, aby získal na úkor zaměstnavatele pro sebe nebo cizí podnikání
neoprávněné výhody a nebude za stejným účelem přijímat jakýkoliv prospěch. 4) Žalovaná byla v období od 27. 1. 2020 do 7. 9. 2021 též prokuristkou
žalobkyně. 5) Společnost REHA Centrum Jičín s. r. o. byla zapsána do obchodního
rejstříku dne 20. 4. 2020. Předmětem činnosti společnosti je poskytování
zdravotnických služeb. Zakladatelkou a jedinou společnicí a jednatelkou
společnosti REHA Centrum Jičín s. r. o. je žalovaná. 6) Společnost Bořek – fyzioterapie s. r. o. byla zapsána do obchodního
rejstříku dne 3. 1. 2011. Předmětem činnosti společnosti bylo mimo jiné
poskytování masérských, rekondičních a regeneračních služeb a provozování
nestátního zdravotnického zařízení. Od 22. 6. 2021 byla žalovaná jednatelkou
společnosti Bořek – fyzioterapie s. r. o. a od 16. 7. 2021 byla její jedinou
společnicí společnost REHA Centrum Jičín s. r. o. 7) Dne 6. 10. 2021 zaslala žalobkyně žalované dopis nazvaný „Oznámení
porušení povinností a vznik škod“, kterým sdělila žalované, že porušila své
zákonné a smluvní povinnosti tím, že se stala jednatelkou ve společnostech REHA
Centrum Jičín s. r. o. a Bořek – fyzioterapie s. r. o., aniž by to žalobkyni
oznámila, a aniž by s tím žalobkyně souhlasila. V příčinné souvislosti s tímto
jednáním žalované vznikla žalobkyni škoda, za kterou žalovaná odpovídá. 8) Dne 14. 10. 2021 žalobkyně zrušila okamžitě pracovní poměr žalované
pro porušení čl. 5.19 a 5.21 pracovní smlouvy a § 304 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Dopis obsahující okamžité zrušení pracovního
poměru byl žalované doručen dne 18. 10. 2021. [3] Uvedená skutková zjištění právně posoudil soud prvního stupně jednak
jako možné porušení zákazu konkurence z pozice prokuristky podle § 5 a § 58
odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „z. o. k.“), a jednak jako možné porušení § 304 odst. 1 zákoníku práce a čl. 5.19 a
5.21 pracovní smlouvy z pozice zaměstnankyně. [4] Dne 20. 4. 2020 se žalovaná stala jedinou společnicí a jednatelkou
nově vzniklé společnosti REHA Centrum Jičín s. r. o.
Podle soudu prvního stupně
tak vznikla žalované jako prokuristce zastupující žalobkyni „jednorázová
povinnost … oznámit hrozící střet jejích zájmů se zájmy jí zastupované
společnosti“ již dne 19. 4. 2020. Od tohoto dne rovněž začala běžet „objektivní
roční prekluzivní lhůta pro uplatnění práv podle § 5 odst. 1 z. o. k.“. Oznamovací povinnost podle § 54 odst. 1 z. o. k. „nemá trvající charakter“,
takový výklad by totiž „popíral obecný účel prekluzivních lhůt“. [5] Pro počátek běhu subjektivní tříměsíční prekluzivní lhůty podle § 5
odst. 2 z. o. k. je podle soudu prvního stupně rozhodná „znalost obchodní
korporace o určitém druhu a rozsahu prospěchu“, přičemž žalobkyně uvedla, že se
„o porušení zákazu konkurenčního jednání ze strany žalované dozvěděla v první
polovině září 2021“. Právní úprava obsažená v § 5 z. o. k. se však na
prokuristy vztahovala podle § 58 z. o. k. pouze do 31. 12. 2020, než došlo ke
změně právní úpravy. Bylo tak na žalobkyni, aby si „nejpozději ke konci roku
2020 řádně ověřila“, zda žalovaná neporušuje zákaz konkurenčního jednání. Podle
soudu prvního stupně by totiž „pouze takový postup odpovídal zásadě
vigilantibus iura scripta sunt“. [6] Jelikož „k uplatnění práv žalobkyně došlo až dopisem ze dne 6. 10. 2021“, uzavřel soud prvního stupně, že žalobkyni zanikla práva podle § 5 odst. 1 z. o. k. v důsledku prekluze. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že objektivní
roční prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 z. o. k. uplynula dne 19. 4. 2021 a
subjektivní tříměsíční prekluzivní lhůta uplynula dne 31. 3. 2021. [7] Dále soud prvního stupně uzavřel, že „žalovaná neměla předchozí
písemný souhlas žalobkyně k výkonu funkce jednatelky ve společnosti REHA
Centrum Jičín s. r. o., … ani k výkonu funkce jednatelky ve společnosti Bořek –
fyzioterapie s. r. o.“. Žalovaná tak svým jednáním porušila § 304 odst. 1
zákoníku práce. Žalovaná však neporušila čl. 5.19 pracovní smlouvy, protože
nevykonávala činnost shodnou s předmětem činnosti žalobkyně „vlastním jménem a
na vlastní účet“. [8] Žalobkyně jako škodu požadovala „částku odpovídající hodnotě
společnosti REHA Centrum Jičín s. r. o. ke dni 20. 4. 2020 a společnosti Bořek
– fyzioterapie s. r. o. ke dni 22. 6. 2021“. Podle soudu prvního stupně je však
zřejmé, že „škoda vzniklá žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením § 304
odst. 1 zákoníku práce nemůže odpovídat hodnotě“ uvedených společností. Soud
prvního stupně proto uzavřel, že „žalobkyně neunesla břemeno tvrzení k
rozhodným skutečnostem, tj. k tomu, že jí v příčinné souvislosti s porušením §
304 odst. 1 zákoníku práce žalovanou vznikla škoda a jaká je výše této škody“. [9] Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [10] Odvolací soud předně uvedl, že „žalobkyně požadovala náhradu
majetkové škody spočívající v hodnotě dvou obchodních společností“ s tím, že
podle vyjádření žalobkyně ze dne 2. 8. 2023 má být od této hodnoty odečtena
částka 7.000.000 Kč.
Žalobkyně tvrdila, že jí v důsledku porušení povinností
žalovanou vznikla škoda ve formě ušlého zisku. [11] Odvolací soud uzavřel, že „mezi škodou spočívající v hodnotě dvou
obchodních společností a jednatelstvím žalované ve společnostech (byť
konkurenčních ve vztahu k žalobkyni), není příčinná souvislost“, neboť z ničeho
nevyplývá, že „společnost REHA Centrum Jičín s. r. o. měla po právu založit
žalobkyně, eventuálně že společnost Bořek – fyzioterapie s. r. o. měla po právu
zakoupit žalobkyně“. [12] Dále se odvolací soud zabýval jednotlivými uplatněnými nároky na
náhradu škody a uvedl, shodně se soudem prvního stupně, že žalovaná svým
jednáním sice „porušila povinnost danou § 304 odst. 1 zákoníkem práce“, avšak
„v příčinné souvislosti s tímto porušením povinnosti … není škoda vzniklá
žalobkyni v podobě hodnoty obchodních společností, které žalovaná založila a
zakoupila“. Odvolací soud se domnívá, že „škodou by mohl být pouze prospěch
získaný jednatelstvím, tedy zisk společností. Samotné nabytí společností není
výdělečnou činností, tím žalovaná svou pracovněprávní povinnost neporušila.“
[13] Stejný závěr přijal odvolací soud i při posouzení nároku z porušení
zákazu konkurenčního jednání podle § 5 z. o. k., tj. že není příčinná
souvislost mezi „tvrzeným porušením této povinnosti žalované a vznikem škody
tvrzené žalobkyní“. I v tomto případě se odvolací soud domnívá, že žalované
„mohl vzniknout prospěch pouze v podobě zisku z provozování zdravotnických
služeb, a nikoli prospěch v podobě hodnoty obchodních společností ... Ke koupi
společnosti Bořek – fyzioterapie s. r. o. a ke vzniku funkce jednatelky došlo
až v roce 2021. V té době již neplatil zákaz konkurenčního jednání pro
žalovanou jako prokuristku žalobkyně.“
[14] Dále odvolací soud uvedl, že žalované vznikla informační povinnost
vůči žalobkyni podle § 54 odst. 1 z. o. k., a to od okamžiku, kdy se žalovaná
dozvěděla, že se svým jednáním může dostat do střetu zájmů s předmětem činnosti
žalobkyně. Žalovaná podle odvolacího soudu tuto povinnost porušila, avšak v
důsledku tohoto porušení jí nevznikla povinnost vydat prospěch, neboť
„důsledkem porušení informační povinnosti o střetu zájmů není náhrada škody“. II. Dovolání a vyjádření k němu
[15] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny. [16] Jde o otázky:
1) posouzení běhu prekluzivní lhůty a jejího skončení podle § 5 odst. 2
z. o. k.,
2) „vymezení, posouzení a aplikace příčinné souvislosti v případě
porušení § 304 odst. 1 zákoníku práce, resp. v případě porušení zákazu
konkurence podle zákona o obchodních korporacích a nesplnění notifikační
povinnosti, a vznikem škody“ a
3) vymezení a posouzení, co je škodou vzniklou dovolatelce v případě
porušení § 304 odst. 1 zákoníku práce, resp. v případě porušení zákazu
konkurence podle zákona o obchodních korporacích a nesplnění notifikační
povinnosti, zejména zda porušením uvedených zákazů a ochranných norem mohl
vzniknout prospěch (škoda) pouze v podobě zisku z provozování zdravotnických
služeb nebo i prospěch v podobě hodnoty obchodních společností, které
zdravotnické služby poskytují, a co je považováno za zisk společnosti v
kontextu prospěchu z výkonu funkce jednatele a co je škodou a ušlým ziskem v
případě porušení uvedených ochranných norem a zákazů konkurence obecně a v
tomto konkrétním případě“. [17] Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že
informační povinnost upravená v § 54 odst. 1 z. o. k. je pouze jednorázová,
neboť porušení zákazu konkurence má trvající charakter. Objektivní prekluzivní
lhůta pro uplatnění práv podle § 5 odst. 1 z. o. k. proto neskončí dříve než
uplynutím jednoho roku „od okamžiku, kdy porušování zákazu konkurence ze strany
povinné osoby skončilo“. Soud prvního stupně se tak při výkladu a při aplikaci
§ 5 odst. 1 z. o. k. odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2832/2020, když uzavřel, že dovolatelce zanikla práva
podle § 5 odst. 1 z. o. k. v důsledku prekluze. Dovolatelka se domnívá, že
uplatnila svůj nárok včas, tj. že byla zachována jak objektivní, tak i
subjektivní prekluzivní lhůta vymezená v § 5 odst. 2 z. o. k. [18] Rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně závěru o prekluzi práva na
vydání prospěchu a převod práv nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se k
případné prekluzi těchto práv nijak nevyjádřil a s námitkami dovolatelky se
nijak nevypořádal. [19] Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval
pojem příčinné souvislosti. Dovolatelka se domnívá, že jelikož je „nesporné, že
došlo k porušení zákonných povinností žalovanou, ale s ohledem na negativní
vymezení ochranné normy a průběh celé věci je takřka nemožné pro dovolatelku se
stoprocentní jistotou prokázat vznik škody, … nezbývá než posuzovat takové
konkrétní případy s určitou mírou pravděpodobnosti“. Přičemž je zřejmé, že
žalovaná vědomě zamlčela obchodní příležitost, rozhodla se ji využít pro svůj
prospěch, a tím porušila zákaz konkurence.
Podle dovolatelky je „míra
pravděpodobnosti, že při běžném běhu věcí by dovolatelka rostla a expandovala
namísto společností vlastněných a ovládaných žalovanou … přinejmenším velmi
vysoká“. [20] Dovolatelka tak má za to, že je v projednávané věci podmínka
existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou
splněna, neboť „v souladu s pravidlem poměřování pravděpodobností … došlo ke
ztrátě šancí podstatným způsobem“. Nadto odvolací soud svůj závěr o neexistenci
příčinné souvislosti v napadeném rozhodnutí nijak neodůvodnil, proto
dovolatelka namítá jeho nepřezkoumatelnost. [21] Konečně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v
důsledku protiprávního jednání žalované jí nemohla vzniknout škoda v podobě
hodnoty obchodních společností, neboť škodou by mohl být pouze zisk těchto
společností. Podle dovolatelky je třeba na škodu nahlížet jako na „hodnotu
vzniklou v rámci podnikatelské činnosti, tedy to, o co se nezvětšil majetek
dovolatelky, který je kvantifikovatelný jako hodnota společností žalované“. [22] V projednávané věci získala žalovaná v důsledku svého protiprávního
jednání prospěch, kterým není jen přímý zisk společností, jak se domnívá
odvolací soud, ale rovněž i to, „za co by byla žalovaná schopna výsledek svého
jednání a práce prodat, tedy hodnota společností“. [23] Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [24] Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů
nižších stupňů, námitky dovolatelky považuje za nedůvodné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, příp. je zamítl jako
nedůvodné. III. Přípustnost dovolání
[25] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [26] Dovolání není přípustné pro řešení otázky existence příčinné
souvislosti mezi porušením omezení uvedeného v § 304 odst. 1 zákoníku práce
žalovanou a dovolatelkou tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku spočívajícího ve
ztrátě možnosti nabytí podílů ve společnostech REHA Centrum Jičín s. r. o. a
Bořek – fyzioterapie s. r. o., neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1) O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem
protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru
příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke
škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně
činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a
ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). 2) Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny,
nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik
odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku
významné (tzv.
gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí
i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité
škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z
nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda
podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku. Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení
skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté
míry potenciální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). 3) Příčinná souvislost je vždy objektivním předpokladem odpovědnosti za škodu,
přičemž i teorie adekvátní příčinné souvislosti vychází z kritéria objektivní
předvídatelnosti škodního následku z hlediska optimálního (hypotetického)
pozorovatele, tedy obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti,
nikoliv z hlediska subjektivní předvídatelnosti konkrétního škůdce a jeho
subjektivních zkušeností, poznatků a možností (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018). [27] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že smyslem a
účelem omezení zaměstnance uvedeného v § 304 odst. 1 zákoníku práce je zabránit
případnému zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a
konkurenčnímu střetu zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, případně třetí
osobou, pro niž zaměstnanec výdělečnou činnost vykonává. Citované ustanovení
představuje zákonné omezení zaměstnance vykonávat výdělečnou činnost, která je
shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, po dobu trvání pracovního poměru. Výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za
účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k
dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde, či nikoliv;
podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu
obvykle spojena. Za výdělečnou činnost je třeba například považovat jakýkoli
pracovněprávní vztah (a to včetně dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr), podnikání na základě živnostenského oprávnění nebo podnikání na základě
jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů či činnost ve
prospěch obchodní společnosti, jíž je zaměstnanec společníkem, anebo členství
ve statutárních či kontrolních orgánech právnických osob provozujících
podnikatelskou činnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3980/2016). [28] Samotné nabytí podílu ve společnosti s ručením omezeným
zaměstnancem není výdělečnou činností ve smyslu § 304 odst. 1 zákoníku práce, a
proto je nelze považovat (v případě absence souhlasu zaměstnavatele) za
porušení omezení uvedeného v § 304 odst. 1 zákoníku práce. Takovým porušením
mohl být (pouze) úplatný výkon funkce jednatelky v citovaných společnostech
žalovanou bez souhlasu dovolatelky.
Dovolatelkou tvrzená škoda však adekvátním
následkem tohoto porušení povinnosti býti nemůže, neboť s ním nijak
nesouvisí. [29] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení
dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva týkající se výkladu § 58 odst. 1 a
§ 5 odst. 1 z. o. k., jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v
popsaných souvislostech řešena. IV. Důvodnost dovolání
[30] Jelikož žalovaná byla prokuristkou dovolatelky v období od 27. 1. 2020 do 7. 9. 2021, platila pro ni v době do 31. 12. 2020 níže citovaná
pravidla § 58 odst. 1, § 5 odst. 1 a § 199 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020. [31] Podle § 58 odst. 1 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020,
ustanovení § 51 až 57 a pravidla tohoto zákona o nepřípustnosti konkurenčního
jednání se použijí také na prokuristu; to platí přiměřeně pro prokuristu
zmocněného podnikatelem, který není obchodní korporací. [32] Podle § 5 odst. 1 z. o. k. obchodní korporace může požadovat, aby
jí ten, kdo porušil zákaz konkurenčního jednání, vydal prospěch, který v
důsledku toho získal, anebo aby na ni převedl z toho vzniklá práva, ledaže to
vylučuje povaha získaných práv; to platí obdobně pro každého jiného nabyvatele
tohoto prospěchu nebo práva, ledaže tento nabyvatel jednal v dobré víře. [33] Podle § 199 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, bez svolení
všech společníků jednatel nesmí
a) podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve
prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného,
b) být členem statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem
činnosti nebo podnikání nebo osobou v obdobném postavení, ledaže se jedná o
koncern, nebo
c) účastnit se na podnikání jiné obchodní korporace jako společník s neomezeným
ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným
předmětem činnosti nebo podnikání (odstavec první). Pokud všichni společníci
při založení společnosti nebo v okamžiku zvolení jednatele byli jednatelem na
některou z okolností podle odstavce 1 výslovně upozorněni nebo, vznikla-li
později a jednatel na ni písemně upozornil všechny společníky, má se za to, že
jednatel činnost, které se zákaz týká, zakázanou nemá. To neplatí, pokud
kterýkoli ze společníků vyslovil nesouhlas s činností jednatele podle odstavce
1 do jednoho měsíce ode dne, kdy na ni byl jednatelem upozorněn (odstavec
druhý). Společenská smlouva může se souhlasem všech společníků určit další
omezení činnosti jednatele (odstavec třetí). Společenská smlouva může určit, v
jakém rozsahu se zákaz konkurence vztahuje také na společníky (odstavec
čtvrtý). [34] Podle § 74 odst. 1 z. o. k. ovládající osobou je osoba, která může
v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou
osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou. [35] Podle § 432 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „o. z.“), osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu
obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí
účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu.
Stane-li se tak, může se
podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání zdržel (odstavec
první). Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby
zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li zástupce
na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na
odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva zanikají,
pokud nebyla uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání
dozvěděl, nejpozději však rok ode dne, kdy k jednání došlo (odstavec druhý). Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu škody; to však
jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou činností podnikatele
poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož prospěch podnikatelův zástupce
nedovoleně jednal, že jde o činnost poškozující podnikatele, je povinen k
náhradě škody také on (odstavec třetí). [36] Podle § 454 o. z. prokurista vykonává prokuru s péčí řádného
hospodáře. [37] Podle důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích
(sněmovní tisk číslo 363, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013), z důvodů zabránění riziku arbitráže mezi různými
regulacemi téhož se zavádí pravidlo, že regulace jednání s péčí řádného
hospodáře a podnikatelského úsudku a pravidla o střetu zájmů dopadá také na
prokuristu. Ten může být jmenován pro výkon běžné činnosti, a to v návaznosti
na občanský zákoník, kde je regulace obsažena a kde je mu také uložena
povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Prokurista je tak v tomto ohledu
postaven na roveň členovi statutárního orgánu – nikoliv však obecně, pouze v
popsaných souvislostech. Prokurista je tak i nadále zmocněnec v regulaci plné
moci podle občanského zákoníku, nicméně v kvalitě jeho péče je modifikován
tímto zákonem. [38] Podle důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony
(návrh byl s účinností od 1. 1. 2021 přijat a vyhlášen jako zákon č. 33/2020
Sb.), se navrhuje zrušit stávající § 58. Ustanovení o pravidlech jednání členů
volených orgánů obchodních korporací ani pravidla o střetu zájmů nelze na
prokuristu vztáhnout pouze z titulu jeho postavení prokuristy. Prokurista je
pouhým smluvním zástupcem podnikatele; není členem orgánu obchodní korporace. Pokud pravidla nemíří i na zbylé smluvní či zákonné zástupce obchodní
korporace, není důvodu, aby se aplikovala na prokuristu. [39] V době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020 zákon o obchodních korporacích
vztahoval v něm uvedená pravidla o nepřípustnosti konkurenčního jednání též na
prokuristu, aniž by však uvedl, která konkrétní ustanovení zákona o zákazu
konkurence se mají na prokuristu aplikovat.
Z jasného úmyslu zákonodárce
vyjádřeného ve shora citované důvodové zprávě, ze zařazení posuzovaného
zákonného pravidla do právní úpravy střetu zájmu člena orgánu obchodní
korporace se zájmem obchodní korporace, jakož i ze smyslu posuzovaného
ustanovení, lze mít za nepochybné, že prokuristovi společnosti s ručením
omezeným bylo ve vztahu ke společnosti zakázáno činit stejná konkurenční
jednání jako jednateli. Na prokuristu se tudíž mimo jiné vztahoval zákaz
konkurence uvedený v § 199 z. o. k., jakož i povinnost uvedená v § 5 odst. 1 z. o. k. [40] V rozsudku ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 27 Cdo 127/2024, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých:
1) Zákaz konkurence slouží k ochraně obchodní korporace, resp. jejího know-how,
důvěrných informací či obchodních kontaktů před jejich možným zneužitím osobou,
jejíž zájmy jsou ve střetu se zájmy obchodní korporace. Pro společnost s
ručením omezeným je zákaz konkurence upraven v § 199 z. o. k. 2) Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality,
neboť jednatel společnosti s ručením omezeným je povinen dát při výkonu funkce
přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob. 3) Poruší-li člen voleného orgánu zákaz konkurence, jedním z nároků, jehož se
může obchodní korporace po porušiteli domáhat, je vydání získaného prospěchu či
převodu práv podle § 5 odst. 1 z. o. k. 4) Toto ustanovení představuje lex specialis k § 432 o. z., jež obecně upravuje
zákaz konkurence. Jakkoliv se obecná úprava vztahuje na zástupce při provozu
obchodního závodu, nelze (s přihlédnutím ke koncepci občanského zákoníku)
dovodit, že by se úprava § 432 o. z. na jednatele společnosti s ručením
omezeným neaplikovala v rozsahu, v níž zákon o obchodních korporacích
neupravuje zákaz konkurence speciální právní normou. 5) Obchodní korporace se tak vedle nároků upravených v § 5 odst. 1 z. o. k. (které jako zvláštní úprava nahrazují úpravu § 432 odst. 2 o. z.) může podle §
432 odst. 1 o. z. dále domáhat zdržení se porušování zákazu konkurence
„porušitelem“ či náhrady škody podle § 432 odst. 3 o. z., a to nejen po
„porušiteli“, ale i po osobě, v jejíž prospěch byl zákaz konkurence porušován
(za podmínek v § 432 odst. 3 o. z. uvedených). 6) Vzájemný vztah mezi vydáním prospěchu a náhradou škody řeší § 432 odst. 3
věta první o. z., podle něhož jde o alternativní nároky. Oprávněná osoba se
musí rozhodnout, zda se bude domáhat jednoho nebo druhého práva. V případě, že
zvolí právo na náhradu škody, nemusí jej uplatnit v prekluzivní lhůtě podle § 5
odst. 2 z. o. k. 7) Smyslem a účelem § 5 odst. 1 z. o. k. je umožnit obchodní korporaci domoci
se vydání takového prospěchu, jenž porušitel získal porušením zákazu
konkurence, nebo převodu práv z toho vzniklých. 8) Má-li být žaloba podle § 5 odst. 1 z. o. k. úspěšná, je nezbytné, aby se
porušitel na porušení zákazu konkurence obohatil (nabyl prospěch či právo),
jinak není čeho vydávat (převádět). 9) Za prospěch získaný z porušení zákazu konkurence literatura považuje odměnu
či jiné benefity, které porušitel získal, ať už v peněžité či nepeněžité formě,
popř.
i existující pohledávku porušitele za třetí osobou. Je zřejmé, že
prospěch může mít různou podobu v závislosti na způsobu, jakým je zákaz
konkurence porušován. V poměrech společnosti s ručením omezeným, podniká-li
jednatel v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, pak bude prospěchem
typicky zisk, jehož dosáhne v příčinné souvislosti s porušením zákazu
konkurence. Podniká-li jednatel ve prospěch jiných osob či zprostředkovává-li
obchody společnosti pro jiného, je třeba za prospěch zpravidla považovat
plnění, jež mu třetí osoba v souvislosti s porušením zákazu konkurence
poskytne. Je-li porušitel členem statutárního orgánu jiné společnosti, zásadně
lze za prospěch považovat odměnu za výkon funkce či jiné poskytnuté benefity. 10) Prospěchem ve smyslu § 5 odst. 1 z. o. k. je toliko plnění, jež v
souvislosti s porušením zákazu konkurence obdrží samotný porušitel (nikoli
např. osoba, v jejíž prospěch porušitel podnikal či zprostředkovával obchody). [41] K těmto závěrům Nejvyšší soud dodává, že plnění, kterého obchodní
korporace může dosáhnout uplatněním práva podle § 5 odst. 1 z. o. k., nelze
vymáhat z jiného právního důvodu, zejména pak jako náhradu škody. Opačný závěr
by ve svém důsledku popřel smysl a účel prekluzivních lhůt stanovených v § 5
odst. 2 z. o. k. [42] V poměrech projednávané věci dovolatelka v žalobě a v jejím
doplnění ze dne 2. 8. 2023 tvrdí, že žalovaná porušila zákaz konkurence a
neoprávněně získala prospěch ve výši 14.016.000 Kč představující hodnotu
společností REHA Centrum Jičín s. r. o. ke dni 20. 4. 2020 a společnosti Bořek
– fyzioterapie s. r. o. ke dni 22. 6. 2021 po odečtení kupní ceny ve výši
7.000.000 Kč. [43] S ohledem na skutečnost, že v době založení a vzniku (ve vztahu k
dovolatelce konkurenční) společnosti REHA Centrum Jičín s. r. o. byla žalovaná
prokuristkou dovolatelky, měl se odvolací soud zabývat tím, zda účastí na
podnikání společnosti REHA Centrum Jičín s. r. o. jako jediná společnice a
ovládající osoba žalovaná porušila § 199 odst. 1 písm. c) z. o. k. Bylo-li tomu
tak, mohla dovolatelka podle § 5 odst. 1 z. o. k. na žalované požadovat vydání
prospěchu získaného žalovanou v důsledku porušení zákazu konkurence, tj. zaplacení hodnoty podílu žalované v konkurenční společnosti, eventuálně převodu
tohoto podílu, čehož se ostatně svou žalobou ve skutečnosti domáhala. [44] V této souvislosti pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že
posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu,
který představuje jeden z projevů zásady iura novit curia (soud zná právo). Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových
zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou
hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle
příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na
to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce.
Jestliže na základě
zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť
z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce
kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo
pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního
petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než
který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,
uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[45] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
[46] V něm odvolací soud neopomene existenci prekluzivních lhůt
stanovených v § 5 odst. 2 z. o. k. a závěry shora citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2832/2020 týkající se výkladu tohoto
ustanovení.
[47] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[48] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2025
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu