USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelky Z. M. N., narozené XY, bytem XY, za účasti 1) A. P., narozené XY,
bytem XY, a 2) N. J. & P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o
odvolání likvidátorky a o jmenování nového likvidátora, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 20/2018, o dovolání navrhovatelky proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 14 Cmo 212/2019-86,
Dovolání se odmítá.
[1] Návrhem ze dne 30. 1. 2018 navrhovatelka požaduje odvolání
likvidátorky společnosti N. J. & P., (dále jen „společnost“) A. P., (dále jen
„likvidátorka“) a navrhuje, aby ji soud jmenoval novou likvidátorkou
společnosti.
[2] V podání ze dne 6. 11. 2018 navrhovatelka „dává soudu ke zvážení,
zda by neměl být v tomto případě ustaven společnosti opatrovník podle § 29
odst. 2“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 79 Cm
20/2018-66, zamítl „návrh“ na ustanovení opatrovníka společnosti.
[4] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 14 Cmo
212/2019-86, k odvolání navrhovatelky potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání.
[6] Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve
smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní
přípustnosti dovolání.
[7] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli
nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, 2000, pod číslem 7, ze dne 21.
8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo
198/2003).
[8] Výrokem napadeného usnesení nebylo rozhodnuto o právech či
povinnostech dovolatelky, v jejíchž poměrech proto ani nemohla nastat žádná
újma na právech, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Dovolání je tudíž podáno neoprávněnou osobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2227/2015, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29
Cdo 5802/2016, ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2034/2020, či ze dne 26. 8.
2020, sp. zn. 27 Cdo 1599/2020, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11.
2020, sp. zn. III. ÚS 2953/20). Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 3
věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
[9] Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že – jak správně uzavřely
soudy obou stupňů – z obsahu spisu se nepodávají žádné okolnosti, jež by
zakládaly rozpor mezi zájmy druhého společníka společnosti (jakožto člena
jejího statutárního orgánu oprávněného za společnost v řízení jednat) a
společností, který by jej vylučoval ze zastupování společnosti v řízení (§ 21
odst. 4 o. s. ř.).
[10] Otázku, zda byl soudu prvního stupně vůbec podán návrh, o němž
rozhodoval, a zda bylo odvolání navrhovatelky subjektivně přípustné, ponechává
Nejvyšší soud (s ohledem na shora vyložené závěry o subjektivní nepřípustnosti
podaného dovolání) stranou.
[11] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu