USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně EICHLER COMPANY a. s., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nová 486/32,
PSČ 591 02, identifikační číslo osoby 25597027, zastoupené Mgr. Pavlem
Dvořákem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, PSČ
591 01, proti žalovanému Filipu Winkelhoferovi, MSc., BA (Hons), narozenému 23.
8. 1979, bytem ve Žďáru nad Sázavou, Šípková 159/3, PSČ 591 01, zastoupenému
JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, PSČ
110 00, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 137/2021, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č. j. 15 Co 89/2022-219,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 20.086 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
[1] Dvěma návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu doručenými
dne 27. 4. 2021 Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou se žalobkyně domáhala na
žalovaném zaplacení celkem 2.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácení
zápůjčky poskytnuté na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. 8. 2017.
Žalovaný uplatnil proti pohledávce žalobkyně námitku započtení vlastní
pohledávky ve výši 2.000.000 Kč jako nevyplaceného ročního bonusu za období od
8. 3. 2017 do 13. 7. 2017 na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky
dne 16. 1. 2017.
[2] Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j.
7 C 137/2021-10, 13 C 2019/2021-22, věci vedené u soudu pod sp. zn. 7 C
137/2021 a sp. zn. 13 C 219/2021 spojil ke společnému řízení s tím, že společné
řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 7 C 137/2021.
[3] Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j.
7 C 137/2021-126, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném
zaplacení 2.000.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[4] Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobkyni 2.000.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím
(první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý
výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [6] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolateli
nevzniklo právo na zaplacení mzdového bonusu za období od 8. 3. 2017 do 13. 7. 2017 na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 16. 1. 2017, neboť
tato odměna nebyla schválena valnou hromadou žalobkyně, odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu. [7] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává,
že dovolatel uzavřel se žalobkyní dne 16. 1. 2017 pracovní smlouvu na pozici
ředitele se dnem nástupu 19. 1. 2017. Přílohu 1 pracovní smlouvy tvořila dohoda
o mzdových podmínkách a bonusech, podle které náležela dovolateli měsíční hrubá
mzda ve výši 30.000 Kč a roční bonus ve výši 5.816.500 Kč splatný ve dvou
splátkách v červenci a v prosinci každého kalendářního roku. Mimořádná valná
hromada žalobkyně rozhodla dne 7. 3. 2017 o jmenování dovolatele členem
představenstva. Účastníci řízení neuzavřeli smlouvu o výkonu funkce a odměnu
ani jiné plnění v souvislosti s výkonem funkce valná hromada žalobkyně
dovolateli neschválila. [8] Jestliže dovolatel podle pracovní smlouvy vykonával (jako ředitel
společnosti) tytéž činnosti, jež po svém zvolení do funkce člena představenstva
měl vykonávat z titulu funkce člena představenstva, mohly se strany (v době,
kdy byl dovolatel zvolen členem představenstva) výslovně dohodnout na tom, že
jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou bude i nadále trvat (a bude po
dobu výkonu funkce „sistován“), popř. na tom, že tento vztah sice zanikne, ale
po zániku funkce se „obnoví“, resp. že strany uzavřou novou pracovní smlouvu,
jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl vznikem funkce člena
statutárního orgánu, přičemž dnem nástupu do práce bude den následující po dni
zániku funkce člena představenstva. Nestalo-li se tak, pracovní poměr
dovolatele zvolením do funkce člena představenstva zanikl konkludentní dohodou
o rozvázání pracovního poměru (v aktuální judikatuře srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, a rozhodnutí v
něm citovaná). Ať už mezi účastníky k uvedené dohodě došlo, či nikoli, platí,
že v době od 8. 3. 2017 do 13. 3. 2019 dovolatel nemohl vykonávat funkci člena
představenstva společnosti v pracovněprávním vztahu. [9] Je tomu tak proto, že činnost, kterou člen statutárního orgánu
vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně
této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve
smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce [v podrobnostech
srov. rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněný pod číslem
35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 35/2019“), a
ze dne 11. 9.
2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněný pod číslem 24/2020
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na ně navazující judikaturu]. [10] Nárok na odměnu či jakékoli jiné plnění za výkon funkce člena
představenstva (jež by dovolatel mohl započítat na pohledávku žalobkyně ze
smlouvy o zápůjčce) mohl dovolateli vzniknout pouze za předpokladu, že jej
schválila valná hromada žalobkyně. Zásadně totiž platí, že členové
představenstva si nemohou určovat výši odměny či jiných plnění poskytovaných v
souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy); členům
představenstva náleží v souvislosti s výkonem funkce pouze taková plnění, jež
schválila valná hromada (či – určují-li tak stanovy – dozorčí rada) [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 634/2023]. [11] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že případný nárok na odměnu
obvyklou podle § 59 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákon o obchodních korporacích); dále též jen „z. o. k.“, vznikne
členovi voleného orgánu pouze tehdy, jestliže smlouva o výkonu funkce není
uzavřena, schválena příslušným orgánem, neobsahuje ujednání o odměně či
nevyhovuje požadavku na písemnou formu z důvodů, které nelze přičítat k tíži
dotčenému členu voleného orgánu. Aby bylo možné uzavřít, že důvody, pro které
nebyly naplněny požadavky kladené na ujednání o odměně, nelze přičítat k tíži
dotčeného člena voleného orgánu, musí tento člen učinit takové kroky, které lze
po něm spravedlivě požadovat (např. doručit společnosti návrh smlouvy o výkonu
funkce obsahující i ujednání o odměně, podniknout kroky potřebné k tomu, aby
valná hromada či jiný příslušný orgán měl možnost smlouvu o výkonu funkce
schválit apod.). Zůstane-li člen voleného orgánu zcela nečinný (neudělá-li nic
pro to, aby došlo k naplnění požadavků kladených na ujednání o odměně), nebudou
zpravidla naplněny předpoklady § 59 odst. 4 z. o. k. pro vznik práva na odměnu
obvyklou (k tomu srov. závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 5340/2017). Skutečnosti nasvědčující tomu, že dovolateli vzniklo právo
na odměnu obvyklou podle § 59 odst. 4 z. o. k., nebyly soudy nižších stupňů
zjištěny. [12] Namítá-li dovolatel, že soudy nerespektují ústavním pořádkem
garantovanou autonomii vůle stran a zásadu pacta sunt servanda, neboť
nepřihlíží k vůli stran být vázán pracovní smlouvou i po jmenování dovolatele
členem představenstva i přesto, že zákon explicitně souběh funkcí nezakazuje,
nezohledňuje fakt, že přímo z § 33 odst. 1 zákoníku práce plyne, že pracovní
smlouva je dvoustranným právním jednáním zakládajícím pracovní poměr, tj. smluvní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Člen statutárního orgánu
přitom co do činností spadajících do působnosti statutárního orgánu
zaměstnancem není, neboť, jak již bylo shora uvedeno, výkon funkce statutárního
orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Výkon funkce
člena představenstva tudíž nemůže být vykonáván v pracovněprávním vztahu na
základě pracovní smlouvy.
[13] Nepřiléhavý je argument tvrzeného rozporu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, neboť právě v reakci na tento nález
Ústavního soudu došlo ze strany Nejvyššího soudu k překonání jeho dosavadní
judikatury (srov. R 35/2019). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již
opakovaně shledal závěry formulované v R 35/2019, jakož i v navazující
judikatuře, ústavně konformními a odpovídajícími závěrům vyjádřeným Ústavním
soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15; viz zejména usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 1963/19 (zvláště pak odst. 27 až 30), a tam
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu. V nálezu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III ÚS
669/17, pak výslovně změnu judikatury Nejvyššího soudu (představovanou R
35/2019) souhlasně kvitoval (viz odst. 40 in fine odůvodnění označeného nálezu). [14] Ani poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 7. 2022, sp. zn. 10 Ads 262/2020 (a v něm citované závěry rozsudku Soudního
dvora Evropské unie ze dne 5. 5. 2022, ve věci C-101/21, H. J. proti
Ministerstvu práce a sociálních věcí), není případný, neboť závěr Nejvyššího
správního soudu v něm přijatý (podle něhož člen statutárního orgánu, jenž má na
výkon obchodního vedení uzavřenou smlouvu označenou jako pracovní, může žádat o
uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů), ničeho
nemění na shora vyložených závěrech Nejvyššího soudu jde-li o výklad soukromého
práva. [15] V označeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vytýká judikatuře
Nejvyššího soudu, že vztah, který člen statutárního orgánu a obchodní korporace
zamýšleli jako pracovněprávní, „mění“ na vztah obchodněprávní (resp. obecně
občanskoprávní), a že tak činí „automaticky“. Tak tomu ovšem není. Oprávnění
určit, které vztahy jsou vztahy pracovněprávními a řídí se obligatorně
zákoníkem práce (včetně jím upravené zvýšené ochrany slabší strany těchto
vztahů), náleží zákonodárci. Ten to také (úpravou v zákoníku práce) učinil. Vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace (při výkonu funkce) a
touto obchodní korporací není vztahem pracovněprávním ze zákona (jímž je soud
vázán). Člen statutárního orgánu a obchodní korporace si mohou – v mezích
daných kogentními právními normami – pro svůj vztah sjednat pravidla, jež jinak
platí toliko pro vztahy pracovněprávní. Tím však ze svého vztahu neučiní vztah
pracovněprávní. Judikatura povahu tohoto vztahu nemění. [16] Nejvyšší správní soud také nesprávně „čte“ nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 190/15, dovozuje-li, že Ústavní soud v odst. 45 nálezu zdůraznil,
že funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace je možné vykonávat v
pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce, resp. že „zákoník
práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která
přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu“. Tak tomu ovšem není.
Ústavní soud velmi pečlivě rozlišuje mezi pracovněprávními vztahy (obligatorně
podřízenými zákoníku práce) a vztahy jinými, v nichž nejde o výkon závislé
práce a jež nejsou vztahy pracovněprávními, avšak může pro ně být režim
zákoníku práce „zvolen“. Podřízení vztahu, jenž není dle zákonodárce vztahem
pracovněprávním, režimu zákoníku práce, z něj nečiní – z důvodů výše vyložených
– vztah pracovněprávní. [17] Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, podle
nichž odvolací soud „posoudil doplněné důkazy toliko izolovaně, čímž porušil
zásadu volného hodnocení důkazů“ a „zcela ignoroval provedené důkazy soudem
prvního stupně“. [18] Samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). [19] Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval
při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak
jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nesouhlas dovolatele s tímto
hodnocením, jak je výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod. [20] Dovolatel namítá rovněž vady řízení (upření práva být v rámci
odvolacího řízení slyšen, odnětí práva doplňovat skutková tvrzení a důkazy,
porušení zásady dvojinstančnosti a překvapivost rozhodnutí). Nejvyšší soud
připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost
dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a
dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto napadené rozhodnutí tvrzenými vadami netrpí. Dovolatel byl na jednání u odvolacího soudu řádně předvolán (viz č. l. 187
verte), jeho právní zástupce se jednání konaného dne 6. 12. 2022 osobně
zúčastnil a na doplnění dokazování provedené před odvolacím soudem mohl
reagovat již při samotném jednání, resp. reagoval na něj písemným podáním na
č. l. 197. Navíc, zabýval-li se již soud prvního stupně tím, zda dovolateli
svědčí pohledávka z titulu ročního bonusu za období od 8. 3. 2017 do 13. 7. 2017 plynoucí z přílohy 1 pracovní smlouvy a v této souvislosti též otázkou
„tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru na stejnou
činnost“, mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivým“ jen pro účastníka
řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu
nepřipraveného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). [21] Na údajnou vadu řízení poukazuje dovolatel rovněž námitkou, že jej
odvolací soud řádně nepoučil podle § 118a o. s. ř.
Napadené rozhodnutí však
vytýkanou vadou zjevně netrpí. Žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení břemene
tvrzení či důkazního břemene, nebylo tedy důvodu, aby soud dovolatele poučoval
podle § 118a o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3154/2016). [22] Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody
pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.),
není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se
proto tímto návrhem nezabýval. [23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.