27 Cdo 5340/2017-243
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
J. O., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, PSČ 150 00, proti žalované H.
, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem
Randlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1550/15a, PSČ 140 00, o
zaplacení 92.615 Kč s příslušenstvím, o vydání písemných dokladů a potvrzení o
zaměstnání a o vzájemné žalobě žalované o zaplacení 818.174 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 51/2016,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017,
č. j. 30 Co 60/2017-216, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 30 Co 60/2017-216,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2016, č. j. 18 C
51/2016-175, s výjimkou výroku III., se ruší a věc se v tomto rozsahu postupuje
Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
[1] Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 18 C
51/2016-175, uložil žalované zaplatit žalobci 92.615 Kč s příslušenstvím (výrok
I.) a vydat žalobci písemné doklady obsahující údaje o jednotlivých složkách
mzdy a o provedených srážkách za měsíce červen až září 2015 (výrok II.), zamítl
žalobu v části, ve které se žalobce domáhal na žalované vydání potvrzení o
zaměstnání, v němž by bylo uvedeno, že pracovní poměr žalobce u žalované trval
od 1. 1. 2008 do 30. 9. 2015 (výrok III.), zamítl vzájemnou žalobu žalované,
kterou se domáhala na žalobci zaplacení 818.174 Kč s příslušenstvím (výrok
IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 1. 1. 2008 žalovaná jako zaměstnavatelka a žalobce jako
zaměstnanec uzavřeli pracovní smlouvu, ve které sjednali pracovní poměr žalobce
na dobu neurčitou se zkušební dobou dvou měsíců. Jako sjednaný druh práce byl
určen „výkon funkce obchodního ředitele“ a jako sjednaný den nástupu práce bylo
určeno datum 1. 1. 2008 (dále též jen „pracovní smlouva“). 2) Dne 31. 3. 2008 žalovaná a žalobce uzavřeli manažerskou smlouvu,
kterou „byly na dobu neurčitou od 1. 4. 2008 sjednány individuální pracovní a
mzdové podmínky žalobce, který byl s účinností od 1. 4. 2008 jmenován do funkce
výkonného ředitele společnosti“ (dále též jen „manažerská smlouva“). 3) Mzda žalobce byla v manažerské smlouvě ujednána tak, že sestávala ze
základní mzdy 70.000 Kč měsíčně a z pohyblivé složky mzdy, která byla vázána na
plnění předem stanovených hospodářských ukazatelů. 4) V manažerské smlouvě bylo dále ujednáno, že výměra dovolené
náležející žalobci činí 5 týdnů. 5) Žalobce vykonával v době od 1. 4. 2008 do 15. 9. 2015 funkci
jednatele žalované. 6) Dne 1. 1. 2015 byl mezi žalovanou a žalobcem uzavřen „dodatek č. 3 k
manažerské smlouvě ze dne 1. 2. 2012“, kterým bylo ujednáno, že od 1. 1. 2015
dochází ke změně základní smluvní hrubé mzdy žalobce ze 70.000 Kč měsíčně na
35.000 Kč měsíčně. Tento dodatek podepsal žalobce jako zaměstnanec a současně
jako jednatel žalované. 7) Dne 8. 9. 2015 žalovaná a žalobce uzavřeli dohodu, ve které
rozvázali pracovní poměr žalobce, který vznikl dne 1. 1. 2008, ke dni 30. 9. 2015. Dohodu podepsal žalobce jako zaměstnanec a současně jako jednatel
žalované. 8) Žalovaná vyplácela žalobci od ledna 2008 až do dubna 2008 mzdu ve
výši 50.000 Kč hrubého měsíčně, od ledna 2009 do prosince 2014 mzdu ve výši
70.000 Kč hrubého měsíčně a od ledna 2015 do července 2015 mzdu ve výši 35.000
Kč hrubého měsíčně. 9) V období leden 2015 až červenec 2015 žalobce nečerpal dovolenou,
přičemž nevyčerpaná dovolená činila 25 dnů a nevyčerpaná „stará“ dovolená 10
dnů. 10) Žalovaná vystavila žalobci potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) s
údajem o trvání pracovního poměru žalobce u žalované od 1. 1. 2008 do 31. 3. 2008, které žalovaná zaslala žalobci v příloze dopisu ze dne 8. 10. 2015. Žalobce se seznámil s obsahem tohoto potvrzení nejpozději dne 23. 10. 2015. 11) Dopisem ze dne 8. 10. 2015 žalovaná vyzvala žalobce k zaplacení
5.372.479 Kč jako „neoprávněného majetkového prospěchu“ získaného výplatou mezd
na základě manažerské smlouvy v období od 1. 4. 2008 do 15. 9. 2015. 12) Dopisem ze dne 6. 1. 2016 žalobce vyzval před podáním žaloby
žalovanou k zaplacení dlužné mzdy za období srpen a září 2015, náhrady za
nevyčerpanou dovolenou za rok 2015, vydání výplatních lístků a zápočtového
listu s údajem o trvání pracovního poměru žalobce u žalované od 1. 1. 2008 do
30. 9. 2015. 13) Dne 1. 5.
2016 podala žalovaná u soudu vzájemnou žalobu, kterou se
na žalobci domáhá zaplacení 818.174 Kč s příslušenstvím, neboť žalobce se na
úkor žalované bezdůvodně obohatil tím, že si neoprávněně vyplácel mzdu za
období od dubna 2013 do dubna 2014, přestože jeho pracovní poměr zanikl k 31. 3. 2008. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně (shledaje, že výkon
pracovní činnosti obchodního ředitele, respektive výkonného ředitele, v sobě
zahrnuje i obchodní vedení společnosti náležející statutárnímu orgánu
společnosti, a vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15) uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalované trval od svého
vzniku dne 1. 1. 2008 do 30. 9. 2015, kdy byl rozvázán písemnou dohodou
uzavřenou mezi účastníky dne 8. 9. 2015. [4] Soud měl – při respektování autonomie vůle a smluvní svobody
účastníků– za to, že manažerská smlouva je platnou smlouvou a že ze
skutečnosti, že žalobce byl se svým souhlasem jmenován s účinností od 1. 4. 2008 do funkce jednatele žalované, nelze dovozovat uzavření dohody o skončení
pracovního poměru žalobce u žalované založeného pracovní smlouvou. [5] Soud proto dospěl k závěru, podle něhož žalobci za vykonanou práci
náležela mzda [ve smyslu § 109 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též
jen „zákoník práce“)] za měsíce srpen 2015 a září 2015, že žalobce má s ohledem
na skončení pracovního poměru v souladu s § 222 odst. 2 a 3 zákoníku práce
nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši průměrného výdělku
odpovídajícího průměrnému hrubému hodinovému výdělku v předchozím kalendářním
čtvrtletí (ve smyslu § 352 a násl. zákoníku práce) a že je žalovaná povinna ve
smyslu § 142 odst. 5 věty první zákoníku práce vydat žalobci písemné doklady
obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy a o provedených srážkách za
měsíce červen až září 2015. [6] Jako nedůvodnou posoudil soud žalobu v části, ve které se žalobce
domáhal na žalované vydání potvrzení o zaměstnání, v němž by bylo uvedeno, že
pracovní poměr žalobce u žalované trval od 1. 1. 2008 do 30. 9. 2015, neboť v
rozporu s § 315 zákoníku práce uplatnil svůj nárok na změnu údaje o délce
pracovního poměru až po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty pro jeho
uplatnění. [7] Jelikož podle soudu v období od dubna 2013 do dubna 2014 vykonával
žalobce práci v pracovním poměru, nebylo vyplacení mzdy ve výši 818.174 Kč
plněním bez právního důvodu a na straně žalobce tak nemohlo přijetím sjednané
mzdy za vykonanou práci vzniknout bezdůvodné obohacení. [8] Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V. a VI. potvrdil (výrok první) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
druhý). [9] Odvolací soud měl za to, že uzavřená manažerská smlouva „byla
právním institutem pracovního práva nepodléhající režimu v té době platného
obchodního zákoníku, a proto, s ohledem na její odlišný právní charakter,
nepodléhala ani schválení valné hromady či písemnému schválení všemi společníky
ve smyslu § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12.
2013 (dále též jen ‚obch. zák.‘)“. [10] Odvolací soud, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, uzavřel, že z hlediska pracovněprávního uzavření
smlouvy mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem v režimu zákoníku
práce nic nebrání. Podle odvolacího soudu ani obchodní zákoník v době, kdy byla
mezi žalobcem a žalovanou uzavřena manažerská smlouva, nezakotvoval výslovný
zákaz, aby člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonával v
pracovněprávním vztahu činnost, která přísluší statutárnímu orgánu. [11] Za situace, kdy žalobce vykonával funkci jednatele společnosti „v
pracovněprávním vztahu a nikoli na podkladě smlouvy o výkonu funkce, jejíž
právní režim se řídil § 66 odst. 2 obch. zák., se dle názoru odvolacího soudu
neuplatní ani § 777 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen ‚z. o. k.‘]“. [12] Odvolací soud tak dospěl k závěru, podle něhož „finanční plnění,
které žalobci na podkladě této uzavřené pracovní smlouvy náleželo, je pak třeba
hodnotit jako mzdový nárok ve smyslu § 109 zákoníku práce, resp. pokud se
jednalo o finanční plnění za nevyčerpanou dovolenou, nárok plynoucí výslovně z
§ 222 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že se tedy jednalo o právo
žalobce na výplatu mzdových nároků, plynoucí přímo z právního předpisu
(zákoníku práce), nebylo rovněž zapotřebí, aby k výplatě těchto plnění
udělovala valná hromada žalované souhlas“. Požadavek žalobce na vydání
písemných dokladů obsahujících údaje o jednotlivých složkách mzdy a o
provedených srážkách za měsíce červen až září 2015 shledal odvolací soud v
souladu s § 142 odst. 5 zákoníku práce. [13] Námitku žalované, podle níž žalobce při výkonu funkce jednatele
žalované nejednal s péčí řádného hospodáře a způsobil tím žalované škodu,
nepovažoval odvolací soud ve vztahu k nárokům uplatněným žalobcem za
relevantní. Měla-li žalovaná za to, že jí byla žalobcem při výkonu funkce
jednatele, kterou žalobce vykonával v pracovněprávním vztahu, způsobena škoda,
mohla nárok na náhradu škody vůči žalobci uplatnit výlučně postupem podle § 250
a násl. zákoníku práce.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (podle obsahu dovolání) otázka platnosti
manažerské smlouvy uzavřené mezi žalobcem (jenž vykonával funkci jednatele
společnosti) a společností na činnost spadající do působnosti statutárního
orgánu, respektive že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o řešení
hmotněprávní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. [15] Dovolatelka má za to, že jednatel společnosti nemůže být platně
odměňován na základě pracovní smlouvy, podle níž má vykonávat práci spočívající
v obchodním vedení společnosti, a to zejména v případě, kdy pracovní smlouvu
ani odměnu podle pracovní smlouvy „nepotvrdil“ nejvyšší orgán společnosti. [16] Dovolatelka je přesvědčena, že se soudy nevypořádaly s
obchodněprávní, resp. občanskoprávní, rovinou vztahu mezi dovolatelkou a
žalobcem. Podle dovolatelky byla pracovní smlouva mezi žalobcem a dovolatelkou
konkludentně ukončena k 1. 4. 2008, avšak i kdyby měla být platná, odvolací
soud pochybil ryze formalistickým výkladem § 66 odst. 2 obch. zák., když
dovodil, že pracovní smlouvu neměla schvalovat valná hromada společnosti. I
kdyby byla pracovní smlouva nadále platná, jednalo by se pojmově o smlouvu o
výkonu funkce. [17] Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož se přechodná ustanovení obsažená v § 777 odst. 3 z. o. k. na projednávaný
vztah neuplatní. Zákonodárce podle dovolatelky již v důvodové zprávě uvedl, že
je nezbytné zvýšit kontrolu smluvních stran nad způsobem odměňování členů
statutárního orgánu prostřednictvím povinného schvalování jakékoliv odměny
nejvyšším orgánem společnosti (resp. dozorčí radou). [18] Podle názoru dovolatelky nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15
„nepřipouští obecně výkon funkce statutárního orgánu na základě pracovní
smlouvy, ale umožňuje stranám, aby si podřídily zákoníku práce i jiné vztahy,
pokud to nebude v rozporu se zákonem. V daném případě by se jednalo o podřízení
smlouvy o výkonu funkce zákoníku práce, přestože tento smluvní typ je v zásadě
komplexně regulován zákonem o obchodních korporacích“. [19] Dovolatelka zdůrazňuje, že zákon o obchodních korporacích „obecně
nevylučuje možnost upravit si vzájemná práva a povinnosti ve smlouvě o výkonu
funkce podle zákoníku práce, ale právě jen v rozsahu, v jakém taková úprava
neodporuje kogentním ustanovením občanského zákoníku a zákona o obchodních
korporacích. Tento rozsah tak s ohledem na kogentní úpravu nebude velký a při
takovém okleštění aplikace zákoníku práce vůbec nedojde ke vzniku pracovního
poměru“. [20] Konečně dovolatelka namítá, že zásadním limitem vyplývajícím z
kogentních ustanovení je „zejména vznik funkce, který bez ohledu na režim
smlouvy vzniká účinností valné hromady a také režim odměňování, na který mohou
dopadat pouze ustanovení § 59 až 62 z. o. k.
I ‚mzdu‘ žalobce tedy musela
schválit valná hromada a i na ‚mzdu‘ žalobce se vztahuje pravidlo dle § 61
odst. 2 z. o. k.“. [21] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [22] Žalobce považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší
soud zamítl.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou otevřené otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. [24] Dovolání je důvodné. [25] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její
posouzení rozhodný především zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. §
3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 z. o. k.]. K případné
aplikaci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 viz dále. [26] Podle § 66 obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je
statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo
společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně
ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li
uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k
výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít
písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi
společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně (odstavec druhý). Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo
jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního
předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno
ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce
zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při
zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (odstavec
třetí). [27] Podle § 571 odst. 1 obch. zák. není-li výše úplaty ve smlouvě
stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v
době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil
při zařízení záležitosti. [28] Podle § 777 odst. 3 z. o. k. ujednání smluv o výkonu funkce a o
odměně se uzpůsobí tomuto zákonu do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti,
jinak platí, že je výkon funkce bezplatný. [29] Podle § 59 z. o. k. není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce
sjednáno v souladu s tímto zákonem, platí, že výkon funkce je bezplatný
(odstavec třetí). Budou-li sjednaná smlouva o výkonu funkce nebo v ní obsažené
ujednání o odměně neplatné z důvodu na straně obchodní korporace nebo nebude-li
smlouva o výkonu funkce z důvodu překážek na straně obchodní korporace uzavřena
nebo ji nejvyšší orgán neschválí bez zbytečného odkladu po vzniku funkce člena
orgánu obchodní korporace, odstavec 3 se nepoužije a odměna se určuje jako
odměna obvyklá v době uzavření smlouvy nebo, nebyla-li smlouva uzavřena,
obvyklá v době vzniku funkce za činnost obdobné činnosti, kterou člen orgánu
vykonával (odstavec čtvrtý). [30] Posuzováním smluv uzavřených mezi členy statutárního orgánu
společnosti a touto společností na výkon činností spadajících do působnosti
statutárního orgánu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn.
31 Cdo
4831/2017, přijatém po vydání napadeného rozhodnutí a uveřejněném pod číslem
35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“). V
tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti
spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě
statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní
korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a
obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených
kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1
zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce
podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45
nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15). 3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku
práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je
i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem
je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla
za úplatu. 4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit
od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se
jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro
svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. 5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu
mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu
považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za
zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7
zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se
řídí obchodním zákoníkem (resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012
Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o obchodních korporacích) a dále – v
důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními
zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující
(především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah
s obchodní korporací. 6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu
a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí
od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1
z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností
spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního
vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce.
V takovém případě je nutné na
manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu
funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací,
jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu
zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy,
obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako
na samotnou smlouvu o výkonu funkce. 7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně
uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního
orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu)
řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel
obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících
vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a
důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o
výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost
vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu
tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a
účel) nutné považovat zásadně za kogentní. [31] Shodně viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, anebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019. [32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává:
1) V režimu obchodního zákoníku platí, že neschválení ujednání o
odměňování obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu
valnou hromadou (či v případech předvídaných § 194 odst. 1 větou druhou a
sedmou obch. zák. dozorčí radou) má za následek jeho neúčinnost (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003,
ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4566/2009, ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29
Cdo 2733/2010, či ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017). 2) Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu
sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu
právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (viz § 66
odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák.; dále srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod
číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, opětovně rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1639/2012, či ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4347/2013). 3) Vykonává-li osoba v pracovním vztahu ke společnosti činnost, kterou
po svém zvolení má (musí) vykonávat jako člen voleného orgánu společnosti,
zaniká jeho pracovní vztah – neujednají-li si strany něco jiného – konkludentní
dohodou o rozvázání pracovního poměru (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, ze dne 7. 2. 2014, sp. zn.
21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, ze
dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo
4344/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo
4479/2017). [33] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že právní vztah
mezi žalobcem a dovolatelkou existující v době od 1. 4. 2008 do 15. 9. 2015,
jehož obsahem byl mj. výkon funkce obchodního, resp. výkonného, ředitele, nebyl
vztahem pracovněprávním. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda si strany
ujednaly, že pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy zvolením
žalobce do funkce jednatele nezaniká, resp. že se po zániku funkce jednatele
obnoví, je jeho závěr o tom, že pracovněprávní vztah trval i v období po
skončení funkce jednatele (tj. od 15. 9. 2015 do 30. 9. 2015), přinejmenším
předčasný. [34] Manažerská smlouva uzavřená mezi dovolatelkou a žalobcem není bez
dalšího neplatná jen proto, že náplní práce žalobce měly být činnosti spadající
do působnosti jednatele, nicméně je nutné na ni pohlížet jako na smlouvu o
výkonu funkce. Jestliže však valná hromada žalované manažerskou smlouvu ani
ujednání o „mzdě“ obsažené v manažerské smlouvě neschválila, žalobci nevznikl
nárok na „sjednanou mzdu“. [35] Jak již bylo uvedeno výše, nebyla-li mezi kapitálovou společností a
členem jejího voleného orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce,
měl člen voleného orgánu v režimu obchodního zákoníku právo na odměnu určenou
podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k přechodnému ustanovení §
777 odst. 3 z. o. k. pak řečené platí i pro období od 1. 1. 2014 do 1. 7. 2014. [36] Za období do 1. 7. 2014 tedy žalobci (neměl-li nárok na sjednanou
odměnu z důvodu absence souhlasu valné hromady) příslušela odměna obvyklá. [37] Zákon o obchodních korporacích však přinesl změnu v řešení výše
popsané situace; není-li smlouva o výkonu funkce uzavřena, neobsahuje-li
uzavřená smlouva o výkonu funkce ujednání o odměňování, nevyhovuje-li požadavku
na písemnou formu anebo není-li schválena valnou hromadou, popř. jiným k tomu
příslušným orgánem kapitálové společnosti, je výkon funkce člena voleného
orgánu bezplatný. Řečené neznamená, že by valná hromada (či jiný k tomu
příslušný orgán společnosti) nemohla takovému členu přiznat nárok na odměnu v
režimu § 61 odst. 1 z. o. k., nicméně dotčenému členu voleného orgánu nevzniká
(automaticky) právo na odměnu obvyklou (jako tomu bylo za účinnosti obchodního
zákoníku). [38] Účelem uvedené právní úpravy je přimět kapitálové společnosti a
členy jejich volených orgánů, aby se na odměně (a dalších plněních
souvisejících s výkonem funkce) dohodli ex ante (tj. před vznikem funkce či
krátce po jejím vzniku) a aby vyhověli požadavku zákona na písemnou formu
smlouvy a její schválení valnou hromadou (příslušným orgánem společnosti);
srov. i důvodovou zprávu k návrhu zákona o obchodních korporacích. [39] Nárok na odměnu obvyklou podle § 59 odst. 4 z. o. k.
vznikne
členovi voleného orgánu pouze tehdy, jestliže smlouva o výkonu funkce není
uzavřena, schválena příslušným orgánem, neobsahuje ujednání o odměně či
nevyhovuje požadavku na písemnou formu z důvodů, které nelze přičítat k tíži
dotčenému členu voleného orgánu. K tomu může dojít např. tehdy, kdy společnost
nereaguje na návrh smlouvy doručený dotčeným členem voleného orgánu, kdy se
valná hromada, svolaná (i) za účelem schválení smlouvy o výkonu funkce, nesejde
či smlouvu (její návrh) neschválí apod. Aby bylo možné uzavřít, že důvody, pro
které nebyly naplněny požadavky kladené na ujednání o odměně, nelze přičítat k
tíži dotčeného člena voleného orgánu, musí tento člen učinit takové kroky,
které lze po něm spravedlivě požadovat (např. doručit společnosti návrh smlouvy
o výkonu funkce obsahující i ujednání o odměně, podniknout kroky potřebné k
tomu, aby valná hromada či jiný příslušný orgán měl možnost smlouvu o výkonu
funkce schválit apod.). Zůstane-li člen voleného orgánu zcela nečinný (neudělá-
li nic pro to, aby došlo k naplnění požadavků kladených na ujednání o odměně),
nebudou zpravidla naplněny předpoklady § 59 odst. 4 z. o. k. pro vznik práva na
odměnu obvyklou. [40] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že je nutné
posuzovat, zda žalobce a dovolatelka přizpůsobili ujednání smlouvy o výkonu
funkce o odměně požadavkům zákona o obchodních korporacích, a pokud nikoliv,
zda o to alespoň žalobce usiloval. Jestliže žalobce zůstal i po 1. 7. 2014 v
tomto směru nečinný (zejména nečinil-li žádné kroky k tomu, aby valná hromada
společnosti schválila jeho písemnou smlouvu o výkonu funkce obsahující i
ujednání o odměně, popř. dalších plněních za výkon funkce), vykonával funkci
jednatele od 2. 7. 2014 bezplatně (§ 777 odst. 3, § 59 odst. 3 z. o. k.). [41] Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, podle něhož není relevantní
námitka, že žalobce při výkonu funkce jednatele společnosti nejednal s péčí
řádného hospodáře. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 29
Cdo 2821/2016, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právo na úplatu za
výkon funkce má člen statutárního orgánu (mandatář) vůči společnosti
(mandantovi) pouze v případě, že při zařizování záležitostí společnosti jednal
s péčí řádného hospodáře. Členovi statutárního orgánu porušujícímu povinnost
vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře nárok na odměnu obvyklou v
rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, v souladu s § 571 odst. 2
obch. zák. nevznikne (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018,
sp. zn. 27 Cdo 1884/2017). [42] Z výše řečeného se podává, že – neschválila-li valná hromada
společnosti smlouvu o výkonu funkce („manažerskou smlouvu“), resp. ujednání o
odměně – lze závěr o oprávněnosti žaloby a vzájemné žaloby učinit až poté, kdy
soud posoudí (ve světle podaného výkladu), zda (a pokud ano, v jakém rozsahu,
resp. v jaké výši) žalobci vznikl nárok na odměnu obvyklou v souladu s § 66
odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák. a § 59 odst. 4 z. o. k.
[43] Jelikož právní posouzení otázky odměňování jednatele společnosti za
činnost spadající pod obchodní vedení odvolacím soudem není správné (dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro
které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí
soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto (s výjimkou výroku III.) zrušil i je
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.). [44] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně
nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). [45] Spor ze smlouvy uzavřené mezi jednatelem společnosti a touto
společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností
spadajících do působnosti jednatele, je sporem mezi obchodní společností a
členem jejího statutárního orgánu týkajícím se výkonu funkce statutárního
orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné
krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.] (srov. opětovně R 35/2019, jehož
závěry se v citovaném rozsahu uplatní i v poměrech společnosti s ručením
omezeným). [46] Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je
řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [47] Nejvyšší soud proto věc postoupil Městskému soudu v Praze jako
soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). [48] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [49] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). [50] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.