41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera v právní věci
žalobkyně L. V. D., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Lukášem Nývltem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00,
proti žalovaným 1) M. V., narozenému XY, bytem XY, 2) T.-P. E., narozenému XY,
bytem XY, a 3) W. E., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným Mag. Bernhardem
Hagerem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, o
zaplacení 18.479.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 75 Cm 133/2017, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 136/2019-103, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 Cmo
136/2019-103, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2.
2019, č. j. 75 Cm 133/2017-75, se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů
odvolacího a dovolacího řízení 79.310,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů
odvolacího a dovolacího řízení 79.310,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů
odvolacího a dovolacího řízení 79.310,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně (dále jen „společnost“) – která je v řízení zastoupena
jednou ze svých společnic (společností I. D. C., registrační číslo XY) [dále
jen „společnice“] – se žalobou ze dne 29. 9. 2017 domáhá, aby soud uložil
žalovaným povinnost zaplatit společnosti 18.479.000 Kč s příslušenstvím jako
náhradu škody, kterou jí jako její bývalí jednatelé měli způsobit „chybným
obchodním vedením“ v období od 22. 1. 2015 do 28. 11. 2016 (v případě prvních
dvou žalovaných), resp. v období od 22. 1. 2015 do 29. 2. 2016 (v případě
třetího žalovaného). [2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 75 Cm
133/2017-75, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o jeho nákladech (výrok II.,
III. a IV.). [3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 30. 10. 2017, č. j. 75 Cm 133/2017-16, vyzval
společnost, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek
ve výši 739.160 Kč s tím, že „nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě
zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno.“
2) Nato společnost – zastoupena společnicí – v podání ze dne 7. 11. 2017
uvedla, že soud by měl v řízení pokračovat i tehdy, nebude-li soudní poplatek
uhrazen (k čemuž odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 14 Cmo 258/2014). Toto tvrzení společnost zdůvodnila tím, že
jejím jediným jednatelem je třetí žalovaný, a tak je jen málo pravděpodobné, že
by byl soudní poplatek zaplacen. 3) Žalovaní ve vyjádření ze dne 4. 12. 2017 (s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015) mimo jiné
uvedli, že povinnost k zaplacení soudního poplatku vzniká i v případě tzv. společnických žalob; přitom platí, že soud řízení po marném uplynutí lhůty
stanovené k zaplacení soudního poplatku zastaví, aniž by přihlížel k opožděnému
zaplacení soudního poplatku. [4] Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 14 Cmo 258/2014, na které společnost
odkazovala v podání ze dne 7. 11. 2017, „není veřejně publikovaným (dostupným)
rozhodnutím a nepředstavuje proto judikaturu, která by vytvářela zákon v
materiálním smyslu;“ mimoto uvedl, že závěry tohoto rozhodnutí jsou navíc
překonané usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015. [5] Poté soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
871/2002, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015) konstatoval, že
v případě tzv. společnických žalob je účastníkem řízení sama společnost, a tak
vzniká poplatková povinnost jí (a nikoli společníkovi, který ji v řízení
zastupuje), a dodal, že zaplatí-li za společnost soudní poplatek sám společník,
jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti. Pokud tedy společník, který za
společnost podává tzv. společnickou žalobu, nechce, anebo nemůže zaplatit
soudní poplatek namísto společnosti, musí – podle soudu prvního stupně – podat
žádost o osvobození od soudního poplatku, a neučiní-li tak, soud řízení zastaví.
[6] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. [7] Odvolací soud nejprve uvedl, že tzv. společnická žaloba je nástrojem
„ochrany společnosti a jejích společníků před zneužitím postavení jednatele
společnosti, tedy jejího statutárního orgánu,“ a proto po společníkovi, který
společnost v řízení zastupuje, nelze „spravedlivě požadovat (…) aby soudní
poplatek za společnost zaplatil a posléze se domáhal po společnosti jejího
zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení.“
[8] Odvolací soud se tedy – podle svých slov – naprosto ztotožnil se
závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 258/2014, z něhož
vyplývá, že pokud by mělo být řízení o společnické žalobě zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku, byl by tím popřen smysl tohoto institutu a bylo
by odepřeno právo „garantované čl. 36 Listiny.“ Zákon o soudních poplatcích
nemá pro placení soudních poplatků za řízení o tzv. společnických žalobách
žádné zvláštní pravidlo. Tuto mezeru v zákoně je tedy podle odvolacího soudu
nutné překlenout [s odkazem na § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích; dále jen „zákon o soudních poplatcích“] tak, že soud uloží
povinnost zaplatit soudní poplatek teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o
věci samé.
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
sice otázky (posuzováno podle obsahu), zda – nebyl-li podán návrh na osvobození
od soudních poplatků – lze pokračovat v řízení o tzv. společnické žalobě, aniž
by byl v soudem stanovené lhůtě a přes výzvu soudu zaplacen poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení (s tím, že soud uloží povinnost
zaplatit soudní poplatek až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé). [10] Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhují, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu
tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. [11] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 871/2002 a
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015 dovolatelé předně
konstatují, že „soudní poplatek má zaplatit žalobce (…) a v případě nezaplacení
soudního poplatku žalobcem je nutné řízení zastavit, ledaže by v soudem
stanovené lhůtě soudní poplatek zaplatil žalobce žalující jménem společnosti, k
čemuž v tomto případě nedošlo.“ Není-li soudní poplatek přes výzvu soudu
zaplacen, aniž by byl podán návrh na osvobození od soudních poplatků, je podle
mínění dovolatelů nutné řízení „obligatorně zastavit“. [12] Dovolatelé dále uvádějí, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v
případě tzv. společnických žalob soud uloží povinnost zaplatit soudní poplatek
teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé, je v rozporu s právě
odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, které překonaly závěry usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 258/2014, na nějž odvolací soud odkazuje. Postup odvolacího soudu je podle dovolatelů nepřípustným dotvářením práv. Názor
odvolacího soudu, který „odmítá aplikovat platné právo, jen protože se domnívá,
že by právo mělo nastalou situaci řešit jinak či lépe, a takovou situaci
označil za mezeru v zákoně, a tedy supluje roli zákonodárce,“ proto nelze
přijmout. [13] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu a uvádí, že dovolateli citovaná judikatura Nejvyššího soudu
nevylučuje možnost uložit povinnost zaplatit soudní poplatek za společnickou
žalobu až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Podle žalobkyně se
Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích nezabýval otázkou obligatorního
zastavení řízení za situace, kdy společnost ani společník podávající za
společnost žalobu soudní poplatek nezaplatí, ani otázkou, zda lze v řízení
pokračovat a povinnost zaplatit soudní poplatek uložit až v souvislosti s
rozhodnutím soudu o věci samé.
[14] Žalobkyně je shodně s odvolacím soudem toho názoru, že po
společníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby byl za účelem odvrácení rizika
zastavení řízení „de facto nucen uhradit soudní poplatek za společnost a
následně se po společnosti domáhat vydání bezdůvodného obohacení. To vše s
nezanedbatelným rizikem nedobytnosti takové pohledávky (…)“. Proto žalobkyně
navrhuje, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání dovolatelů.
III. Přípustnost dovolání
[15] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[16] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v dovolání
formulované (v odstavci [9] uvedené) otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené (níže citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použité právní předpisy
[18] Podle § 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích soudní poplatky
(dále jen „poplatky“) se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z
úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“).
[19] Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích jsou
poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně navrhovatel
(navrhovatelé), pokud není dále stanoveno jinak.
[20] Podle § 4 odst. 1 písm. a) a j) zákona o soudních poplatcích jde-li
o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného
návrhu na zahájení řízení (dále jen „návrh na zahájení řízení“), v ostatních
případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím
soudu o věci samé.
[21] Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za
řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo
kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší.
Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
b) Právní posouzení
[22] Již v rozsudku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002,
Nejvyšší soud uvedl, že úprava tzv. společnických žalob je především projevem
zásady ochrany společnosti a jejích (minoritních) společníků před zneužitím
postavení statutárního orgánu společnosti; načež formuloval a odůvodnil závěr,
podle kterého v případě, že společník společnosti s ručením omezeným podá za
společnost žalobu na náhradu škody, je povinností společnosti soudní poplatek
ohledně této žaloby zaplatit, a zaplatí-li jej sám společník, žalující jménem
společnosti, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti, na jehož zaplacení má
takový společník vůči společnosti nárok. Tyto teze – ač formulovány v poměrech
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – se plně prosadí i v poměrech účinné
právní úpravy [ve vztahu k § 157 až 160 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)].
[23] S respektem k právě uvedeným závěrům je ovšem Nejvyšší soud
přesvědčen, že není žádný důvod, pro který by měly být společnické žaloby en
bloc – bez dalšího a automaticky – „osvobozovány“ od poplatkové povinnosti s
tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s
rozhodnutím soudu o věci samé.
[24] Soudní poplatky mají tři základní funkce: fiskální (jejímž cílem
je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností
soudů spojených), regulační (jejímž cílem je odradit od svévolných,
šikanózních, malicherných a jiných bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně
zatěžovaly) a motivační (jež má působit tak, aby povinní dobrovolně plnili své
povinnosti a účastníci právních vztahů řešili své spory mimosoudně) [srov.
Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1]. Všechny tyto funkce nachází své důsledné opodstatnění i ve vztahu
ke společnickým žalobám, a tak není žádný důvod poplatkovou povinnost nad rámec
znění zákona o soudních poplatcích „paušálně“ změkčovat s odkazem na
specifickou povahu společnických žalob.
[25] Nejvyšší soud vnímá, že ačkoli je poplatnicí za řízení před soudem
prvního stupně společnost (a nikoli společník, který za ni jedná), panuje ze
strany společnosti často neochota poplatkovou povinnost za podání žaloby
splnit. To je dáno skutečností, že o nakládání s majetkem společnosti
nerozhoduje společník, který jedná v řízení za společnost, nýbrž členové jejího
statutárního orgánu, kteří v těchto řízeních nezřídka vystupují v postavení
žalovaných. Ani tato skutečnost však podle přesvědčení Nejvyššího soudu není
bez dalšího důvodem k tomu, aby poplatková povinnost vznikala teprve v
souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé [podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona
o soudních poplatcích].
[26] Společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který
je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší
do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením
hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu,
je zpravidla relativně malé (k tomu srov. například Li, X. A Comparative Study
of Shareholders’ Derivative actions: England, the US, Germany and China. 1.
vyd. Deventer: Kluwer, 2007, s. 5–7). Proto hraje u společnických žalob
obzvláště významnou roli zejména regulační funkce soudního poplatku.
[27] Nastavení vycházející z toho, že poplatková povinnost za řízení
vzniká v případě společnických žalob (stejně jako u jiných návrhů na zahájení
řízení) již podáním žaloby a že poplatníkem poplatku za řízení před soudem
prvního stupně je (jako žalobkyně) [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních
poplatcích] sama společnost, je přitom podle Nejvyššího soudu právě tím vhodným
a proporčně vyváženým řešením, které požadavkům regulační funkce soudního
poplatku nejlépe odpovídá. Společníkům totiž na jedné straně umožňuje podat
společnickou žalobu, a to aniž by nesli náklady soudního poplatku; na druhé
straně však s tím, že společníci budou v mnoha případech via facti přinuceni
(nemá-li být řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích)
zaplatit soudní poplatek namísto společnosti a teprve následně uplatnit svůj
nárok na vrácení takto vynaložených prostředků.
[28] Důsledným průmětem regulační funkce poplatkové povinnosti za podání
společnické žaloby je přitom skutečnost, že nárok na vrácení soudního poplatku
společníkovi nevzniká, pokud společník společnickou žalobu zneužije (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 871/2002); k čemuž se ovšem sluší
dodat, že případný neúspěch společnosti v řízení o společnické žalobě ještě
(bez dalšího) ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv podat společnickou
žalobu (k tomu obdobně – ve vztahu k nároku na náhradu nákladů řízení – viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016, či
rozsudek ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016).
[29] Konečně má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že vnímá i hrozbu
spočívající v tom, že společník zaplatí soudní poplatek namísto společnosti a
společnost následně nebude mít dostatečné množství finančních prostředků, aby
mu takto vynaložené náklady vrátila. Již v usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn.
29 Cdo 5069/2015, proto Nejvyšší soud připustil, že odůvodňují-li to poměry
společnosti a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo
bránění práva, může „žalující“ společník požádat o osvobození společnosti od
soudního poplatku. Tím je právě popsané riziko omezeno.
[30] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li
odvolací soud z toho, že u společnických žalob je kvůli jejich povaze vždy (bez
dalšího) zapotřebí vycházet z § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních
poplatcích, a tak dovozovat, že poplatková povinnost vzniká (až) v souvislosti
s rozhodnutím soudu o věci samé, není jeho právní posouzení této právní otázky
správné.
c) Shrnutí a náklady řízení
[31] Jelikož právní posouzení věci není správné (dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolateli uplatněn právem) a dosavadní výsledky
řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud
podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil (napadené) usnesení odvolacího
soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení v
projednávané věci zastaveno, potvrzuje.
[32] Výroky o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení se opírají
o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně
úspěšným žalovaným vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
[33] Náklady odvolacího řízení každého z žalovaných sestávají z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23. 4. 2019)
podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) jejíž výše
(podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7, snížená v souladu s § 12 odst. 4 advokátního
tarifu o 20 %) činí 20.680 Kč.
[34] Náklady dovolacího řízení každého z žalovaných sestávají z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby (dovolání ze dne 13. 3. 2020) podle § 11
odst. 1 písm. k), advokátního tarifu, jejíž výše (podle § 6 odst. 1, § 7 bodu
7, snížená v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %) činí 41.360 Kč.
[35] Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního
tarifu ve výši jedné třetiny z částky 600 Kč (tj. 200 Kč; viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), s náhradou za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 13.070,40 Kč,
a s náhradou soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000 Kč tak dovolací soud
přiznal každému z žalovaných k tíži žalobkyně 79.310,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu