27 Cdo 1797/2024-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatele M. B., zastoupeného Mgr. Kristýnou Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, PSČ 779 00, za účasti OLOMOUCKÉHO KRAJSKÉHO FOTBALOVÉHO SVAZU, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 70945322, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, o určení, že nejde o usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 127/2017, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 6 Cmo 184/2022-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit OLOMOUCKÉMU KRAJSKÉMU FOTBALOVÉMU SVAZU na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2022, č. j. 79 Cm 127/2017-161, zamítl návrh na určení, že usnesení valné hromady OLOMOUCKÉHO KRAJSKÉHO FOTBALOVÉHO SVAZU (dále jen „OKFS“) ze dne 18. 3. 2016, kterým byly schváleny stanovy (dále jen „usnesení valné hromady“), není usnesením valné hromady a hledí se na něj, jako by nebylo přijato (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Dovolatel ve svém obsáhlém dovolání „předkládá“ Nejvyššímu soudu k
řešení řadu „otázek“. Podle obsahu dovolání lze shrnout, že jde o otázky: 1/ určitosti stanov Fotbalové asociace České republiky (dále jen „FAČR“), 2/ „nicotnosti“ usnesení valné hromady, 3/ výkladu § 259 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a
4/ výkladu § 260 o. z.
5. Dovolání není přípustné k řešení otázky určitosti stanov FAČR (coby hlavního spolku). Je tomu tak proto, že výklad čl. 5 odst. 3 a 4 a čl. 29 odst. 5 a 6 stanov učiněný odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, podle něhož tyto obsahovaly zmocnění OKFS (coby pobočného spolku) k přijetí vlastních stanov, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k pravidlům výkladu zakladatelských právních jednání korporací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5749/2017, ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4460/2018, nebo ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1549/2020).
6. Rovněž druhá dovolací otázka dovolání přípustným nečiní. Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů, nemá pochybnosti o tom, že stanovy FAČR ze dne 5. 6. 2015 zmocnily k přijetí vlastních stanov ty orgány OKFS, které existovaly podle dosavadní úpravy (tj. podle stanov FAČR ze dne 7. 6. 2014). Rozhodla-li o přijetí stanov OKFS jeho valná hromada (tj. jeho nejvyšší orgán) postupem souladným s dosavadními stanovami FAČR, nelze toto usnesení považovat za přijaté mimo její působnost (viz § 247 odst. 1 o. z.; srov. i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1141/2020).
7. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4364/2018, není přiléhavý, neboť v poměrech projednávané věci se valné hromady OKFS účastnily a o přijetí usnesení rozhodly osoby určené dosavadní úpravou FAČR, tj. stanovami FAČR ze dne 7. 6. 2014. Argumentaci dovolatele, podle níž měla o přijetí stanov OKFS rozhodnout „celá členská základna“ FAČR, je třeba odmítnout jako zcela neopodstatněnou.
8. Dovolání není přípustné ani k řešení otázky výkladu § 259 o. z. Uzavřel-li odvolací soud, resp. soud prvního stupně, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, doručený soudu prvního stupně dne 27. 11. 2017, podal navrhovatel po uplynutí lhůt stanovených uvedeným ustanovením, učinil tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016, uveřejněné pod číslem 46/2018 Sb. rozh. obč.). Uplynula-li marně objektivní (roční) prekluzivní lhůta, právo úspěšně napadnout platnost usnesení valné hromady zaniklo, a to – oproti mínění dovolatele – bez ohledu na plynutí subjektivní lhůty.
9. Přestože se soudy nižších stupňů vyjádřily k možné aplikaci § 260 o. z. v poměrech projednávané věci, jejich rozhodnutí jsou založena na tom, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady byl podán po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 259 o. z. Na otázce výkladu § 260 o. z. tak dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.).
10. Námitkami, že ve věci rozhodoval nezákonný a podjatý soudce, že soudy projednaly věc v nepřítomnosti dovolatele a opomenuly provést dovolatelem označené důkazy, jakož i že rozhodnutí soudu nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) a f) a odst. 3 o. s. ř., respektive poukazuje na údajné jiné vady řízení. Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. O návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad právní moci bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu