27 Cdo 5749/2017

27 Cdo 5749/2017-109

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa

Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci

navrhovatele J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Šimonem

Hradilkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, za

účasti V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Michalem

Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 147 00,

o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a o zaplacení 15.000 Kč, vedené

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 6/2013, o dovolání navrhovatele

proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 Cmo

502/2016-86, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2017, č. j. 7 Cmo

502/2016-93, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016-86, ve

znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016-93, se ruší

a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2016, č. j. 79 Cm

6/2013-50,

1) určil, že ve výrocích uvedená usnesení valné hromady V. (dále jen

„společnost“), konané dne 11. 10. 2012 (dále jen „valná hromada“), jsou nicotná

(výroky I. a II.),

2) zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, jímž bylo ze

společenské smlouvy společnosti (článku XIV bodu 1) vypuštěno dřívější

ujednání, podle něhož se společník mohl (mimo důvodů uvedených v § 68 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“), domáhat podle § 152

obch. zák. zrušení společnosti u soudu, „pokud společnost po dobu delší než 2

roky nebude vyplácet podíly na zisku“ (dále též jen „usnesení valné hromady“)

[výrok III.],

3) zamítl návrh, aby soud uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovateli

přiměřené zadostiučinění ve výši 15.000 Kč (výrok IV.), a

4) rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). [2] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:

1) Ke dni přijetí usnesení valné hromady společnost měla (a stále má) 6

společníků: F. Č. (obchodní podíl 16,07 %), R. H. (obchodní podíl 16,07 %), M. K. (obchodní podíl 23,32 %), Z. O. (obchodní podíl 16,07 %), J. V., (obchodní

podíl 16,07 %) a navrhovatele (obchodní podíl 12,4 %). 2) Z článku XIV bodu 1 společenské smlouvy ve znění účinném k 28. 1. 2002 se podává: „Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obch. zák. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 obch. zák. zrušení společnosti u

soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na

zisku.“

3) Druhá věta citovaného ujednání byla ze společenské smlouvy vypuštěna

napadeným usnesením valné hromady (dále též jen „sporné ujednání společenské

smlouvy“). 4) Valné hromady se zúčastnili všichni společníci, bylo hlasováno celkem

o 19 změnách společenské smlouvy. O změnách se hlasovalo po jednotlivých

bodech, u každého jednotlivého hlasování bylo v notářském zápisu uvedeno, kolik

hlasů bylo pro, kolik bylo proti a kolik se hlasování zdrželo, a to v

procentech (bez uvedení jmen společníků). Napadené usnesení valné hromady bylo

přijato 87,6 % hlasů, proti jeho přijetí bylo 12,4 % hlasů (tj. pouze

navrhovatel). [3] Soud prvního stupně uzavřel, že původní znění čl. XIV bodu 1

společenské smlouvy bylo v rozporu se zákonem, neboť společnost nemůže vyplácet

zisk, pokud jej nevytvoří. Společník společnosti s ručením omezeným se může

domáhat výplaty podílu na zisku samostatným návrhem na zahájení soudního

řízení, neboť právo podílet se na zisku je jedním ze základních práv

společníka. Zrušit společnost rozhodnutím soudu lze jen v krajních případech,

původní obsah čl. XIV bodu 1 společenské smlouvy však umožňoval podávat

šikanózní návrhy na zrušení společnosti. Nové znění společenské smlouvy

„okleštěné o možnost podat návrh na zrušení společnosti pro nevyplácení podílu

na zisku“ proto soud neshledal rozporným se zákonem ani společenskou smlouvou. [4] K odvolání navrhovatele proti výrokům III. až V.

rozhodnutí soudu

prvního stupně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením v napadeném

rozsahu potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o

nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [5] Odvolací soud zdůraznil, že zrušení společnosti soudem je krajním

opatřením. Dává-li zákon společníkům možnost domáhat se u soudu zrušení

společnosti i z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě, je

třeba, aby tyto důvody a podmínky byly ve společenské smlouvě vymezeny zcela

určitě a srozumitelně, aby bylo možné učinit závěr, zda nejsou v rozporu s

kogentními ustanoveními právních předpisů, zda je neobchází či nejsou v rozporu

se zásadami poctivého obchodního styku, případně dobrými mravy. Tyto důvody a

podmínky nelze určovat a doplňovat (konkretizovat) „nezávisle na ustanovení

společenské smlouvy“ až v řízení o zrušení společnosti, například „tím, že

společnost sice zisk rozděluje, ale rozděluje jenom jeho nepatrnou část, či že

zisk negeneruje, nebo i tím, že valná hromada o rozdělení zisku nerozhodla“. [6] Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že ve sporném ujednání

společenské smlouvy nebyly důvody a podmínky pro zrušení společnosti ve smyslu

§ 152 odst. 2 obch. zák. vymezeny dostatečně určitě. Přijetím napadeného

usnesení valné hromady tak došlo pouze k odstranění neurčitosti čl. XIV bodu 1

společenské smlouvy, v jejímž důsledku by jinak byla společenská smlouva v

části sporného ujednání neplatná. Vzhledem k tomu, že sporné ujednání

společenské smlouvy nemohlo pro neurčitost založit žádná práva všech

společníků, nebylo k přijetí rozhodnutí o jeho změně třeba souhlasu všech

společníků dle § 141 odst. 2 věty druhé obch. zák. Usnesení bylo v souladu se

zákonem (§ 127 odst. 4 ve spojení s § 141 odst. 1 obch. zák.) a společenskou

smlouvou přijato potřebnou dvoutřetinovou většinou všech hlasů společníků. [7] Jelikož napadené usnesení valné hromady neshledal rozporným se

zákonem ani se společenskou smlouvu, nebyly podle názoru odvolacího soudu dány

důvody pro vyslovení jeho neplatnosti podle § 131 odst. 1 obch. zák.

[8] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, opíraje

jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na

vyřešení otázek hmotného práva, a to (posuzováno podle obsahu dovolání):

1) otázky (metody) výkladu společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným,

při jejímž řešení se – podle dovolatele – odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, a

2) otázky výkladu § 152 odst. 2 obch. zák., která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena. [9] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),

a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu

soudu vrátil k dalšímu řízení. [10] Podle názoru dovolatele se odvolací soud při výkladu čl. XIV bodu 1

společenské smlouvy společnosti odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne

28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2726/2007, a dále od nálezů Ústavního soudu

ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS

3168/16, a ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, podle nichž je při

posuzování určitosti právního úkonu nezbytné respektovat princip autonomie vůle

subjektů soukromého práva, upřednostnit výklad, který vede k závěru o platnosti

právního úkonu, a dovozovat závěr o neurčitosti právního úkonu pouze tehdy,

jestliže jeho srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je

nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel. [11] Dovolatel je přesvědčen, že původní znění čl. XIV bodu 1

společenské smlouvy bylo dostatečně určité, neboť pomocí běžných

interpretačních postupů z něj bylo možné dovodit obsah vůle stran. To, jakým

způsobem a v jakých termínech se ve společnosti s ručením omezeným rozhoduje o

účetní závěrce, o naložení s hospodářským výsledkem, o rozdělení zisku mezi

společníky a o výplatě podílu na zisku, plyne přímo z příslušných právních

předpisů. Sporné ujednání nebylo v rozporu s žádným kogentním ustanovením

právních předpisů, neobcházelo je ani nebylo v rozporu se zásadami poctivého

obchodního styku či dobrými mravy. [12] Jestliže si společníci dohodli, že se mohou domáhat zrušení

společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet

podíly na zisku, „činili tak zjevně proto, že chtěli zajistit, aby každý

společník mohl reálně využít tohoto práva a dožadovat se zrušení společnosti,

pokud společnost nebude vyplácet podíly na zisku“; ostatně společnost byla za

účelem vytváření zisku a jeho rozdělování společníkům založena. [13] Ustanovení § 152 odst. 2 obch. zák. pak je třeba vykládat způsobem,

který neomezuje autonomii vůle stran společenské smlouvy. Je tedy nutné

odmítnout takový výklad, podle kterého by musely být – jako podmínka určitosti

a platnosti ujednání společenské smlouvy – „popsány kazuisticky podmínky,

důvody a způsoby“ uplatnění společenskou smlouvou ujednaného práva společníka

na zrušení společnosti soudem. Stručnost sporného ujednání společenské smlouvy

nemůže být důvodem jeho neplatnosti.

[14] I v případě pochybností o určitosti sporného ujednání společenské

smlouvy, resp. připouštělo-li ujednání více možných výkladů, bylo podle

dovolatele povinností odvolacího soudu upřednostnit takový výklad, jenž by vedl

k jeho platnosti. Odvolací soud se však o něj vůbec nepokusil; odůvodnil své

(překvapivé) rozhodnutí jiným způsobem než soud prvního stupně a neprovedl

posouzení všech relevantních okolností nezbytných pro závěr o určitosti či

neurčitosti sporného ujednání společenské smlouvy, jelikož nepoužil žádná

interpretační pravidla ani postupy, které by umožnily odstranit případné

pochyby o pravém obsahu vůle smluvních stran. Rozhodnutí odvolacího soudu je

vzhledem k nedostatku odůvodnění závěru o neurčitosti sporného ujednání

nepřezkoumatelné, a v konečném důsledku tak odvolací soud zasáhl do práva

dovolatele na spravedlivý proces. [15] Dovolatel dodává, že úvahy o možném zneužití sporného ujednání

nemají při posuzování jeho platnosti místo. Zda bylo podání konkrétního návrhu

na zrušení společnosti zneužitím práva, by bylo posuzováno až v samotném řízení

o zrušení společnosti. [16] Společnost ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací

námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. [17] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu

pro dovolací řízení (účinné do 31. 12. 2013), podle kterého Nejvyšší soud

dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku

II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních

řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [18] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první

zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší

soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále

jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění

účinném do 31. 12. 2013.

[19] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení jím

předestřené otázky výkladu společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným.

[20] Podle § 152 odst. 2 obch. zák. se mohou společníci u soudu domáhat

zrušení společnosti z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě.

[21] Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu

jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,

znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze

vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu

zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.

Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim

zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců

1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,

včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly,

jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).

Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v

pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu

použila (odstavec 4).

[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 266

obch. zák. se podává, že:

1) Základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v

soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní

smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li

takový výklad možný.

2) Závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost

je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit

ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 a 3

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a pro

obchodní závazkové vztahy též v § 266 obch. zák. Jinými slovy, teprve v

případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik

nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků

usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti

právního úkonu podle § 37 obč. zák. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou,

nikoliv zásadou.

3) Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy je v

rozporu s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní.

Srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017,

sp. zn. 29 Cdo 2886/2016, a judikaturu (Nejvyššího i Ústavního soudu) tam

citovanou.

4) Z § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla

skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu

přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba

posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a

přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana

smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je

třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem

užitých slov).

5) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje

podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání

zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.

6) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při

posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch.

zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti,

zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj.

jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné

chování stran a další).

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo

3759/2017, a pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[23] Není pochyb o tom, že i společenská smlouva o založení společnosti

s ručením omezeným je smlouvou (vícestranným právním úkonem). Od jiných typů

smluv se přitom liší zejména tím, že se jí z vůle zakladatelů (smluvních stran)

zakládá nová právnická osoba, jejíž právní poměry upravuje, a že vedle stran

této smlouvy zavazuje (po jejím vzniku) i jí založenou společnost, členy jejích

(volených) orgánů, jakož i další osoby, které se posléze stanou (ať už

derivativně či originárně) společníky společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98). Proto je nutno ji považovat

za smlouvu svého druhu (sui generis); v literatuře srov. například Dědič. J.

Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. POLYGON 2002, s. 1700, Pelikánová I.

Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Linde Praha 1995 s. 481; v judikatuře pak

například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo

146/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo

1145/2003, nebo ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 701/2004.

[24] Zvláštní povaha společenské smlouvy jako smlouvy sui generis pak

odůvodňuje i specifickou (od jiných smluv částečně odlišnou) metodu jejího

výkladu. Jelikož společenská smlouva zavazuje i osoby, které nejsou její

stranou (jí založenou společnost, jakož i členy jejích orgánů), respektive

které nebyly zakladateli společnosti (a staly se smluvní stranou až v důsledku

pozdějšího nabytí podílu ve společnosti), nelze zásadně vycházet při jejím

výkladu z pravidla určeného ustanovením § 266 odst. 1 obch. zák. Osoby, které

nebyly stranou společenské smlouvy v době jejího uzavírání, totiž nemohly (jako

adresáti dotčeného právního úkonu) vnímat okolnosti, které tu byly v době

uzavírání smlouvy a z nichž bylo možno usuzovat na skutečnou vůli stran. Jinak

řečeno, při výkladu společenské smlouvy nelze zásadně použít pravidlo určené

ustanovením § 266 odst. 1 obch. zák. a vycházet ze skutečné vůle stran.

[25] Obsah společenské smlouvy je tudíž nutno zásadně vykládat podle

pravidla obsaženého v § 266 odst. 2 obch. zák., tj. tak, jak by mu rozuměla

osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, při zohlednění všech v

úvahu přicházejících zjištěných okolností (srov. výše odst. 22, bod 6).

[26] Výjimku představují ta ujednání společenské smlouvy, která zavazují

toliko zakladatele, resp. společníky, kteří byli stranami společenské smlouvy v

okamžiku, kdy se dotčené ujednání do této smlouvy dostalo (v důsledku změny

obsahu společenské smlouvy). Půjde typicky o ujednání, která netvoří

„materiální“ obsah společenské smlouvy (nemají „korporační“ povahu), popř.

která se uplatní toliko v době před vznikem společnosti. Ve vztahu k těmto

ujednáním totiž není důvodu, aby se při jejich výkladu nepostupovalo i podle §

266 odst. 1 obch. zák.

[27] Lze dodat, že s ohledem na specifické poměry konkrétní věci může

být namístě (tak, aby bylo dosaženo spravedlivého posouzení věci) postupovat

při výkladu ujednání obsaženého ve společenské smlouvě podle pravidla určeného

ustanovením § 266 odst. 1 obch. zák. i v jiných (než v předchozím odstavci

popsaných) případech.

[28] V projednávané věci je předmětem výkladu ujednání společenské

smlouvy o právu společníka domáhat se u soudu zrušení společnosti z důvodů a za

podmínek stanovených ve společenské smlouvě; jde o ujednání, které zavazuje

nejen zakladatele společnosti, ale každého, kdo se stane společníkem po jejím

vzniku, jakož i společnost samotnou. V případě podání návrhu na zrušení

společnosti bude společnost účastníkem řízení, přičemž soud při úvaze, zda

společnost zruší, bude vycházet (i) z dotčeného ujednání. Při jeho výkladu je

tedy nutné postupovat podle pravidla obsaženého v § 266 odst. 2 obch. zák., a

to v souladu s výkladem označeného ustanovení plynoucím ze (shora citované)

ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

[29] Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že označené ujednání je

neurčité, a tudíž i (podle § 37 obč. zák.) neplatné, aniž se pokusil je vyložit

v souladu se shora popsanými pravidly a s respektem k zásadě priority výkladu,

jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný, je jeho

právní posouzení nesprávné.

[30] Zbývá dodat, že usnesení valné hromady, jímž se ze společenské

smlouvy vypouští ujednání, jež nad rámec zákona upravuje další důvody, pro

které se společníci mohou domáhat zrušení společnosti soudem (§ 152 odst. 2

obch. zák.), je usnesením o změně obsahu společenské smlouvy, jež zasahuje do

práv všech společníků; k jeho přijetí je tudíž nezbytný souhlas všech

společníků (§ 141 odst. 2 obch. zák.).

[31] Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na které

napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1

o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami

dovolatele – usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a

věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.

ř.).

[32] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém

rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení

dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 12. 2019

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu