USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní
věci žalobce J. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1)
K. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M.,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, PSČ 779 00, a 2) Bytovému
družstvu XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr.
Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710
00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 24 Cm 32/2016, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 8 Cmo 151/2021-476, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupce.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). [2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce a žalovaného 1) v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). [3] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2016, č. j. 24
Cm 32/2016-116, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 93/2017-156, zrušil a řízení zastavil pro překážku věci
rozsouzené. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2019, č. j. 27 Cdo 6048/2017-194, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 28. 1. 2020, č. j. 8
Cmo 93/2017-220, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. [4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
1) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako
nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [5] Dovolatelem formulovaná otázka, zda „mohl být žalobce, jakožto otec
převodce, který řádně nenabyl členský podíl a prokazatelně mu nesvědčila dobrá
víra, v dobré víře při nabytí členského podílu se zřetelem ke všem okolnostem“,
přípustnost dovolání nezakládá, neboť vychází z jiných než odvolacím soudem
učiněných skutkových závěrů, a není proto právní otázkou, na jejímž vyřešení
rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Odvolací soud v otázce dobré víry manželů
L. (dále též jen „převodci“) přisvědčil soudu prvního stupně, který má za
prokázané, že převodcům v době nabytí členských práv a povinností dobrá víra
svědčila, neboť tito neměli při nabytí členských práv a povinnosti ani od
manželů H., ani ze strany družstva „žádné informace“ o tom, že by manželé H. nebyli „vlastníky členských práv a povinností v družstvu včetně práva nájmu k
předmětnému bytu“, přičemž převodci převedli členská práva a povinnosti na
žalobce „v dobré víře, že jsou jejich vlastníky“. Stejně tak odvolací soud
vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož až do 23. 1. 2014
„žalobce nebyl svým synem informován“ o tom, že u Krajského soudu v Ostravě
probíhá pod sp. zn. 42 Cm 143/2012 řízení, v němž je zpochybněno nabytí
členských práv a povinností v družstvu převodci. Dovozuje-li dovolatel opak,
jde toliko o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, k níž
dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací
důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
[6] Zpochybňuje-li dovolatel přesvědčení soudu o důvěryhodnosti
svědeckých výpovědí, rozporuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, které však
(se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.)
nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). [7] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem předestřená
otázka vlivu příbuzenského vztahu svědka a žalobce na dobrou víru žalobce v
souvislosti s vydržením členských práv a povinností byla odvolacím soudem
posouzena zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z té se
podává, že jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího
usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně
věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit
nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr,
že příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když
dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát
roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez
dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013, a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015). [8] Za pravdu konečně nelze dát ani argumentu dovolatele, podle něhož je
„vhodné vycházet analogicky z právní úpravy, která upravuje situace, kdy má
zájem na výsledku řízení vícero osob“, odkazuje na § 242 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a na
institut relativní neúčinnosti právního jednání dle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku. K tomuto se (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku
sp. zn. 22 Cdo 77/2013. V něm dovolací soud vysvětlil, že právní úprava
odporovatelnosti právních úkonů klade z důvodu ochrany dlužníkova věřitele na
osobu blízkou vyšší požadavky než právní úprava oprávněné držby, a proto není
možné přisvědčit dovolateli, že by se u osob blízkých v případě oprávněné držby
měla presumovat jejich vzájemná znalost o skutečnostech důležitých pro
posouzení dobré víry. [9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.