27 Cdo 1843/2024-398
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně E. & Š. H. a. s., zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) A. B., a
2) S. B.-C., o zaplacení 2.818.047,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 42/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 6 Cmo 3/2023-324, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 6 Cmo 3/2023-324,
jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 81 Cm
42/2016-284, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 81 Cm
42/2016-284, zamítl žalobu o zaplacení 2.818.047,07 Kč s (ve výroku
specifikovaným) příslušenstvím podanou proti žalovanému A. B., (dále též jen
„A. B.“), a žalované B. T. and T. L., se sídlem XY, registrační číslo osoby XY
(dále též jen „BTTL“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. a III.). [2] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Na základě smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 25. 2. 2010 mezi žalobkyní jako nabyvatelkou a BTTL jako převádějící (dále též jen
„smlouva o převodu podílu“) nabyla žalobkyně 100% obchodní podíl ve společnosti
N. P., spol. s r. o., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen
„společnost“), která na základě níže uvedené nájemní smlouvy provozovala na
níže uvedené adrese hotel. 2) V článku 6.2 smlouvy o převodu podílu BTTL prohlásila, že všechny
skutečnosti, které se týkají stavu společnosti a které jsou uvedeny níže v
tomto článku, jsou ke dni uzavření smlouvy o převodu podílu pravdivé a zavázala
se tato prohlášení v pravdivosti uchovávat. Mimo jiné BTTL prohlásila, že ke
dni uzavření smlouvy společnost řádně a včas plní své závazky a že má ke dni
podpis smlouvy o převodu podílu pouze závazky vyplývající z běžného obchodního
styku, přičemž závazky vzniklé před 31. 3. 2010 budou vypořádány způsobem
uvedeným v článku 8.2 smlouvy o převodu podílu. 3) V článku 6.3 smlouvy o převodu podílu BTTL prohlásila, že všechny
skutečnosti, které se týkají stavu hotelu a jeho provozování a které jsou
uvedeny níže v tomto článku, jsou ke dni uzavření smlouvy o převodu podílu
pravdivé. 4) V článku 6.5 smlouvy o převodu podílu se BTTL zavázala uhradit
žalobkyni „újmu“ v případě, že se ujištění a garance ukážou, byť i částečně,
jako nepravdivé a zároveň z nepravdivých ujištění a garancí vznikne společnosti
či žalobkyni peněžitý závazek nebo škoda. 5) V článku 6.6 smlouvy o převodu podílu si strany sjednaly smluvní
pokutu ve výši 500.000 Kč pro případ, že částka „újmy“ převýší 1.000.000 Kč a
BTTL „újmu“ neuhradí ani v dodatečné náhradní lhůtě 30 dnů po výzvě žalobkyně. 6) Dne 25. 2. 2010 učinil A. B. ručitelské prohlášení, kterým se
nejpozději do 14 dnů ode dne doručení písemné výzvy zavázal k úhradě závazků a
nedoplatků, které vzniknou společnosti v souvislosti s činností společnosti
nebo BTTL do dne předání společností provozovaného hotelu a přilehlých
nemovitostí, tj. do 1. 4. 2010, a které je BTTL povinna uhradit žalobkyni podle
smlouvy o převodu podílu, a k úhradě škod a jiných peněžitých závazků vzniklých
z důvodu uvedení nepravdivých garancí, jak jsou definovány ve smlouvě o převodu
podílu, a to v případě, že tyto povinnosti v době splatnosti a ani po písemné
výzvě žalobkyně BTTL nesplní. 7) Dne 14. 7. 1998 uzavřela Městská část Praha 1 jako pronajímatelka
(dále též jen „pronajímatelka“) a společnost jako nájemkyně smlouvu o nájmu
části nemovitosti (dále též jen „nájemní smlouva“), a to domu č. p. XY, na
adrese XY (dále též jen „nemovitost“). 8) V článku 2.3. nájemní smlouvy se společnost zavázala provést opravy a
rekonstrukci nemovitosti. 9) V článku 3.1. nájemní smlouvy si strany sjednaly nájemné ve výši
752.000 Kč ročně v období do 31. 12. 2008 (podle dodatků 1 a 2 nejprve
prodlouženo do 31. 12. 2009 a později do 30. 6. 2010) a ve výši 907.200 Kč v
období od 1. 1. 2009 (resp. podle dodatků 1 a 2 od 1. 1.
2010 a později od 1. 7. 2010) s tím, že od 1. 1. 2003 se bude nájemné upravovat o ? roční míry
inflace zveřejňované Českým statistickým úřadem vždy za předcházející rok. 10) V článku 3.3. nájemní smlouvy si strany sjednaly úhradu nájemného
tak, že částečně bude nájemné hrazeno zápočtem výdajů vynaložených společností
na dokončené opravy a rekonstrukce nemovitosti a částečně v penězích. Strany si
za tímto účelem sjednaly vzorec pro výpočet zápočtu. 11) Dne 23. 2. 2009 došlo k jednání ohledně vyúčtování provedené
rekonstrukce nemovitosti, přičemž jeho výsledkem bylo stanovení nákladů na
rekonstrukci dvorní části nemovitosti ve výši 12.686.046,16 Kč na základě
znaleckého posudku Ing. Beneše. 12) Dopisem ze dne 7. 5. 2014 vyčíslila pronajímatelka společnosti
dlužné nájemné ke dni 31. 3. 2010 ve výši 1.300.944,28 Kč. Dluh na nájemném měl
vzniknout v důsledku nesprávného zápočtu investic do rekonstrukce nemovitosti
společností ve vyšší výši (v částce 14.821.911,79 Kč), než umožňovala nájemní
smlouva, a opomenutím valorizace nájemného. 13) Dopisem ze dne 29. 5. 2014 vyčíslila pronajímatelka vzájemné
pohledávky ke dni 30. 6. 2014 tak, že její pohledávka na zaplacení dlužného
nájemného činí 2.277.708 Kč a pohledávka společnosti za pronajímatelkou
spočívající v zůstatku technického zhodnocení nemovitosti činí 3.973.942 Kč. 14) Dopisem ze dne 26. 6. 2014 sdělila pronajímatelka společnosti, že
vznesenou námitku promlčení pohledávky na zaplacení dlužného nájemného
neuznává, neboť „i nájemné hrazené po několik let v nižší výši bylo vždy
využito na splátku nejstarší pohledávky pronajímatelky za společností, kromě
toho by bylo nepochybně možné takovou pohledávku z dlužného nájemného započíst
proti pohledávce společnosti za pronajímatelkou ze zůstatku vložených
prostředků na opravy a rekonstrukce předmětu nájmu“. 15) Dopisem ze dne 26. 11. 2014 vyzvala žalobkyně původně žalované A. B. a BTTL k úhradě dlužné částky 2.318.047,07 Kč představující „újmu“ vzniklou na
základě porušení učiněných ujištění a garancí ve smlouvě o převodu podílu,
společně se smluvní pokutou ve výši 500.000 Kč. [3] Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka
pronajímatelky na zaplacení dlužného nájemného byla promlčena, a společnost
proto nebyla povinna ji hradit, tudíž ani žalovaní „nejsou vůči žalobkyni
povinni plnit, když (by) mohli na místě toho, kdo plnil, námitku promlčení
vznést (a také tuto námitku v tomto řízení vznesli)“. [4] Vzhledem k tomu, že pronajímatelka vyčíslila ke dni 31. 3. 2010
dlužné nájemné, byť v rozdílné výši, je zřejmé, že „ke dni převodu obchodního
podílu (25. 2. 2010) existoval závazek, o kterém nebyla žalobkyně uvědomena“. Soud prvního stupně tak uzavřel, že ujištění a garance učiněné ve smlouvě o
převodu podílu nebyly pravdivé. [5] Soud se proto zabýval žalovanými vznesenou námitkou promlčení. Promlčecí doba práv z vadného plnění podle smlouvy o převodu podílu začíná
běžet, podle ujednání stran, až dnem doručení výzvy k plnění, nikoli dnem
vzniku škody samotné. Jelikož žalobkyně zaslala žalovaným výzvu k plnění dne
27. 1. 2014 a následně podala žalobu dne 27. 3.
2015 (k Obvodnímu soudu pro
Prahu 1), nedošlo k promlčení žalobou uplatněného práva. [6] Pronajímatelka vyčíslila dlužné nájemné ke dni 31. 3. 2010 až
dopisem ze dne 29. 5. 2014, kterým rovněž vyzvala společnost k jeho úhradě. Proto „byla-li ‚nejmladší‘ pohledávka ke dni 31. 3. 2010 a výzva byla podána
dnem 29. 5. 2014 …, uběhla čtyřletá promlčecí doba (dle obchodního zákoníku
platného v době vzniku pohledávky) dne 31. 3. 2014“. [7] Jelikož pronajímatelka uplatnila své právo až dne 29. 5. 2014, měla
společnost vznést námitku promlčení. Stejně tak mohou na svoji obranu vznést
námitku promlčení i žalovaní, a to jak vůči pronajímatelce, tak i proti tomu,
kdo na její výzvu plnil. Žalovaní tak nejsou povinni žalobkyni ničeho plnit. [8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). [9] Odvolací soud vymezil žalobkyní uplatněné právo následovně:
a) „doplatek dluhu za období do 31. 3. 2010 ve výši 1.216.514,31 Kč“,
b) „rozdíl v platbách oproti předpokladu za období 1. 4. 2010 – 31. 12. 2020“ a
c) smluvní pokuta ve výši 500.000 Kč. [10] Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobou
uplatněné právo nelze žalobkyni přiznat, a to dílem z důvodu „jeho neexistence
a dílem oslabení uplatněného nároku v důsledku vznesené námitky promlčení“. [11] K právu pod písm. a) odvolací soud uvedl, že nájemné splatné
nejpozději dne 31. 3. 2010 a uplatněné pronajímatelkou až v květnu 2014 je
promlčené podle § 388 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). „Žalobkyně dobrovolně
plnila na promlčenou pohledávku pronajímatelky“, avšak „úhrady toho, co
žalobkyně plnila na promlčený závazek, se nelze domoci na žalovaných ručitelích
před soudem, a to s ohledem na smluvní ujednání v článku 6.5 smlouvy o převodu
podílu kopírující právní úpravu § 306 odst. 2 obch. zák.“. [12] K právu pod písm. b) odvolací soud uvedl, že „podle výzvy má jít o
závazky společnosti, jež vzniknou v budoucnu“, a z článku 8. smlouvy o převodu
podílu je tak zřejmé, že „za závazky vzniklé po 31. 3. 2010 žalovaná 2)
neodpovídá“. [13] Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem žalobkyně, že majetek
společnosti byl při převodu podílu „nižší o rozdílovou částku pohledávky na
investicích“, přičemž tato částka, kterou musí společnost v budoucnu platit
navíc na nájemném, představuje „neoznámený závazek společnosti krytý předmětnou
smluvní garancí a ručitelským prohlášením“. Naopak podle odvolacího soudu
představuje tato „rozdílová částka vynaložená jako investice do předmětu nájmu“
majetek společnosti, neboť ji bude nutné „při ukončení nájmu vypořádat a
pronajímatelkou uhradit“. Obecně „nutnost budoucího vypořádání nároků z
jakékoli smlouvy … má oporu v § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen ‚o. z.‘), obdobně jako v předchozí právní úpravě v § 451 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen ‚obč.
zák.‘)“, přičemž „vypořádání při ukončení nájmu předpokládá i nájemní
smlouva“. [14] Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že pronajímatelka
měla možnost započíst si svou promlčenou pohledávku na zaplacení nedoplatku
nájemného proti pohledávce společnosti na úhradu vynaložených investic. Podle
odvolacího soudu „měla být smluvně činěna splatnou pouze přesně definovaná část
vynaložených nákladů na investice a ta měla být započtena na základě dohody
pouze proti přesně definované platbě … nájemného“. Pronajímatelka si tak
nemohla započítávat libovolné pohledávky proti sobě. Tudíž „při neexistenci
splatné pohledávky na vrácení prostředků investovaných společností do pronajaté
nemovitosti, nebylo … v možnostech pronajímatelky jednostranně postavit proti
sobě a započíst na jedné straně svoji splatnou (a dokonce již promlčenou)
pohledávku na mimořádně doúčtované nájemné a na straně druhé nesplatnou
pohledávku společnosti na úhradu vynaložených investic“. [15] K nároku pod písm. c) odvolací soud uvedl, že nemají-li žalovaní
povinnost plnit za porušení ujištění a garancí ze smlouvy o převodu podílu, pak
„nemůže být důvodným ani nárok na zaplacení smluvní pokuty“. II. Dovolání
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. [17] Jde o otázky:
1) „zda je možné dle § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák., aby věřitel
aktivní promlčené pohledávky jednostranně započetl svou promlčenou pohledávku
proti pasivní pohledávce z téže smlouvy, i když pasivní pohledávka nebyla v
okamžiku promlčení splatná a není splatná ani v okamžiku započtení“,
2) zda „v případě, že nájemní smlouva obsahuje ujednání ve smyslu § 667
odst. 1 obč. zák. o tzv. průběžném započtení/odbydlení nájemcem vložených
nákladů, na jejímž základě nájemce hradí nájemné v penězích o poměrnou část
nákladů (rozpočtenou do doby nájmu) méně, je takové ujednání zároveň určením
průběžné splatnosti nájemcovy pohledávky na náhradu vložených nákladů“,
3) „relativní či absolutní neplatnosti, resp. (ne)možnosti, započítání
průběžně a rovnoměrně kompenzovatelné pohledávky, jejíž výše je zatím neurčitá
(strany se na ní neshodly, i když její výše je objektivně zjistitelná nezávisle
na vůli stran), a to v části, o kterou je domnělá pohledávka (její započítávaná
část) vyšší než ta skutečná (zjištěná později)“,
4) „(ne)možnosti požadovat náhradu vynaložených nákladů do předmětu
nájmu vedle smluvního ujednání dle § 667 odst. 1 obč. zák. i z jiného titulu
(bezdůvodné obohacení)“,
5) zda „je sjednaný závazek k úhradě nájemného (podle již uzavřené
nájemní smlouvy) za období do budoucna závazkem budoucím, a tedy zatím
neexistujícím, nebo jde o již existující závazek, který je v budoucnu splatný“,
6) zda převodce obchodního podílu odpovídá i za závazky společnosti
vzniklé či splatné v budoucnu, převzal-li ve smlouvě o převodu obchodního
podílu odpovědnost za konkrétní ekonomicko-právní stav společnosti a
odporuje-li existence těchto závazků prohlášením (garancím) převodce,
7) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu
nedostatečnosti odůvodnění. [18] Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož
„pronajímatelka nemohla jednostranně svou (aktivní) splatnou a již promlčenou
pohledávku na dlužné nájemné započítat proti (pasivní) pohledávce na investice,
jelikož tato nebyla dosud splatná“, je nesprávný, neboť odvolací soud
nezohlednil výjimku upravenou v § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. Dovolatelka
se domnívá, že citované ustanovení „umožňuje v případě vzájemných pohledávek
plynoucích z jedné smlouvy … započtení aktivní promlčené pohledávky i vůči
pasivní nesplatné pohledávce“, přičemž pasivní pohledávka nemusí být splatná
„ani před promlčením aktivní pohledávky ani v době kompenzačního úkonu“.
[19] Dovolatelka má za to, že „splatností nájemného byla tedy určena
také průběžná ‚splatnost‘ příslušné části pohledávky na investice a společnost
(jednostranně) nemohla svou (ne)výzvou k úhradě nákladů na tomto (její průběžné
splatnosti v termínu splatnosti nájemného) cokoli změnit“. Odvolací soud proto
dospěl k nesprávnému závěru ohledně splatnosti „odbydlovaných“ vložených
nákladů, když uzavřel, že dovolatelka nevyzvala pronajímatelku k úhradě
nesplatné pohledávky na investice. [20] Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval oprávněností zápočtů a
vznikem dluhu na nájemném, když pouze konstatoval, že dovolatelkou uplatněné
právo je promlčeno. Dovolatelka se domnívá, že jednotlivé platby nájemného
společností zároveň představovaly konkludentní započtení části pohledávky na
úhradu investic proti pohledávce na úhradu nájemného. I přes to, že si strany
vzájemně nepotvrdily výši pohledávky na úhradu investic, tato byla stále
objektivně určitelná. Konkludentní započtení je pak v rozsahu, ve kterém
„převyšuje skutečnou (i když zatím stranám neznámou) výši poměrné částky
pohledávky na úhradu investic, absolutně neplatným/nemožným“. Lze však dojít i
k závěru, že se jedná pouze o neplatnost relativní, a „došlo/mohlo tak dojít k
zániku dluhu na nájemném v penězích ve společností uplatněné výši ... Takové
právní posouzení řešeného případu a zápočtů by vedlo k závěru, že nájemce ani v
roce 2014 neměl vůči pronajímateli žádné dluhy (otázka promlčení je tudíž
nepodstatná), avšak měl zároveň nižší zůstatek pohledávky na investice“.
[21] Podle dovolatelky obsahuje nájemní smlouva „úplnou“ dohodu o
vypořádání společností vynaložených nákladů na investice do nemovitosti
modifikující pravidlo upravené v § 667 odst. 1 obč. zák. tak, že zhodnocení
nemovitosti je nahrazováno průběžnou kompenzací proti nájemnému. Společnost
tudíž po skončení nájemního vztahu nemá právo požadovat po pronajímatelce
„náhradu části nákladů z jiného titulu (např. bezdůvodného obohacení)“, jak se
domnívá odvolací soud.
[22] Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož převodkyně neodpovídá za závazky vzniklé po 31. 3. 2010 a nájemné za
období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2020 právě představuje závazek společnosti,
který teprve vznikne v budoucnu. Podle dovolatelky závazek platit nájemné za
budoucí období je již existujícím závazkem, toliko v budoucnu splatným.
Žalovaní tak odpovídají za to, že společnost bude muset platit na nájemném v
období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2020 vyšší částku, než jaká byla garantována ve
smlouvě o převodu podílu.
[23] Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že vyložil odpovědnost
žalovaných plynoucí z ujištění a garancí učiněných ve smlouvě o převodu podílu
zcela v rozporu s pravidly „gramatického a teleologického výkladu“ a se zněním
smlouvy o převodu podílu. Tímto postupem odvolací soud popřel smysl jakýchkoli
smluvních garancí ohledně ekonomicko-právního stavu.
[24] Dovolatelka shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť
je nedostatečně odůvodněno a není z něj zřejmé, které konkrétní úvahy vedly
odvolací soud k potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně.
[25] Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil
napadený rozsudek tak, že dovolatelce uplatněný nárok přizná včetně náhrady
nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
[26] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [27] Předně však Nejvyšší soud v dovolacím řízení podle § 243b, § 103 a
§ 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zkoumal, zda jsou splněny podmínky, za nichž
může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). [28] Dne 19. 12. 2023, tj. poté, co rozhodnutí odvolacího soudu nabylo
právní moci, avšak před tím, než bylo (podáním dovolání) zahájeno dovolací
řízení, původně žalovaný A. B. zemřel. Usnesením ze dne 15. 5. 2024, č. j. 37 D
324/2023-101, jež nabylo právní moci dne 17. 5. 2024, Obvodní soud pro Prahu 1
rozdělil pozůstalost po žalovaném A. B. podle nařízení zůstavitele mezi
pozůstalou manželku A. B. a pozůstalou dceru S. B.-C. Procesními nástupkyněmi
žalovaného A. B., jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 23 o. z., a
§ 19 o. s. ř.) až po pravomocném skončení odvolacího řízení, leč v době, kdy
ještě neuplynula lhůta k podání dovolání, jsou bez dalšího A. B. a S. B.-C. jako jeho dědičky (§ 1479 o. z. a § 107 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013,
uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [29] V průběhu dovolacího řízení, dne 12. 3. 2024, žalovaná BTTL zanikla
bez právního nástupce a byla vymazána z obchodního rejstříku vedeného vládou
Ostrova Man. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 27 Cdo
1843/2024-386, dovolací řízení ve vztahu k žalované BTTL podle § 243b a § 107
odst. 5 o. s. ř. zastavil. [30] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou
otevřených otázek hmotného práva týkajících se výkladu smlouvy o převodu podílu
a promlčení pohledávky pronajímatelky na úhradu nájemného, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
[31] Podle § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související
(odstavec první). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními
tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se
podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů,
posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých
spočívá tento zákon (odstavec druhý). [32] Podle § 114 odst. 1 obch. zák. obchodní podíl představuje účast
společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Jeho
výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu
společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak. [33] Podle § 115 obch. zák. se souhlasem valné hromady může společník
smlouvou převést svůj obchodní podíl na jiného společníka, nestanoví-li
společenská smlouva jinak (odstavec první). Připouští-li to společenská
smlouva, může společník převést svůj obchodní podíl na jinou osobu. Společenská
smlouva může podmínit převod obchodního podílu na jinou osobu i souhlasem valné
hromady.
Má-li společnost jediného společníka, je obchodní podíl vždy
převoditelný na třetí osoby (odstavec druhý). Smlouva o převodu obchodního
podílu musí mít písemnou formu a nabyvatel, který není společníkem v ní musí
prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, popřípadě stanovám. Podpisy
musí být úředně ověřeny. Převodce ručí za závazky, které přešly převodem
obchodního podílu (odstavec třetí). Účinky převodu obchodního podílu podle
odstavců 1 a 2 nastávají vůči společnosti dnem doručení účinné smlouvy o
převodu (odstavec čtvrtý). [34] Podle § 261 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, tato část
zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku
je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské
činnosti (odstavec první). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy
mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K
tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli,
při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je
uspokojování veřejných potřeb (odstavec druhý). Smlouvy mezi osobami uvedenými
v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou
upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními
občanského zákoníku. Směnná smlouva související s podnikáním stran se však řídí
tímto zákonem a použijí se na ni přiměřeně ustanovení tohoto zákona o kupní
smlouvě; při plnění závazku dodat zboží má každá ze stran postavení
prodávajícího a při převzetí zboží postavení kupujícího (odstavec šestý). [35] Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,
znám nebo jí musel být znám (odstavec první). V případech, kdy projev vůle
nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by
mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim
zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec druhý). Při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(odstavec třetí). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad,
je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání
tohoto výrazu použila (odstavec čtvrtý). Je-li podle této části zákona rozhodné
sídlo, místo podnikání, místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany
smlouvy, je rozhodné místo, které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není
oznámena druhé straně (odstavec pátý). 1. K výkladu smlouvy o převodu podílu. [36] V usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého se strany smlouvy o převodu
obchodního podílu mohou dohodnout, jaké „vlastnosti“ musí mít obchodní podíl,
resp.
– zprostředkovaně – podnik společnosti, o jejíž obchodní podíl jde. Ve
vztahu k takto dohodnutým (vymíněným) vlastnostem obchodního podílu (k němu
„příslušejícího“ podniku) lze pak aplikovat (dispozitivní – § 263 obch. zák.)
právní úpravu odpovědnosti za vady zboží. [37] Při výkladu § 266 obch. zák. přijal Nejvyšší soud následující
závěry:
1) Z § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla
skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu
přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba
posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a
přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana
smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je
třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem
užitých slov). 2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje
podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání
zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. 3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při
posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti,
zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné
chování stran a další). K tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo
4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, nebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. [38] Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud si výkladem smlouvy o
převodu podílu dostatečně nevyjasnil, jaké konkrétní vlastnosti měl převáděný
obchodní podíl podle dohody smluvních stran mít, a výsledné zjištění neporovnal
s tím, jaké vlastnosti ke dni 31. 3. 2010 skutečně měl. Bez těchto skutkových
zjištění však nemohl učinit závěr o existenci případných vad převáděného
obchodního podílu a nemohl uzavřít, že BTTL neodpovídá za závazky společnosti
vzniklé po 31. 3. 2010. 2. K promlčení pohledávky pronajímatelky na úhradu nájemného. [39] Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že
obchodním závazkovým vztahem podle části třetí obchodního zákoníku může být i
vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z § 261 odst. 3
obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního
vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001).
[40] Odvolací soud na promlčení pohledávky pronajímatelky na úhradu
nájemného aplikoval ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, aniž by
vysvětlil, z jakého důvodu považuje právní vztah mezi pronajímatelkou a
nájemkyní vzniklý na základě nájemní smlouvy za obchodní závazkový vztah řídící
se částí třetí obchodního zákoníku. I kdyby se snad mělo jednat o relativní
obchod podle § 261 odst. 2 obch. zák., nelze opomenout, že podle znění
obchodního zákoníku účinného v době uzavření nájemní smlouvy (především § 261
odst. 6 obch. zák.) se celý právní vztah založený uzavřenou nájemní smlouvou
řídil pouze zákoníkem občanským. Takový výklad aplikovatelnosti obchodního
zákoníku na tzv. absolutní neobchodní smlouvy se zakládá na konstantní
judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo
237/98, ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 595/2006, či ze dne 29. 10. 2008,
sp. zn. 32 Odo 763/2006). [41] V tomto ohledu je tudíž právní posouzení otázky promlčení
pohledávky pronajímatelky na úhradu nájemného neúplné, a tudíž nesprávné. [42] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu
prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [44] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.