27 Cdo 2003/2019

27 Cdo 2003/2019-434

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra

Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce

M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou,

se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr.

Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako

insolvenčnímu správci dlužníka P. s. b. d., se sídlem XY, identifikační číslo

osoby XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5,

Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 315/2009, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62

Co 289/2018-396, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018-396,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2018, č. j. 23 C

315/2009-358, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu

věcně příslušnému.

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 23 C

315/2009-358, zamítl žalobu o zaplacení 124.020 Kč s úroky z prodlení (výrok

I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 23 C

315/2009-115, včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 506/2012-157, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud

rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 4010/2014-213 (a současně vrátil věc

soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Následující zamítavý rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2017, č. j. 23 C 315/2009-261, zrušil Městský

soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 62 Co 246/2017-297, a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalobce byl od 19. 3. 2004 do 23. 2. 2011 předsedou představenstva P. s. b. d., identifikační číslo osoby XY (dále jen „družstvo“). 2) Žalobce uzavřel s družstvem dne 31. 12. 2003 pracovní smlouvu o vedlejším

pracovním poměru, v níž se zavázal vykonávat práci „výkonného manažera“ za mzdu

ve výši 10.000 Kč měsíčně. Dne 30. 6. 2005 žalobce s družstvem uzavřel dohodu o

ukončení vedlejšího pracovního poměru a „novou“ pracovní smlouvu, v níž se

zavázal od 1. 7. 2005 vykonávat v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou

práci „výkonného manažera“ v rozsahu 40 hodin týdně za mzdu ve výši 10.000 Kč

měsíčně; dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2007 byla mzda zvýšena na

30.000 Kč měsíčně. 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS XY,

zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil

insolvenčním správcem JUDr. Tomáše Pelikána (žalovaného). 4) Žalobce v době po prohlášení konkursu vykonával řadu činností, spočívajících

například v analýze účetních dokladů, vyhledávání listin v archivu a pořizování

jejich fotokopií, přípravě trestních oznámení a analýze podkladů pro ně,

přípravě podkladů pro policii a pro podávání žalob, zjednání pořádku v evidenci

členů družstva, výpočtu podílů členů družstva, kontrole bytů, majetku a

nahlášených oprav, činnostech směřujících k uzavírání nájemních smluv,

analýzách událostí v družstvu či zastupování družstva před soudy. Dále

připravoval podklady pro insolvenčního správce, spolupracoval na seznamu

přihlášených pohledávek, spolupracoval a komunikoval s právníky či vyřizoval

poštu. 5) Žalovaný dal žalobci dne 22. 7. 2009 výpověď z pracovního poměru. Posléze

žalovaný dopisem ze dne 21. 8. 2009 žalobci sdělil, že pracovní smlouva je

neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, neboť náplní pracovního poměru

nemůže být výkon činnosti člena statutárního orgánu, a vyzval jej k vydání

bezdůvodného obohacení získaného z neplatné pracovní smlouvy. Žalobce dopisem

ze dne 16. 9. 2009 vydání bezdůvodného obohacení odmítl. 6) Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11.

2009 domáhá po

žalovaném zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za

období od dubna do září 2009, uplatňuje tuto pohledávku jako pohledávku

postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

(insolvenčního zákona). [4] Soud prvního stupně, vycházeje z předchozích kasačních rozsudků

odvolacího a Nejvyššího soudu v této věci, uzavřel, že činnosti, které žalobce

vykonával v rozhodném období, jsou „podřaditelné pod činnosti člena

statutárního orgánu bytového družstva – představenstva“, a pracovní smlouva

uzavřená mezi žalobcem a družstvem je neplatná. [5] Žalobci pak nevznikl nárok na zaplacení žalobou uplatněné částky ani

z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť činnosti, jež vykonával pro insolvenčního správce, byl povinen

vykonávat v souladu s § 210 insolvenčního zákona. Jestliže žalobce plnil svoji

zákonnou povinnost, nemohl se v důsledku toho žalovaný na jeho úkor bezdůvodně

obohatit. [6] Navíc, i kdyby žalobci svědčil nárok z titulu bezdůvodného

obohacení, nemohl by jej uplatnit žalobou proti žalovanému v řízení před

obecnými soudy; nejde totiž o pohledávku za podstatou ani o pohledávku jí

postavenou na roveň ve smyslu § 168 a 169 insolvenčního zákona. [7] Nárok uplatněný žalobcem by mohl představovat pohledávku „za

neodměněný výkon funkce předsedy statutárního orgánu“ podle zákona č. 513/1991

Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“); ani ta však nemůže být uplatněna jinak než ve „zvláštním režimu

insolvenčního zákona“. [8] Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018-396, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve

výroku I. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 124.020 Kč spolu s úrokem

z prodlení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a

soudem dovolacím (druhý výrok). [9] Odvolací soud – poukazuje na závěry formulované v nálezech Ústavního

soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017,

uveřejněném pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále

též jen „R 35/2019“) – nejprve vysvětlil, že nemůže plně respektovat právní

názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo

4010/2014, podle něhož je pracovní smlouva ze dne 30. 6. 2005, ve znění

dodatku, neplatným právním úkonem. [10] Podle odvolacího soudu jde o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák., na základě níž se žalobce zavázal vykonával pro družstvo sjednané

činnosti za sjednanou odměnu. Byť nejde o pracovní smlouvu, zakládá žalobci

právo na zaplacení sjednané odměny; žalobcem požadovaná částka 20.670 Kč přitom

odpovídá sjednané hrubé odměně 30.000 Kč měsíčně.

[11] Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, podle

něhož byl žalobce povinen poskytnout žalovanému součinnost v souladu s § 210

insolvenčního zákona; to však podle odvolacího soudu neznamená, že člen

statutárního orgánu dlužníka „bude tyto povinnosti vykonávat bezplatně“. [12] Odvolací soud pro úplnost doplnil, že smlouvu ze dne 30. 6. 2005

nepovažuje za smlouvu manažerskou, jež by upravovala vztah mezi žalobcem a

družstvem při plnění povinností člena představenstva, a proto projednávaná věc

nespadá do věcné příslušnosti krajských soudů. Nejde ani o spor v insolvenčním

řízení, k jehož projednání by byl příslušný v prvním stupni krajský soud podle

§ 7a insolvenčního zákona. II. Dovolání

[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož

přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále

též jen „o. s. ř.“).

[14] Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení

otázky platnosti pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 (již odvolací soud vyřešil

v rozporu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku

sp. zn. 21 Cdo 4010/2014, přijatým v projednávané věci), a dále na řešení (v

judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky výkladu § 210 insolvenčního

zákona.

[15] Dovolatel – maje napadené rozhodnutí za překvapivé – odvolacímu

soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě jakého právního

titulu přiznal žalobci nárok na zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím. Odvolací

soud totiž na jedné straně uzavřel, že žalobci jím uplatněný nárok přísluší na

základě platné smlouvy ze dne 30. 6. 2005, ale současně dovodil, že žalobce má

na uvedenou částku nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

[16] Smlouva ze dne 30. 6. 2005 je neplatná nejen z důvodu uvedeného v

předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také pro rozpor s § 66

odst. 2 obch. zák., neboť její uzavření od počátku sledovalo obcházení zákona.

Navíc, i kdyby nebyla neplatná z tohoto důvodu, nebyla schválena členskou

schůzí, což podle dovolatele zakládá její absolutní neplatnost. V tom se

odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, včetně R

35/2019.

[17] Jde-li o výklad § 210 insolvenčního zákona, dovolatel zdůrazňuje,

že jde primárně o povinnost insolvenčního dlužníka. Jako absurdní odmítá názor,

že by dlužník, který si přivodil úpadek, měl být za plnění povinností dle

označeného ustanovení „honorován, byť ve formě bezdůvodného obohacení“.

Dovolatel si u žalobce neobjednal žádná plnění nad rámec jeho povinností dle §

210 insolvenčního zákona; pokud žalobce takové činnosti vykonával, činil tak

nikoliv pro dovolatele, a nemohl mu proto vzniknout vůči dovolateli nárok na

žádné „protiplnění“. Ostatně, i kdyby takový nárok žalobci vznikl, nemohl by

být uplatněn žalobou před obecnými soudy, ale toliko speciálním postupem podle

§ 203 a 203a insolvenčního zákona.

[18] Dovolatel dále poukazuje na to, že žalobou uplatněnou částku

žalobci již zaplatil na základě předchozího rozhodnutí v této věci, které bylo

následně zrušeno. Nyní v jiném řízení požaduje navrácení této zaplacené částky

jako bezdůvodného obohacení; řízení je v současné době přerušeno.

III. Přípustnost dovolání

[19] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku

podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho

přípustností.

[20] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení otázky,

zda žalobci vznikl nárok na odměnu podle „pracovní“ smlouvy ze dne 30. 6. 2005,

již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

[21] S ohledem na okolnosti projednávané věci je pro její posouzení

rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §

775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o

obchodních korporacích)]. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena dne 30. 6. 2005 a žalobce se domáhá poskytnutí „mzdy“ za činnosti prováděné v období od

dubna do září 2009, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný obchodní

zákoník ve znění před účinností zákona č. 351/2011 Sb., jímž bylo do obchodního

zákoníku včleněno ustanovení § 66d. [22] Podle § 66 odst. 2 obch. zák. vztah mezi společností a osobou,

která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu

společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí

přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce,

byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí

mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi

společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně. [23] Podle § 66 odst. 3 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve

prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne

právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se

souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k

nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení

právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. [24] Nejvyšší soud v (odvolacím soudem citovaném) R 35/2019 vysvětlil,

že:

1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti

spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu

nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě

statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní

korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou

prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní

korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními

právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce

nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy,

jejichž předmětem není výkon závislé práce. 3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce

přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští.

Takovým je i

vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je

výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za

úplatu. 4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od

pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se

jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro

svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. 5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve

smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi

členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani

tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu

považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za

zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7

zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se

řídí obchodním zákoníkem (resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012

Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o obchodních korporacích) a dále – v

důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními

zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující

(především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah

s obchodní korporací. 6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a

obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od

režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností

spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního

vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na

manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu

funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací,

jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu

zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy,

obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako

na samotnou smlouvu o výkonu funkce. 7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené

„manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a

obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí

zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel

obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících

vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a

důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o

výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost

vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení.

Je tomu

tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a

účel) nutné považovat zásadně za kogentní. [25] K popsaným závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v

rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu

ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2020“), rozsudcích ze

dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27

Cdo 4482/2018, anebo v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018. Uvedené závěry se prosadí obdobně i za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb.,

zákoníku práce (srov. rozsudek sp. zn. 27 Cdo 4482/2018). [26] V projednávané věci Nejvyšší soud již v předchozím kasačním

rozsudku (sp. zn. 21 Cdo 4010/2014) vysvětlil, že činnosti, jež měl žalobce

jako „výkonný manažer“ podle smlouvy ze dne 30. 6. 2005 vykonávat, spadaly do

náplně funkce člena představenstva družstva. K obdobným závěrům dále srov. i

rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, přijatý ve věci téhož

dovolatele po vydání napadeného rozhodnutí. [27] Odvolací soud sice z uvedeného závěru vyšel (jinak by nemohl

dovodit, že smlouva ze dne 30. 6. 2005 nezaložila pracovněprávní vztah, ale je

nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák.), nicméně pominul, že nárok na

odměnu by podle této smlouvy mohl žalobci vzniknout pouze za předpokladu, že

byla schválena členskou schůzí družstva (srov. § 260, § 66 odst. 2 a např. R

24/2020, odst. 41). Jestliže se nezabýval tím, zda členská schůze družstva

smlouvu schválila, je jeho právní posouzení již z tohoto důvodu neúplné, a

tudíž nesprávné. [28] Nehledě k řečenému odvolací soud přehlédl, že pohledávka uplatněná

žalobcem, představující nárok na odměnu člena představenstva družstva

(dlužníka) za výkon funkce v období po prohlášení konkursu na majetek družstva,

není ani pracovněprávní pohledávkou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a)

insolvenčního zákona, ani jinou pohledávkou, již by bylo možné kvalifikovat

jako pohledávku za podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle § 168 a

169 označeného zákona [§ 168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a contrario]

a jejíhož splnění by se žalobce mohl domáhat žalobou podanou proti

insolvenčnímu správci podle § 203 insolvenčního zákona. [29] Jakkoliv odvolací soud přiznal žalobci jím uplatněnou pohledávku z

titulu odměny podle smlouvy ze dne 30. 6. 2005, a nikoliv z titulu bezdůvodného

obohacení (jak namítá dovolatel), Nejvyšší soud – s ohledem na poukaz

odvolacího soudu na § 210 insolvenčního zákona – dodává, že označené ustanovení

nezakládá nárok člena statutárního orgánu dlužníka – právnické osoby na

zaplacení odměny vůči insolvenčnímu správci. Ustanovení § 210 odst. 1

insolvenčního zákona ukládá dlužníku povinnost poskytnout insolvenčnímu správci

nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou

součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce,

přičemž § 210 odst.

2 insolvenčního zákona toliko určuje, který orgán dlužníka,

jenž je právnickou osobou, tuto součinnost poskytuje. S výjimkou likvidátora

dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku (závodu) dlužníka nemají zde

uvedené osoby nárok vůči insolvenčnímu správci na odměnu za poskytovanou

součinnost [§ 168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a contrario]. [30] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám

řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3

o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně

nepříslušný soud (srov. např. R 35/2019 a R 24/2020). [31] Spor ze smlouvy uzavřené mezi členem představenstva družstva a

tímto družstvem, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění

činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi družstvem a

členem jeho statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce (člena)

statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně

příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 3 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Řečené platí bez ohledu na to, zda je žaloba podána proti družstvu

či proti insolvenčnímu správci družstva. [32] Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) obvodní soud, je

řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [33] Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu

prvního stupně, zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně

příslušnému (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). [34] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný

(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [35] Jelikož dovolatel žalobou uplatněnou pohledávku již zaplatil na

základě předchozího (posléze zrušeného) rozhodnutí, vezmou soudy v dalším

řízení v úvahu i závěry, jež pro následné rozhodování o uplatněném nároku

zformulovaly Nejvyšší i Ústavní soud v judikatuře shrnuté např. v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020. [36] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně

řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 12. 2020

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu