ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou
se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Prvního pluku č. 320/17, proti žalovanému JUDr.
T. P., advokátovi se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní č. 866/22, jako
insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v
Praze 5, Na Hutmance č. 7/300, IČO 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem,
advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty č. 3163/28, o
124.020,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 23 C 315/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. března 2013 č. j. 62 Co 506/2012-157, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.
října 2010 č. j. 23 C 315/2009-115 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24. 11. 2009
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za období měsíců duben až září 2009 ve
výši 124.020,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež
specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že od 1. 1. 2004 byl u Pražského
stavebního bytového družstva, na jehož majetek byl dne 20. 4. 2009 usnesením
Městského soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 prohlášen konkurs,
zaměstnán na základě pracovní smlouvy o vedlejším pracovním poměru ze dne 31.
12. 2003, v níž byla sjednána „základní mzda“ ve výši 10.000,- Kč měsíčně, že
dne 30. 6. 2005 byl pracovní poměr založený touto pracovní smlouvou skončen
dohodou ke dni 30. 6. 2005 a téhož dne byla mezi žalobcem a Pražským stavebním
bytovým družstvem uzavřena nová pracovní smlouva, na základě níž vznikl
pracovní poměr dne 1. 7. 2005 a v níž byla stanovena „základní mzda“ ve výši
10.000,- Kč, která byla dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2007 zvýšena
na 30.000,- Kč, že dne 28. 7. 2009 byla žalobci doručena výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu organizačních
změn, že žalovaný mu vyplatil pouze mzdu za měsíc březen 2009, to však s
prodlením až dne 25. 6. 2009, a že mzdu za měsíce duben až září 2009, jejíž
čistá výše činí „dle výplatní pásky“ 20.670,- Kč měsíčně, žalovaný až doposud
žalobci neuhradil.
Žalovaný zejména namítal, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pražským
stavebním bytovým družstvem, podle níž měl žalobce v pracovním poměru sjednaném
na dobu, po kterou bude současně členem představenstva Pražského stavebního
bytového družstva, vykonávat práci „výkonného manažera“, je absolutně neplatná,
neboť žalobce od 3. 9. 2003 vykonává funkci předsedy představenstva Pražského
stavebního bytového družstva a „je zjevné, že obsah funkce člena a předsedy
představenstva Pražského stavebního bytového družstva je zcela totožný s náplní
pracovní pozice žalobce v Pražském stavebním bytovém družstvu dle pracovní
smlouvy“, a žalovaný proto není povinen vyplácet žalobci žádnou mzdu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 C 315/2009-115
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 124.020,- Kč s úroky z prodlení ve
výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 42.891,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Kateřiny Leštinové. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl od 3. 9. 2003
předsedou představenstva Pražského stavebního bytového družstva, uzavřel dne
31. 12. 2003 s Pražským stavebním bytovým družstvem pracovní smlouvu o
vedlejším pracovním poměru, podle níž měl vykonávat práci „výkonného manažera“
za sjednanou mzdu ve výši 10.000,- Kč měsíčně, že tato pracovní smlouva byla
„ukončena“ dohodou o skončení vedlejšího pracovního poměru ze dne 30. 6. 2005,
že dne 30. 6. 2005 žalobce uzavřel s Pražským stavebním bytovým družstvem
pracovní smlouvu, podle níž měl v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou
v rozsahu 40 hodin týdně vykonávat práci „výkonného manažera“ za sjednanou mzdu
ve výši 10.000,- Kč měsíčně, která byla dodatkem k pracovní smlouvě uzavřeným
dne 31. 12. 2007 od 1. 1. 2008 zvýšena na 30.000,- Kč měsíčně (čistá mzda
činila 20.670,- Kč měsíčně), že žalobce na základě sjednaného pracovního poměru
vykonával „práce administrativní a dokumentační“, vyhledával listiny v archivu
a pořizoval jejich fotokopie, analyzoval účetní doklady, připravoval trestní
oznámení a analyzoval podklady pro ně, připravoval podklady pro policii a pro
podávání žalob, dával do pořádku evidenci členů družstva, prováděl výpočet
podílů členů družstva, prováděl kontroly bytů, majetku a nahlášených oprav,
„snažil se s lidmi jednat a uzavírat řádné nájemní smlouvy“, vykonával analýzy
„toho, co se vlastně v družstvu stalo“, zastupoval Pražské stavební bytové
družstvo před soudy a komunikoval s „právním zástupcem“ a že dne 27. 8. 2009
(správně 28. 7. 2009) žalobce obdržel od žalovaného výpověď z pracovního poměru
podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva, která
by mohla být vzhledem k ustanovení § 20 zákoníku práce ve znění nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 č. 116/2008 Sb. „stižena“ pouze relativní a
nikoliv absolutní neplatností, je platná a že žalobci podle ní náležela mzda,
neboť žalovanému se nepodařilo prokázat, že by činnost, kterou žalobce na
základě ní vykonával, byla činností obsahově totožnou s výkonem činnosti člena
představenstva Pražského stavebního bytového družstva, a z výčtu činností
uvedených žalobcem je naopak patrné, že se jednalo o „práce administrativní,
dokumentační, které vyžadovala správa družstva“. Dodal, že označení druhu práce
„manažer“ samo o sobě nemůže způsobit neplatnost pracovní smlouvy člena
statutárního orgánu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 č. j.
62 Co 506/2012-157 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že „náklady řízení
činí 42.579,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.078,- Kč k
rukám advokátky JUDr. Magdy Rothové. Shodně se soudem prvního stupně dovodil,
že „mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 6. 2005 platná pracovní smlouva, na
základě které žalobce vykonával pro žalovaného činnost označenou v pracovní
smlouvě jako výkonný manažer“, a že činnosti, které žalobce na základě této
pracovní smlouvy vykonával, „svojí povahou a svým charakterem nelze v žádném
případě zařadit pod činnosti, které spadají do působnosti statutárního orgánu“,
neboť šlo o „vesměs pomocné činnosti“, které by „v podstatě zastala
sekretářka“. Skutečnosti, že žalobce neměl stanovenou pevnou pracovní dobu, že
tato nebyla ani kontrolována, že v některých měsících členové představenstva,
kteří byli k družstvu v pracovněprávním vztahu, nedostali mzdu a že žalobce
neměl žádného nadřízeného (jeho „nadřízeným orgánem“ však bylo představenstvo
jako statutární orgán družstva), shledal odvolací soud pro právní posouzení
věci nerozhodnými a označil za nepřípadný poukaz žalovaného na ustanovení § 66a
obchodního zákoníku a § 39 občanského zákoníku, neboť „platnost pracovní
smlouvy jako institutu pracovního práva je třeba posoudit výlučně v režimu
dříve platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb.“. Odvolací soud připustil, že v
rozsudku soudu prvního stupně jsou „určité nepřesnosti, pokud jde o citace
skutkových zjištění“, a že soud prvního stupně „zjevně kopíroval některé části
svého rozhodnutí z rozhodnutí v jiných obdobných sporech“, avšak usoudil, že
tyto „dílčí nepřesnosti“ nezakládají nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního
stupně a nemají vliv na jeho věcnou správnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
pracovní smlouva žalobce je neplatná pro rozpor s ustanovením § 66 odst. 2
obchodního zákoníku, neboť žalobce na jejím základě vykonával práce
příslušející členu představenstva, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že
není možno zkoumat platnost pracovní smlouvy „s ohledem na ustanovení § 66
obchodního zákoníku“, že odvolací soud nesprávně vyloučil užití ustanovení § 66
obchodního zákoníku a ustanovení § 39 občanského zákoníku, že důvodem
neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, které je „prakticky shodné s jeho obdobou v
ustanovení § 39 občanského zákoníku“, není jen rozpor s obsahem a účelem
zákoníku práce a jeho obcházení, ale i rozpor s obsahem a účelem a obcházení
jiných zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů, a že „je mylné se
domnívat, že na posuzovaný případ vůbec lze aplikovat zákoník práce“, protože
podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu činnost statutárního orgánu
nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť funkce statutárního orgánu
společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a)
zákoníku práce, a vznik ani zánik tohoto právního vztahu není upraven
pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy, případně také
smlouvou o výkonu funkce. Uvádí, že „zcela nedostatečným a především zmatečným
odůvodněním“ rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud „pouze s
drobnými výhradami přijal“, bylo poškozeno jeho právo na spravedlivý proces a
že soudy „zcela nesprávně a nezákonně“ rozhodly o povinnosti k úhradě úroku z
prodlení za období, které předchází prodlení. Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl,
neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není
důvod se od ní jakkoli odchýlit, případně je zamítl jako nedůvodné, neboť
„právní posouzení obecných soudů je správné a pracovní smlouva uzavřená mezi
žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem platná“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že platnost pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 je
třeba posoudit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů [srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce], je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Právní úprava
pracovněprávních vztahů byla v době uzavření pracovních smluv ze dne 31. 12.
2003 a ze dne 30. 6. 2005 obsažena především v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zák. práce“). Nejvyšší soud již
dříve dovodil, že právní úprava pracovněprávních vztahů obsažená v zákoně č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva
vůči jiným (ostatním) právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahoval
rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů,
způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich
neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení
nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezovaly vztah mezi
zákoníkem práce na jedné straně a občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem na
straně druhé a neupravovaly analogické používání zákoníku práce v
občanskoprávních (obchodně právních) vztazích či občanského (obchodního)
zákoníku ve vztazích pracovněprávních (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č.
69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Z uvedeného je třeba
vycházet rovněž při úvaze o tom, zda pracovní smlouvy uzavřené mezi Pražským
stavebním bytovým družstvem a žalobcem svým obsahem nebo účelem „odporují
zákonu“. Ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, které upravuje neplatnost
právních úkonů, jež svým obsahem nebo účelem odporují zákonu nebo jej obcházejí
anebo se příčí dobrým mravům – s ohledem na výše popsanou úplnou samostatnost
pracovního práva vůči jiným právním odvětvím a nepřípustnost analogického
použití ustanovení občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy – na
pracovněprávní úkony nedopadá; platnost či neplatnost pracovních smluv
uzavřených mezi Pražským stavebním bytovým družstvem a žalobcem z hlediska
jejich souladu se zákonem a s dobrými mravy je proto třeba posuzovat výlučně
podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, podle něhož je neplatný
právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází
nebo se jinak příčí dobrým mravům (do 29. 2. 2004 zájmům společnosti).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
žalobce, který byl ode dne 3. 9. 2003 předsedou představenstva Pražského
stavebního bytového družstva, uzavřel dne 31. 12. 2003 s tímto družstvem
pracovní smlouvu o vedlejším pracovním poměru, v níž se zavázal vykonávat práci
„výkonného manažera“ za mzdu sjednanou ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Dne 30. 6.
2005 žalobce s Pražským stavebním bytovým družstvem uzavřel dohodu o ukončení
vedlejšího pracovního poměru a „novou“ pracovní smlouvu, v níž se zavázal od 1.
7. 2005 vykonávat v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou práci
„výkonného manažera“ v rozsahu 40 hodin týdně za mzdu sjednanou ve výši
10.000,- Kč měsíčně, která byla dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2007
zvýšena na 30.000,- Kč měsíčně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4.
2009 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 byl na majetek Pražského stavebního
bytového družstva prohlášen konkurs. Dne 28. 7. 2009 byla žalobci doručena
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z
důvodu organizačních změn. Žalovaný nevyplatil žalobci mzdu za měsíce duben až
září 2009 s odůvodněním, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pražským
stavebním bytovým družstvem je neplatná.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek může být v
družstvu v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen předsedou jeho představenstva.
Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo
družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že
není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti
(družstva) není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák.
práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny
pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti
(družstva) však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena)
statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost
(družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru
(nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov.
například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo
108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn.
21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004
sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne
16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo
3104/2010 nebo ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013).
Statutárním orgánem družstva je představenstvo, které řídí činnost družstva a
rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou obchodním zákoníkem nebo
stanovami vyhrazeny jinému orgánu (§ 243 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 – dále
jen „obch. zák.“). Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná
navenek předseda nebo místopředseda; je-li však pro právní úkon, který činí
představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů
představenstva (§ 243 odst. 3 věty druhá a třetí obch. zák.). Představenstvo
plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost (§ 243 odst. 3 věta
první obch. zák.).
V projednávané věci měl žalobce jako „výkonný manažer“ vykonávat na základě
pracovních smluv uzavřených s Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12.
2003 a dne 30. 6. 2005 činnosti, které spočívaly – jak bylo soudy zjištěno –
například v analýze účetních dokladů, vyhledávání listin v archivu a pořizování
jejich fotokopií, přípravě trestních oznámení a analýze podkladů pro ně,
přípravě podkladů pro policii a pro podávání žalob, zjednání pořádku v evidenci
členů družstva, výpočtu podílů členů družstva, kontrole bytů, majetku a
nahlášených oprav, činnosti směřující k uzavírání nájemních smluv, analýzách
událostí v družstvu, zastupování Pražského stavebního bytového družstva před
soudy nebo v komunikaci s „právním zástupcem“. Tyto činnosti, které soud
prvního stupně charakterizoval jako práce „administrativní“ a „dokumentační“,
jež „vyžadovala správa družstva“, není možné – též s přihlédnutím k tomu, že
soudy nebylo zjištěno, že by v pracovních smlouvách nebo ve vnitřních
předpisech družstva bylo specifikováno, jaké činnosti je žalobce jako „výkonný
manažer“ povinen vykonávat – oddělovat od řízení činnosti družstva, rozhodování
o jeho záležitostech a jednání za představenstvo navenek, v nichž spočívala
podstata funkce předsedy představenstva Pražského stavebního bytového družstva,
kterou žalobce zároveň vykonával. Také těmito činnostmi, z nichž většina měla
povahu plnění jednorázových úkolů, se žalobce podílel na organizování činnosti
družstva, na rozhodování o jeho záležitostech a na jednání za představenstvo
navenek. Jde-li o kontrolní, administrativní a jiné podobné úkony prováděné
žalobcem, nelze přehlédnout, že bez takových činností se do určité míry
neobejde žádná organizační a řídící činnost, a tedy ani výkon funkce předsedy
představenstva družstva. Výkonem této funkce bylo i zastupování Pražského
stavebního bytového družstva před soudy, neboť v řízení před soudem jedná za
právnickou osobu – jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu - její statutární orgán (jeho předseda nebo člen). Z uvedeného
vyplývá, že činnosti, které měl žalobce podle pracovních smluv uzavřených s
Pražským stavebním bytovým družstvem vykonávat jako „výkonný manažer“, nebyly
odlišné od činností, které žalobce vykonával (měl vykonávat) jako předseda
představenstva tohoto družstva.
Protože žalobce měl na základě pracovních smluv uzavřených s Pražským stavebním
bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a dne 30. 6. 2005 jako zaměstnanec v
pracovním poměru vykonávat činnost předsedy statutárního orgánu
(představenstva) tohoto družstva, kterou v pracovním poměru vykonávat – jak
vyplývá z výše uvedeného – nelze, jsou uvedené pracovní smlouvy podle
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatnými právními úkony a mezi
Pražským stavebním bytovým družstvem a žalobcem proto nemohl na základě nich
vzniknout platný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Závěr
odvolacího soudu, že „mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 6. 2005 platná
pracovní smlouva“ a že žalobce má vůči žalovanému právo na zaplacení mzdy v ní
sjednané, proto není správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu