27 Cdo 2011/2024-240
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně IAFS S. A., se sídlem v Lucemburku, 76. route de Thionville, L - 2610, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo osoby B 99475, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, PSČ 170 00, proti žalované KKCG Services a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 866/71, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 27107744, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, o zaplacení 204.597.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 114/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 5 Cmo 121/2023-204, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 5 Cmo 121/2023-204, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 49 Cm 114/2021-92, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Přitom vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) V projednávané věci se žalobkyně žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 26. 7. 2021 domáhá náhrady škody, která jí „měla vzniknout v důsledku toho, že žalobkyně na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práv ze dne 17. 12. 2010 předala žalované 54 ks akcií emitovaných společností České lesy a. s., identifikační číslo osoby 25197401 (dále též jen ‚ČL‘), každá o nominální hodnotě 1.000.000 Kč … Smlouva byla soudem shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, přesto žalovaná předmětné akcie na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16.
8. 2011 mezi 16. 8. 2011 a 29. 8. 2011 předala společnosti MILROY S. A. registrované v Panamě (dále též jen ‚MILROY‘). Tržní hodnota akcií činila k 16. 8. 2011 částku 258.597.000 Kč, přičemž nárok ve výši 54.000.000 Kč již byl uplatněn před zdejším soudem v řízení sp. zn. 23 Cm 48/2014. Vrchní soud v Praze pak v jiném řízení dovodil, že nedošlo k platnému převodu práva k akciím na žalovanou, akcionářkou společnosti ČL je nepřetržitě žalobkyně a žalovaná protiprávně držený majetek žalobkyně převedla na třetí osobu“.
2) Dne 17. 12. 2010 uzavřely žalobkyně a žalovaná dohodu o přistoupení k závazku, kterou se žalobkyně zavázala, že splní za společnost Lesy Hluboká nad Vltavou a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 25189859 (dále též jen „LHV“), její závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 12. 2010 mezi žalovanou a LHV ve výši jistiny 23.000.000 Kč a příslušenství (včetně veškerých závazků vyplývajících se smlouvy o úvěru) nejpozději do 31. 1. 2011 (dále též jen „dohoda“). 3) Dne 17. 12. 2010 uzavřely žalobkyně jako dlužnice a žalovaná jako věřitelka smlouvu o zajišťovacím převodu práva k 54 ks kmenových akcií na majitele v listinné podobě, každé o jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč, emitované společností ČL (dále též jen „akcie“), k zajištění závazků plynoucích z dohody (dále též jen „smlouva o zajišťovacím převodu práva“).
4) Dne 16. 8. 2011 uzavřely žalovaná jako postupitelka a společnost MILROY jako postupnice smlouvu o postoupení pohledávky za LHV ze smlouvy o úvěru „včetně práv ze zajištění, mimo jiné práv ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva“. 5) Žalobou ze dne 10. 12. 2012, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 12. 12. 2012, se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 54.000.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná převzala na základě neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu práva od žalobkyně akcie, čímž se bezdůvodně obohatila.
Protože žalovaná akcie již nedrží, domáhá se žalobkyně ekvivalentního peněžitého plnění představovaného nominální cenou akcií. 6) Rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 23 Cm 48/2014-617, Městský soud v Praze žalobu o zaplacení 54.000.000 Kč zamítl s odůvodněním, podle něhož akcie mají nulovou hodnotu, neboť s nimi nejsou spojena žádná akcionářská práva, která „zůstala bez přerušení žalobkyni“. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ačkoli se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit na úkor žalobkyně, měl odvolací soud za to, že držela-li žalovaná akcie bez právního důvodu a předala- li je třetí osobě, zbavila tím žalobkyni možnosti s akciemi nakládat a tím jí způsobila „škodu nejisté výše“. V řízení však žalobkyně dosud nebyla poučena o povinnosti doplnit svá tvrzení a důkazy, aby uplatněný nárok mohl být posouzen jako nárok na náhradu škody. 7) Rozsudkem ze dne 24. 9. 2012, č. j. 30 Cm 9/2012-234, Městský soud v Praze zamítl žalobu o vydání jedné akcie podanou žalobkyní proti žalované z důvodu, že žalovaná tuto akcii nedrží, a tudíž není pasivně věcně legitimována k jejímu vydání. Dále soud uvedl, že v „popsaném skutkovém stavu spatřuje nárok na náhradu škody, který však žalobkyně neučinila předmětem řízení“.
[3] Na takto zjištěném základě soud prvního stupně uzavřel, že na projednávanou věc je nutné podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
[4] Soud prvního stupně se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. K tomu uvedl, že žalobkyně své právo odvozuje ze skutečnosti, že akcie byly „protiprávně odňaty z její dispoziční sféry, což je jednoznačně škoda“. Z porovnání žaloby v projednávané věci a žaloby ze dne 10. 12. 2012 je patrné, že žalobkyně „postrádá své akcie nejméně od 10. 12. 2012 a stejně tak nejméně od té doby viní z jejich ztráty žalovanou. Tedy nejpozději 10. 12. 2012 žalobkyně věděla, že došla majetkové újmy a kdo za tento stav odpovídá“. Běh promlčecí doby tak započal tímto datem a skončil podle § 106 obč. zák. ke dni 10. 12. 2014.
[5] Tvrdila-li žalobkyně, že se o možnosti kvalifikovat požadovaný nárok jako náhradu škody dozvěděla až z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705, přehlíží podle soudu prvního stupně, že již z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 30 Cm 9/2012-234, se podávalo, že nárok žalobkyně „by bylo možno kvalifikovat jako škodu“. I kdyby však promlčecí doba počala běžet až ode dne 24. 9. 2012, žaloba by byla podána až po jejím marném uplynutí, tj. po 24. 9. 2014.
[6] Soud prvního stupně neshledal uplatnění námitky promlčení rozporným s dobrými mravy. Žalobkyně „čistě svobodným rozhodnutím“ uplatnila v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 „nárok v rozsahu nominální hodnoty akcií“. Rozhodla-li se další žalobou „uplatnit nárok na rozdíl mezi nominální a tržní cenou, pak není jasné, proč k tomu došlo až po více než osmi letech, a toto prodlení nelze přičítat k tíži žalované“.
[7] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud vyšel z toho, že řízení v této věci a řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 vychází ze stejného skutkového základu (bez ohledu na to, že v řízení sp. zn.
23 Cm 48/2014 se žalobkyně domáhala svého nároku z titulu bezdůvodného obohacení a posléze změnila právní kvalifikaci na náhradu škody).
[9] Podle odvolacího soudu vymezila žalobkyně v žalobě „vznik škody datem 16. 8. 2011“. Uvedla-li v podání ze dne 21. 2. 2024, že „majetková újma jí byla způsobena v důsledku zničení 54 kusů akcií (někdy) po 31. 12. 2013“, jedná se o nová tvrzení uplatněná v odvolacím řízení, ke kterým odvolací soud nemůže přihlížet. Není proto oprávněná námitka žalobkyně, že soud prvního stupně měl aplikovat na projednávanou věc zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
[10] Soud prvního stupně se též správně zabýval námitkou promlčení, k čemuž odvolací soud doplnil, že „existenci majetkové újmy a kdo za ni odpovídá“ lze vysledovat nejpozději z žaloby podané dne 12. 12. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 10. Tříletá objektivní promlčecí doba uběhla nejpozději dne 16. 8. 2014, v případě škody úmyslně způsobené objektivní promlčecí doba uběhla nejpozději dne 16. 8. 2021. Subjektivní promlčecí doba pak uplynula nejpozději ke dni 12. 12. 2014. Ani odvolací soud neshledal uplatnění námitky promlčení rozporným s dobrými mravy.
[11] Odvolací soud nesouhlasil se žalobkyní v tom, že existenci škody a protiprávní jednání žalované zjistila až z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705, neboť skutečnosti, ze kterých odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel, uvedla žalobkyně již v žalobě, o níž bylo v citovaném řízení rozhodováno. Domáhala-li se žalobkyně proti žalované zaplacení částky 54.000.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalobou podanou u soudu dne 12. 12. 2012, muselo jí být v okamžiku podání návrhu zřejmé, kdo jí způsobil škodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázek jak hmotného, tak procesního práva“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jedná se o otázky:
1) „povinnosti rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy dbát zásady materiální pravdy a rozhodovat v souladu s § 153 odst. 1 o. s. ř.“, 2) „kdy se dovolatelka dozvěděla o vzniklé škodě způsobené protiprávním jednáním solidárních škůdců“,
3) zda došlo k posouzení věci „podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, a to v otázce aplikace přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z.“ a 4) posouzení námitky promlčení, když se jedná o „právní jednání, kterému nepřísluší žádná právní ochrana, neboť jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a je zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany“.
[13] Odkazujíc na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, dovolatelka namítá, že řízení v projednávané věci a řízení vedené pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 nemají stejný skutkový základ, jak mylně uzavřely soudy nižších stupňů. Předmětem projednávané věci není „dožalování“ zbývající částky z titulu náhrady škody způsobené dovolatelce dne 16. 8. 2011 (tím, že dovolatelka přišla o možnost s akciemi svobodně disponovat), ale náhrada škody způsobené „postupným snižováním tržní hodnoty akcií ve vlastnictví dovolatelky držených jejich nevlastníky, kteří umožnili protiprávním jednáním dalších škůdců vyvést ze společnosti ČL veškerý majetek, tvořící tržní hodnotu akcií ve vlastnictví dovolatelky, a následně jejich definitivním zničením. Teprve definitivním zánikem akcií … ve vlastnictví dovolatelky vznikla dovolatelce škoda, jejíž náhrady“ se v projednávané věci domáhá.
[14] Dovolatelka uvádí, že tyto skutečnosti přednesla již v žalobě, avšak soudy nižších stupňů došly v rozporu s § 153 odst. 1 o. s. ř. k „dezinterpretaci žalobního návrhu“. Nadto z rozhodnutí odvolacího soudu „nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“. Rozhodnutí odvolacího soudu je „v tomto směru nepřezkoumatelné“.
[15] Podle dovolatelky posoudily soudy nižších stupňů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu též otázku „vzniku škody samotné“. Dovolatelka má za to, že „právně kvalifikovanou událostí, která vedla ke vzniku škody, byl projekt fúze ze dne 24. 10. 2018 a za vznik škody považuje okamžik, kdy zanikly jí vlastněné akcie výmazem společnosti ČL dne 3. 12. 2018. Subjektivní i objektivní promlčecí lhůta začala běžet 3. 12. 2018, tedy okamžikem, kdy se poškozená o vzniku této celé škody dozvěděla, případně dozvědět měla a mohla“. Běh promlčecí lhůty skončil ke dni 3. 12. 2021. Podala-li dovolatelka žalobu dne 26. 7. 2021, učinila tak v době, kdy „promlčecí lhůta ještě neuplynula“.
[16] I přes předchozí řízení, která dovolatelka vedla, se hodnotu akcií (o kterou se zmenšil její majetek) dozvěděla až 15. 12.
2020, tedy až v této době byla schopna škodu „objektivně vyčíslit v penězích“ a „právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu“. Stejně tak nelze považovat „poučení“ (učiněné v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cm 9/2012) o tom, že nárok na vydání akcie by bylo možné „kvalifikovat jako škodu“, za poučení učiněné podle § 118a o. s. ř. Tedy ani od tohoto okamžiku nelze počítat běh promlčecí doby, neboť dovolatelka stále nevěděla, kdo je škůdce a v jaké výši jí byla způsobena škoda. Soudy nižších stupňů se pak ani „nesnažily“ vyvrátit tvrzení dovolatelky o tom, že „první a zásadní poučení procesně seznatelnou formou“ učinil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705.
[17] Dovolatelka má též za to, že soudy nesprávně na projednávanou věc aplikovaly § 3079 o. z., a proto věc posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Dovolatelka však, oproti mínění soudů nižších stupňů, nevymezila vznik škody dnem 16. 8. 2011, pouze toto datum považuje za „okamžik protiprávního jednání žalované, které následně umožnilo další protiprávní jednání, která umožnila poslednímu škůdci v pořadí v roce 2014, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, porušit povinnost, na základě které došlo ke vzniku škody na majetku dovolatelky zničením jí vlastněných akcií“.
[18] Dovolatelka namítá též rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Vznesla-li ji totiž žalovaná, která v důsledku svého protiprávního jednání a protiprávního jednání solidárních škůdců způsobila dovolatelce škodu, „věděla, nebo vědět musela, že jde o nepřípustné zneužití práva na úkor dovolatelky“. Nepoctivost žalované dovolatelka dokládá též tím, že s žalovanou propojená společnost vydražila v dražbě pořádané exekutorem pozemky v „lokalitě Býšov“ za cenu až 34krát nižší, než byla jejich tržní hodnota.
[19] Závěrem dovolatelka namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce R. N. (dále též jen „R. N.“), „předseda odvolacího senátu“. Rozhodoval totiž jako samosoudce v prvním stupni v řízeních vedených Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 a 30 Cm 9/2012, přičemž ze znalostí skutkových závěrů přijatých v těchto řízeních vycházel i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, aniž se vypořádal „se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a dovolatelka tvrdila“. Došlo tak k „extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními“, což je v rozporu též s judikaturou Ústavního soudu.
[20] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[21] Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, námitky dovolatelky považuje za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, příp. aby je zamítl jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
[22] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou (podle obsahu dovolání) otevřené otázky vázanosti soudu rozhodujícího ve sporném řízení žalobou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání [24] Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. [25] Podle § 153 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (odstavec první). Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec druhý). [26] Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Vylíčení rozhodujících skutečností je jednou ze základních náležitostí, které podle § 79 odst. 1 o. s. ř. musí žaloba obsahovat. Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu tohoto ustanovení jsou skutečnosti, které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, uveřejněný pod číslem 49/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [27] V projednávané věci se dovolatelka podle bodu 12. žaloby domáhá náhrady škody odpovídající „tržní hodnotě“ akcií ve výši 204.597.000 Kč s příslušenstvím v okamžiku jejich protiprávního předání žalovanou společnosti MILROY. V bodu 15. žaloby dovolatelka uvádí, že žalovaná je první škůdkyní v pořadí, neboť jednání žalované spočívající v předání akcií společnosti MILROY bylo „protiprávní“. Toto „protiprávní jednání žalované, byť ještě neznamenalo způsobení škody“, je podle dovolatelky třeba „kvalifikovat jako skutečnost, bez níž by další škůdci následně nemohli průběžně újmu na majetku dovolatelky působit“. V bodech 16. až 20. žaloby pak dovolatelka popisuje konkrétní jednání dalších škůdců, která podle ní měla mít za následek postupné snižování „tržní hodnoty“ akcií s tím, že celý proces byl završen dne 16. 7. 2014 výměnou akcií v důsledku zákonné změny formy akcií z akcií na majitele na akcie na jméno. „Okamžikem výměny akcií byla újma dovolatelky nenávratně završena, když zánikem akcií se dovolatelce jako vlastnici majetek nenávratně zmenšil, což je škodou, která vznikla dovolatelce na jejím majetku.“ [28] Uzavřel-li v této situaci odvolací soud, že dovolatelka vymezila vznik škody datem 16. 8. 2011, pominul, že podle žalobních tvrzení měla škoda dovolatelce vznikat postupně s tím, že celý proces vzniku škody měl být završen až 16. 7. 2014. Byla-li tato tvrzení uvedena již v žalobě, je nepochybné, že nemohou být „nová, uplatněná v rámci odvolacího řízení, ke kterým odvolací soud dle § 205 o. s. ř. nemůže přihlížet“, jak se nesprávně domníval odvolací soud. [29] Pominutím části skutkových tvrzení uvedených v žalobě se odvolací soud odchýlil od § 153 o. s. ř. a shora citované ustálené judikatury dovolacího soudu. Posouzení důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou je proto neúplné, a tudíž nesprávné. [30] Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). [31] Dovolatelka namítá zmatečnostní vadu uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud však existenci této vady neshledal. [32] Podle § 14 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti (odstavec první). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec čtvrtý). [33] Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). [34] Ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než v rámci vedeného řízení – dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. závěry judikatury citované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 988/2017). [35] Dovolatelka brojí proti tomu, že R. N. jako samosoudce rozhodoval v prvním stupni v řízeních vedených Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 a 30 Cm 9/2012, přičemž ze znalostí skutkových závěrů přijatých v těchto řízeních vycházel i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Tato argumentace však není způsobilá námitku podjatosti založit, neboť důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech (k tomu srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.). [36] Namítá-li dovolatelka též nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, lze uzavřít, že řízení uvedenou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí; nehledě k tomu, že podle přesvědčení Nejvyššího soudu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům § 157 o. s. ř., není pochyb o tom, že dovolatelkou vytýkané (tvrzené) nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [37] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se dále mohl zabývat dalšími námitkami uvedenými v dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [38] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [39] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Marek Doležal předseda senátu