U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců
a) O. Z., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Praze
4, Paprsková 1340/10, PSČ 140 00, a b) M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalované
České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3,
PSČ 170 34, identifikační číslo osoby 00007064, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem b) proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. května 2013, č. j. 7 C 497/2009-397, a
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 18 Co
463/2013-475, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 497/2009, o
dovolání žalobce b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října
2016, č. j. 18 Co 259/2016-565, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
463/2013-475 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce b) v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. rozhodnutí
změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 600 Kč (první výrok), a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v
§ 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož důvod zmatečnosti
uvedený v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dán, odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo
4009/2013, a ze dne 16. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 2504/2015, která jsou
veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na jeho webových stránkách), podle které § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně
vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti,
které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k
pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání
konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán
takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání
skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení -
dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský,
přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by
zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. též právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2000, pod číslem 33). Proti postupu soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v
rámci opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, nikoli prostřednictvím
institutu podjatosti soudce. V usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2258/11, Ústavní soud uvedl,
že ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své dosavadní
rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení
nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost
lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je
presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba
uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních
symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě
hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti
soudce, skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování
natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského
rozhodování, či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze
stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit
o nedostatku nestrannosti soudce. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem
pro lidská práva považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci.
Za
objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví
účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není
určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních
okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým -
nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. Odvolací soud se shora popsanými kritérii řídil a náležitým způsobem odůvodnil,
proč jednání soudců Mgr. Halky Hovorkové, JUDr. Jana Klášterky a JUDr. Marcely
Kučerové podřadil pod hypotézu uvedenou v § 14 odst. 4 o. s. ř. a proč toto
jednání v objektivním smyslu nezpochybnilo nestrannost jejich soudcovského
rozhodování. Protestuje-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na porušení
zásady dvouinstančnosti a že nelze zjistit, jaké důkazy odvolací soud provedl,
jaké důkazy neprovedl a proč je neprovedl, ani jaká zjištění z těchto důkazů
učinil, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. února
2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009,
ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze
dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
in fine o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.