27 Cdo 2076/2021-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelky HOTELES TURISTICOS UNIDOS S. A., se sídlem v Barceloně, Princessa
58, Španělské království, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem
v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, za účasti 1) B. L. E., narozeného XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, se sídlem v
Praze 1, Truhlářská 1104/13, PSČ 110 00, 2) T., se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, a 3) N. S. A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o
vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 74 Cm 77/2017, o dovolání navrhovatelky proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7 Cmo 269/2020-203, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7 Cmo 269/2020-203, a
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 74 Cm 77/2017-163, se
ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. 74 Cm
77/2017-147, zamítl návrh na vyloučení B. L. E. z výkonu funkce člena
statutárního orgánu společnosti T. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
[2] Navrhovatelka podala dne 11. 3. 2020 proti výše uvedenému usnesení
odvolání.
[3] Městský soud v Praze vyzval navrhovatelku usnesením ze dne 16. 3.
2020, č. j. 74 Cm 77/2017-162, doručeným navrhovatelce (do datové schránky
advokáta) dne 18. 3. 2020, k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za
podané odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy a poučil ji o následcích
jeho nezaplacení.
[4] Navrhovatelka soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila.
Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 74 Cm
77/2017-163, zastavil odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (první výrok), a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Proti posledně označenému usnesení podala navrhovatelka dne 11. 5. 2020 odvolání a požádala o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního
poplatku z odvolání z důvodu pracovní absence pracovnice odpovědné za odesílání
plateb soudních poplatků, způsobené uzavřením Základní školy v Kralupech nad
Vltavou a s tím spojenou nutností pečovat o nezletilé dítě, jakož i absence
dalších administrativních pracovníků, způsobené povinnou karanténou v
souvislosti s šířením onemocnění SARS CoV-2. [6] Navrhovatelka poukázala na vyhlášení nouzového stavu vládou České
republiky a na přijetí řady krizových opatření, včetně uzavření školních a
předškolních zařízení. Uvedla, že „v rozhodné době se dva pracovníci kanceláře
vrátili z dovolené v Itálii, pročež je nebylo možné pracovně využít 14 dnů díky
karanténě. Navíc účetní se v době od 9. 3. 2020 do 13. 3. 2020 účastnila
semináře s pozitivně testovaným (…). Počínaje 16. 3. 2020 celý administrativní
úsek právní kanceláře Moreno Vlk & Asociados přestal fakticky vykonávat svou
činnost z důvodu absence pracovnic, jichž se přímo dotýkalo uzavření školních a
mimoškolních zařízení. Advokátní kancelář musela omezit svou činnost na
přítomnost 1 právníka a 1 administrativní pracovnice denně, ostatní pracovali v
režimu ‚Home office‘. Znamenalo to rozpad zaběhnutých postupů, nekomfortní
agendu opakující se distanční komunikace, papírování a jiných úkonů, na které
není běžný chod kanceláře uzpůsoben.“
[7] Dne 11. 5. 2020 navrhovatelka uhradila soudní poplatek ve výši 2.000
Kč. [8] Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 74 Cm
77/2017-171, zamítl „návrh na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku
za odvolání“ (výrok I.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku
(výrok II.); výrok II. byl později k odvolání navrhovatelky zrušen usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 Cmo 204/2020-198. [9] Soud prvního stupně, odkazuje na ustálenou judikaturu k povaze lhůty
k zaplacení soudního poplatku, posoudil návrh na prominutí zmeškání lhůty jako
žádost o prodloužení soudcovské lhůty. Jelikož jde o lhůtu propadnou, nelze ji
po jejím marném uplynutí prodloužit. Proto žádost usnesením, jímž se upravuje
vedení řízení, zamítl. [10] K poukazu navrhovatelky na zákon č. 191/2020 Sb., o některých
opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící
se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex COVID“), soud
prvního stupně vysvětlil, že tento zákon upravuje – jde-li o soudcovské lhůty –
pouze možnost prominutí zmeškání soudcovské lhůty dle § 114b zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za pomoci argumentu a
contrario je tudíž namístě uzavřít, že zmeškání jiné soudcovské lhůty nelze
podle označeného zákona prominout. [11] Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7
Cmo 269/2020-203, rozhodl o odvolání navrhovatelky podaném dne 11. 5. 2020
proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení č. j.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[12] Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podala
navrhovatelka dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení
otázky výkladu § 2 lex COVID, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.
[13] Dovolatelka má za to, že s ohledem na důvody, pro které byl lex
COVID přijat, a na jeho další ustanovení, má být § 2 tohoto zákona vyložen tak,
že dopadá i na lhůtu k zaplacení soudního poplatku.
[14] B. L. E. považuje dovolání za nedůvodné, maje za to, že lex COVID
na soudcovskou lhůtu k zaplacení soudního poplatku nedopadá. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
[15] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Důvodnost dovolání
[17] Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za
řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo
kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po
marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. [18] Ustanovení § 2 lex COVID určuje:
1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k
provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při
epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně
ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle § 58 občanského
soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje. 2) O prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání
zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm, s výjimkou opravných prostředků, kde o
prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud prvního stupně. 3) Návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle
odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného
opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění
úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle
věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového
stavu. 4) Zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle § 114b odst. 1 občanského
soudního řádu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při
epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit,
rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud
žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první
bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží. [19] Soudům nižších stupňů je třeba přisvědčit v závěru, podle něhož
lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích je soudcovskou lhůtou propadnou, kterou lze prodloužit pouze před
jejím uplynutím a jejíž zmeškání nelze (podle obecné úpravy) prominout (srov. za všechna rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27
Cdo 483/2020, a judikaturu v něm citovanou). K souladu ustanovení § 9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích s ústavním pořádkem srov. nález Ústavního soudu ze
dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněný pod číslem 193/2021 Sb. [20] Taktéž správný je závěr, podle kterého § 2 lex COVID (ani jiné
ustanovení tohoto zákona) výslovně neupravuje možnost prominutí soudcovské
lhůty podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. [21] Zbývá posoudit, zda z právě řečeného je namístě za pomoci argumentu
a contrario dovodit, že zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze
prominout ani podle § 2 lex COVID (za splnění předpokladů v něm vypočtených),
jak učinil soud prvního stupně ve svém (pečlivě a vyčerpávajícím způsobem
odůvodněném) usnesení ze dne 19. 5. 2020, č. j.
74 Cm 77/2017-171 (jehož
závěrům tacitně přisvědčil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí), anebo zda
je spíše namístě uvažovat o existenci nepravé (teleologické) mezery v zákoně,
již je třeba zaplnit pomocí argumentu per analogiam. [22] K předpokladům, za nichž soud může (a má) dotvářet právo (zaplnit
nepravou mezeru v zákoně), se v minulosti vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, v němž (srov. odst. 15 až 17 odůvodnění)
uvedl:
[23] „Pokud zákon výslovně stanoví, že dopadá na skutkové podstaty A, B,
C, má soudce a priori dvě možnosti, jak nastolenou otázku posoudit ve vztahu ke
skutkovým podstatám D, E, F (a dalším). Obecně může postupovat podle doslovného
výkladu vykládaného ustanovení, např. za použití argumentu a contrario, a zákon
na skutečnosti výslovně neuvedené (D, E, F a další) nepoužít. (…) Nicméně
obecně akceptovatelná je i cesta jiná. Soudce by si totiž měl položit otázku,
zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario, nezakládá
bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti
právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro
dotváření práva cestou analogie legis (za pomoci argumentu a simili či a
fortiori). Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce
,toliko‘ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává
na půdě platného práva a toliko vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od právně politické představy soudce
rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná jen cestou změny
zákona. Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda
bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým
rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit
vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem
skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a
přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip
dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému
zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí
zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně
průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní
historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž
presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce). (…) Shrnuto, mezerou v
zákoně, způsobilou být řešenou cestou dotváření práva, se rozumí neúplnost
zákona proti-plánová (z hlediska záměru zákonodárce).“
[24] Z důvodové zprávy k lex COVID (sněmovní tisk číslo 807, Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky, 8. volební období, 2017–2021) se podává,
že „základním principem předloženého zákona je v krátkém čase reagovat na ty
nejzásadnější problémy, s nimiž se mohou subjekty soudních řízení, právnické
osoby a subjekty v insolvenčních a exekučních řízeních nyní potýkat.
Celá řada
překážek se dá překlenout individuálním přístupem soudů v řízeních či výkladem
zákona, přesto existují případy, kdy ani jedna z uvedených cest možná není. Právě na ně přitom předložený návrh zákona směřuje“. [25] K problematice lhůt v procesním právu důvodová zpráva zdůrazňuje,
že „problém se týká zejména lhůt, jejichž zmeškání podle platné úpravy
prominout nelze. Obecné vyloučení možnosti prominutí zmeškání vybraných lhůt
nebo jejich navrácení je za normálního chodu justice a společnosti opodstatněno
pádnými důvody. Často je to požadavek právní jistoty a nezbytnost zachování
účinků právní moci, snaha zamezit dvojímu rozhodnutí v téže věci, ochrana
třetích osob či nezbytnost zajistit rychlý průběh řízení. Tyto argumenty plně
obstojí v době, kdy stát i jeho občané mohou standardně fungovat. Soudní systém
ochrany však není připraven na mimořádný stav, kterému aktuálně Česká republika
čelí. Pokud jsou v zájmu boje s epidemií nemoci COVID-19 způsobené novým
koronavirem SARS-CoV-2 přijímána bezprecedentní opatření, při nichž dochází k
omezování základních práv jednotlivce, je zapotřebí na to reagovat i v
procesním právu. Předkládaný návrh zákona vychází z toho, že prominutí zmeškání
velké části procesních úkonů je možné již za stávající právní úpravy. (…)
Přesto existují procesní úkony, u nichž je uvedený postup vyloučen. Návrh
zákona pak směřuje právě na ně, když prolamuje zásadu, že u některých úkonů
nelze zmeškání lhůty k jejich učinění prominout. Návrh zákona proto umožňuje,
aby soud prominul i zmeškání lhůty, u níž jinak takový postup možný není, došlo-
li ke zmeškání lhůty v souvislosti s opatřeními přijatými vládou nebo vybranými
orgány veřejné moci za účelem ochrany veřejného zdraví občanů České republiky.“
[26] Ze znění § 2 lex COVID, jakož i z důvodové zprávy, je patrné, že
úmyslem zákonodárce bylo umožnit prominout zmeškání i těch lhůt, u nichž to
podle obecné úpravy (za „normálního“ stavu) není možné, jestliže jejich
zmeškání bylo způsobeno mimořádným opatřením při epidemii, jež účastníkovi nebo
jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo učinit úkon včas (ve
lhůtě). Úprava přitom cílí na lhůty, jejichž zmeškání má pro účastníka řízení
„fatální“ důsledky (neúspěch ve sporu, zastavení řízení, ztrátu možnosti
přezkumu rozhodnutí vyšším soudem). [27] Právě s ohledem na důsledky spojené s marným uplynutím lhůty podle
§ 114b odst. 1 o. s. ř. (vydání pro žalovaného nepříznivého rozhodnutí) umožnil
zákonodárce, aby soud prominul i zmeškání této lhůty, ač jde o lhůtu
soudcovskou (jejíž zmeškání nelze podle obecné úpravy prominout – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017,
uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [28] Obdobné důsledky, co do vážnosti zásahu do poměrů účastníka, má i
zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích; jestliže soudní poplatek není zaplacen ani ve lhůtě určené
ve výzvě soudu, je řízení bez dalšího zastaveno (srov. judikaturu citovanou
výše).
V případě soudního poplatku za odvolání je důsledek obdobný, jako by
účastník řízení zmeškal lhůtu k podání odvolání (rozhodnutí, proti němuž
odvoláním brojil, nabude právní moci). [29] Nejvyšší soud si je vědom toho, že soudní poplatek je splatný
vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), tj. v
případě odvolání podáním odvolání [§ 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona], že
samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku (na základě
výzvy dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) již představuje pro
poplatníka jisté dobrodiní a že poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že
při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou
žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou
cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20, odst. 38). [30] Nicméně shora řečené platí – slovy důvodové zprávy k návrhu lex
COVID – „v době, kdy stát i jeho občané mohou standardně fungovat“. Úmyslem
zákonodárce bylo reagovat na (do té doby nevídanou) situaci vyvolanou šířením
koronaviru SARS-CoV-2, a to otevřením možnosti prominout zmeškání lhůt i v
případech, kdy to podle obecné úpravy není možné, bez ohledu na povahu těchto
lhůt, tak, aby se zabránilo případným nespravedlivým důsledkům spojeným se
zmeškáním lhůty způsobeným mimořádnými opatřeními přijímanými při epidemii (a
začasté zasahujícími do základních práv a svobod). [31] Zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích má pro účastníka obdobně závažné důsledky, jako je
tomu v případě zmeškání lhůty k vyjádření podle § 114b o. s. ř. či zmeškání
lhůty k podání dovolání. Výslovné neuvedení lhůty podle § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích je podle přesvědčení Nejvyššího soudu důsledkem opomenutí;
aplikace § 2 lex COVID i na tuto lhůtu naopak odpovídá úmyslu sledovanému
zákonodárcem. [32] Nejvyšší soud proto uzavírá, že ustanovení § 2 lex COVID je třeba
vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, určenou ve
výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. [33] Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval návrh
dovolatele na prominutí zmeškání lhůty toliko za návrh na prodloužení
soudcovské lhůty, jemuž nelze vyhovět, a v důsledku toho se s tímto návrhem
řádně nevypořádal a bez dalšího vycházel z toho, že jsou splněny předpoklady §
9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro zastavení odvolacího řízení. [34] Jelikož uvedený názor není správný a dovolací důvod byl uplatněn
právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [35] O případném zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst.
1 zákona o
soudních poplatcích lze rozhodnout až poté, kdy soud řádně rozhodne o návrhu
dovolatele na prominutí zmeškání lhůty (již lze prominout podle § 2 lex COVID
per analogiam). Při posuzování návrhu vezme v potaz závěry, jež Nejvyšší soud
formuloval např. v usneseních ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, či
ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020. [36] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[37] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu