USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci navrhovatele R. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Okružní 271/13, PSČ 789 85, za účasti České strany sociálně demokratické, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00409171, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, PSČ 250 82, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu politické strany, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 32/2020, o dovolání České strany sociálně demokratické proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 6 Cmo 91/2021-81, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 91/2021-91, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Česká strana sociálně demokratická je povinna zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.238,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 75 Cm 32/2020-53:
1) vyslovil neplatnost rozhodnutí členské schůze místní organizace České strany sociálně demokratické (dále jen „politická strana“) Hrabůvka ze 4. 11. 2019, kterým nebyl navrhovatel zaregistrován jako člen politické strany (výrok I.),
2) zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí předsednictva politické strany z 20. 9. 2019, kterým předsednictvo politické strany zrušilo licenci místní organizace politické strany Vítkovice a určilo místní organizaci politické strany Hrabůvky jako místní organizaci, v níž mohou členové (zrušené) místní organizace politické strany Vítkovice žádat o registraci (výrok II.), 3) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
[2] K odvolání politické strany proti I. a III. výroku usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2022, č. j. 6 Cmo 91/2021-81, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 91/2021-91, potvrdil napadené výroky usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Politická strana podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[4] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[5] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh. K předpokladům přípustnosti dovolání však pouze odcitovala § 237 o. s. ř. a odkázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1238/2013) a čtyři rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, a usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 4025/16).
[7] Na všechna tato rozhodnutí dovolatelka odkazuje výlučně v souvislosti s tvrzeným „nedostatkem odůvodnění“ napadeného usnesení odvolacího soudu. Argumentace dovolatelky tak vychází z jediné námitky, a sice námitky, podle níž dovolatelka „již před soudem prvního stupně výslovně tvrdila“, že články 3 a 6 stanov politické strany „na posuzovanou věc nedopadají“. Podle dovolatelky k tomu však soud prvního stupně „nijak nepřihlédl“ a „tyto vady neodstranil ani odvolací soud“. Soud prvního stupně tedy „dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“, a protože „tyto závěry ‚vzal za své‘ i odvolací soud, pak i usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
[8] Z toho je jasně patrné, že dovolatelka prostřednictvím svého dovolání ve skutečnosti (hodnoceno podle obsahu) namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. V samotném dovolání pak dovolatelka na mnoha místech uvádí, že výše popsaným „pochybením“ odvolací soud (resp. soud prvního stupně) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, se dovolatelka nikterak nevyjadřuje a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolatelka přitom přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 je dovolací přezkum v režimu § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen pouze právním otázkám a že ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod.
[9] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[10] Dovolatelka při vymezení předpokladů přípustnosti měla vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek
zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16].
[11] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[12] Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání přitom již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání České strany sociálně demokratické odmítnuto, a tak navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[14] Náklady dovolacího řízení navrhovatele sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby. Tímto úkonem je – samostatné – vyjádření navrhovatele datované 28. 6. 2022 (č. l. 122) k návrhu České strany sociálně demokratické na odklad vykonatelnosti a právní moci, jež navrhovatel podal, aniž by se vyjádřil k dovolání samotnému (vyjádření k návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci v projednávané věci nebylo součástí vyjádření k samotnému dovolání).
[15] Za tento úkon právní služby náleží podle § 11 odst. 2 písm. c) per analogiam vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) mimosmluvní odměna ve výši její jedné poloviny, jejíž výše činí v projednávané věci [podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu] 1.550 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 388,50 Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně 2.238,50 Kč.
[16] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), takže se stal bezpředmětným odmítnutím dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 5. 4. 2023
JUDr. Filip Cileček předseda senátu