27 Cdo 223/2018-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně, Hájecká 1194/12, PSČ 618 00,
identifikační číslo osoby 25682059, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným
1) V. Z., zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v
Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, a 2) ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o.,
se sídlem ve Štětí, Pivovarská 600, PSČ 411 08, identifikační číslo osoby
25844261, zastoupené opatrovníkem Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, se sídlem
ve Štětí, Kostelní 172, PSČ 411 08, o určení, že první žalovaný není věřitelem
druhé žalované a o určení neplatnosti, neúčinnosti a nevykonatelnosti
exekutorského zápisu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm
54/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
května 2017, č. j. 7 Cmo 136/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Městskému soudu v
Praze na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.300 Kč, a to do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. 36 Cm
54/2011-147, určil, že první žalovaný není věřitelem druhé žalované podle
smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. května 2009 (výrok I.) a že
exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný dne 4. června 2009 JUDr.
Janem Vebrem, pověřeným exekutorským koncipientem JUDr. Juraje Podkonického,
soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, pod č. j. 067 EZ 012/09 je
neplatný, neúčinný a nevykonatelný (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.).
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:
1) Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo
kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, a nemá-li
žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo
hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají
význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné
otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba
je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke
zbytečnému rozmnožování sporů (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 2792/2015). 2) Exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti není rozhodnutím (nemá
účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje) a není sám o sobě samostatným
zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době
jeho sepsání. Má pouze formální charakter a obsahuje jen takové náležitosti,
které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce
vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby,
aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a činí tak na
základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 267/2000, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 5027/2009, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016). 3) Nařídí-li soud podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon
rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva
nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu
zastavit na návrh nebo i bez návrhu (viz § 269 odst. 1 o. s. ř.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, ze
dne 25. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněné pod číslem 62/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 4188/2014]. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně v projednávané věci nemá naléhavý
právní zájem na žalobou požadovaných určeních, plně odpovídá shora uvedené
ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod
cokoli měnit ani na základě dovolatelkou předestřené argumentace. Dovolatelce lze přisvědčit potud, že řízení v projednávané věci je svou povahou
tzv.
řízením sporným (mimo jiné ovládaným zásadou projednací) [srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2792/2015]; dovolatelka
však ve vztahu k této námitce nevymezuje žádnou otázku, na jejímž řešení
rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovoláním napadené rozhodnutí pak nespočívá na otázce, zda lze na exekutorský
zápis vztáhnout kategorii neúčinnosti, resp. nevykonatelnosti (kterou formuluje
dovolatelka), ale na závěru, že dovolatelka má k dispozici jiný právní
prostředek, jehož pomocí může účinněji hájit svá společnická práva. Ani tato
otázka tak nečiní dovolání přípustným. Tvrdí-li dovolatelka, že zastavit exekuci i bez návrhu na základě podnětu
„neúčastníka“ exekučního řízení je „nutno považovat za prakticky iluzorní“,
jedná se o úvahu, jež nemá oporu v právních předpisech ani ve zjištěném
skutkovém stavu v projednávané věci. Zjistí-li exekuční soud, že jsou zde
zákonem stanovené předpoklady pro zastavení exekučního řízení, je povinen
řízení vždy ihned zastavit (zpravidla po předchozím jednání, na kterém provede
dokazování k tomu, zda nastal důvod pro zastavení řízení; srov. § 269 odst. 1 a
2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení - když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto - se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Prvnímu žalovanému podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Náklady, jež vznikly druhé žalované, pak sestávají z odměny jejího zástupce za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a
§ 12a odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, určené z tarifní hodnoty 3.651.121 Kč,
představující výši pohledávky, o kterou v řízení jde, ve výši 5.000 Kč a
náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč.
Dovolací soud tak přiznal druhé žalované celkem částku 5.300 Kč, kterou je
dovolatelka povinna zaplatit státu (§ 149 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu