27 Cdo 2232/2022

27 Cdo 2232/2022-1231

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně K.-E.-E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, PSČ 779 00, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Špičkou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, PSČ 779 00, o vyloučení společníka z veřejné obchodní společnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 166/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2022, č. j. 8 Cmo 36/2022-1201, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2022, č. j. 8 Cmo 36/2022-1201, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K.-E.-E. (dále též jen „společnost“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. První rozsudek ze dne 21. 4. 2021, č. j. 30 Cm 166/2020-365, jímž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci žalobu zamítl, Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti usnesením ze dne 11. 8. 2021, č. j. 8 Cmo 100/2021-433, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Společnost má dva společníky, kteří jsou současně jejím statutárním orgánem, a to R. K. (dále též jen „R. K.“) s podílem ve výši 1 % a žalovaného s podílem ve výši 99 %. 2) Dne 23. 12. 2005 uzavřela společnost s Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. (nyní Národní rozvojovou bankou, a. s.) smlouvu o podřízeném úvěru v programu PROGRES číslo 2005-3718-Eso o poskytnutí dlouhodobého investičně účelově určeného úvěru ve výši 1.000.000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 4 % ročně za účelem financování výstavby malé vodní elektrárny na výpustním objektu vodní nádrže Nemilka.

3) Společnost jednající žalovaným jako prodávající a A. Ž. a I. B. jako kupující uzavřeli dne 6. 3. 2009 kupní smlouvu o prodeji nemovitostí v k. ú. XY, k. ú. XY a k. ú. XY, na základě které společnost převedla na každého z kupujících spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/3 za cenu 10.000 Kč. 4) Dne 12. 12. 2013 uzavřeli žalovaný jako kupující a I. B. jako prodávající kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/3 nemovitostí v k. ú. XY, k. ú. XY a k. ú. XY za cenu 67.000 Kč. 5) Dne 10.

4. 2015 rozhodli oba společníci o zrušení společnosti, jejím vstupu do likvidace a o jmenování likvidátorky J. K. (dále jen „J. K.“). 6) Dopisem ze dne 20. 6. 2015 přihlásil žalovaný do likvidace celkem 112 svých pohledávek ve výši celkem 14.425.766,90 Kč z titulu poskytnutých peněžitých půjček se smluveným úrokem ve výši 7 % ročně. 7) Dne 9. 12. 2015 uzavřely společnost a eBanka, a. s. (nyní Raiffeisenbank a. s.), smlouvu o investičním úvěru reg. číslo SU/01/INV/01/25360531, na základě které se banka zavázala poskytnout společnosti úvěr do výše 1.300.000 Kč za účelem dodávky stavby malé vodní elektrárny na výpustním objektu vodní nádrže Nemilka.

Splatnost byla sjednána do 30. 11. 2020 a úroková sazba ve výši součtu pohyblivé složky 1M PRIBOR + pevné odchylky 4,5 % p. a. Průměrná roční sazba 1M PRIBOR v letech 2005 až 2014 činila 0,27 až 3,81. 8) Návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci dne 5. 8. 2016 se R. K. domáhal odvolání J. K. z funkce likvidátorky. Řízení bylo

zastaveno z důvodu rezignace likvidátorky na funkci. 9) Dne 31. 10. 2016 rozhodli společníci o jmenování L. K. (dále jen „L. K.“), syna žalovaného, likvidátorem, přičemž R. K. hlasoval proti. 10) L. K. uznal pohledávky žalovaného přihlášené do likvidace, R. K. je popírá. 11) Podle znaleckého posudku č. 181/12/2016 ze dne 28. 2.

2017

zpracovaného znalkyní Hanou Pechancovou nezachycovala společnost ve svém účetnictví pravdivě všechny skutečnosti související s její podnikatelskou činností, v období od roku 2006 do září 2016 byla schopna dostát svým závazkům vůči věřitelům a nebyla ve stavu předlužení. Po sledované období společnost nevyplácela podíly na zisku. 12) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 3. 2017, č. j. 23 Cm 14/2017-60, (pravomocně) zamítl návrh R. K. na zrušení

rozhodnutí společníků ze dne 31. 10. 2016 o zvolení L. K. likvidátorem. 13) Dne 17. 5. 2019 uzavřely společnost zastoupená likvidátorem L. K. jako prodávající a J. H. jako kupující kupní smlouvu o prodeji nemovitostí v k. ú. XY za cenu 750.000 Kč, z čehož 40.000 Kč činila cena za zprostředkování. Částka ve výši 710.000 Kč byla připsána na účet společnosti dne 3. 7. 2019 a téhož dne byla poukázána na účet žalovaného. 14) Dne 2. 3. 2020 rozhodli společníci ve formě notářského zápisu NZ 80/2020 sepsaného notářkou Mgr.

Andreou Salvovou o odvolání likvidátora L. K. a žalovaný svými hlasy zvolil likvidátorkou R. K., svoji manželku. 15) Ve výzvě ze dne 11. 6. 2020 (odeslané dne 12. 6. 2020) sdělila společnost žalovanému, v čem spatřuje závažné porušení povinností společníka, a to v neuhrazení škody ve výši 1.430.000 Kč odpovídající neuhrazené ceně za prodej spoluvlastnického podílu společnosti na nemovitostech (v k. ú. XY, k. ú. XY a k. ú. XY), neuvedení důvodu pro zaslání částky 710.000 Kč dne 3. 7. 2019 z účtu společnosti na účet žalovaného, poskytování peněžních prostředků společnosti za nevýhodných podmínek, zneužívání svých hlasů k újmě celku, a to jmenováním L.

K. a R. K. likvidátory společnosti. Žalovaný byl vyzván ke

zjednání nápravy do konce června 2020. 16) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 23 Cm 159/2019, (nepravomocně) zamítl návrh R. K. na odvolání L. K. z funkce likvidátora a na jmenování společnosti CURATORES v. o. s., identifikační číslo osoby 05758556, likvidátorkou.

[4] Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož je žaloba společnosti důvodná.

[5] Podle soudu je osvědčena aktivní i pasivní věcná legitimace, je splněna podmínka, že s žalobou musí souhlasit většina společníků a že žalovaný byl vyzván ke splnění povinností s upozorněním na možnost jeho vyloučení.

[6] Ve vztahu ke společností tvrzenému záměrnému nezahrnutí veškerých příjmů do základu daně a s tím spojeným zkrácením daně z příjmů v letech 2015 až 2017 ve výši 395.664 Kč nebyla prokázána existence výzvy podle § 115 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], proto nemohla být uvedená skutečnost důvodem pro vyloučení žalovaného. Soud poznamenal, že je povinností statutárního orgánu vést účetnictví a podávat daňová přiznání. Poté, kdy bylo společníky rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, přešly uvedené povinnosti na likvidátora, tudíž se nemůže jednat o porušení povinností zvlášť závažným způsobem žalovaným jako společníkem.

[7] Za zvlášť závažné porušení povinnosti společníka soud prvního stupně považoval porušení jakékoli povinnosti, která bude na společníka „dopadat“ ze zákona nebo ze společenské smlouvy, a to zejména povinnosti loajality ke společnosti a osobní účasti na její činnosti, zdržení se konkurenčního jednání, povinnosti úhrady ztráty společnosti, nesení břemene solidárního neomezeného ručení a nesení vkladové povinnosti, je-li sjednána. Vždy přitom musí jít o porušení povinnosti dostatečného významu a v dostatečné intenzitě. Soud poukázal na to, že judikatura pro poměry společnosti s ručením omezeným důsledně rozlišovala mezi povinností společníka a jednatele a konstatovala, že společníka nelze vyloučit za porušování povinností jednatele. Porušování povinností musí být opakované, musí se „vyskytovat“ i přesto, že byl společník k řádnému plnění již vyzván.

[8] Ve vztahu k jednotlivým společností tvrzeným zvlášť závažným porušením povinností žalovaným, u kterých byla splněna podmínka předchozí výzvy s upozorněním na možnost vyloučení, soud uvedl, že důvodem vyloučení není prodej spoluvlastnického podílu na vodní ploše Nemilka za cenu 20.000 Kč, ačkoli dle znaleckého posudku činila obvyklá cena 1.430.000 Kč. Uvedenou smlouvu uzavíral žalovaný jako statutární orgán společnosti a jeho jednání by mohlo být hodnoceno jako postup v rozporu s péčí řádného hospodáře, nikoli jako porušení povinnosti společníka zvlášť závažným způsobem. Nadto je právo podat návrh na vyloučení společníka z popsaného důvodu promlčeno, neboť toto právo se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě tří let a R. K. nejpozději dne 5. 10. 2016 věděl o smlouvě o převodu spoluvlastnického podílu, přičemž žalobu podal až dne 1. 12. 2020.

[9] Ani přeposlání částky 710.000 Kč na účet žalovaného za prodej nemovitostí v k. ú. XY není podle soudu porušením povinností společníka, neboť tímto měla společnost splácet poskytnuté půjčky, jejichž vrácení žalovaný požaduje, přihlásil je do likvidace a likvidátor řádně přihlášené pohledávky prověřil.

[10] Soud prvního stupně (vázán závazným právním názorem odvolacího soudu) doplnil dokazování ve vztahu k potřebnosti a účelnosti zápůjček a přiměřenosti v nich sjednané úrokové sazby a uzavřel, že částky převedené žalovaným společnosti byly „poskytovány dle potřeb společnosti na průběžný provoz, příp. investiční akce, když žalovaný s ohledem na jeho přehled o stavu financí společnosti, o fakturování dodavatelů společnosti v souvislosti s provozními výdaji a investičními akcemi společnosti ve spojení s informacemi od daňového poradce vždy věděl, kdy společnost nebude v případě očekávané fakturace mít dostatek hotovosti či finančních prostředků na účtu. Jelikož banky poskytovaly účelově vázané úvěry s úrokem od 4 % ročně po 8,41 % ročně, sjednanou výši úroku 7 % ročně nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a proto takto sjednaný úrok nemůže být zvlášť závažným porušením povinnosti společníka…“. Byly-li částky poskytované žalovaným společnosti potřebné na úhradu jejích závazků, resp.

za účelem překlenutí dočasného nedostatku finančních prostředků či financování investičních akcí, nelze v tom podle soudu spatřovat zvlášť závažné porušení povinností společníka.

[11] Ve vztahu k tvrzenému zneužívání hlasů žalovaným k prosazení rozhodnutí, která jsou pro společnost nevýhodná, a to jmenování spřízněných osob do funkce likvidátora, soud uzavřel, že „oba slyšení likvidátoři tak v rámci likvidace postupují de facto tak, že likvidaci neprovádějí, resp. v likvidaci činí jen minimální kroky, jejich úkony na sebe nenavazují, nýbrž je opakují za účelem zachování chodu žalobkyně, aby mohly být uspokojeny veškeré pohledávky žalovaného…“ Žalovaným jmenovaní likvidátoři podle soudu nenaplňují účel likvidace. Neměl-li žalovaný na uvedeném postupu jím prosazených likvidátorů zájem cokoli měnit, pak v rozporu s povinností loajality podle § 212 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zneužíval své postavení ve společnosti k prosazování vlastních zájmů na úkor společnosti. Ve schvalování uvedeného postupu likvidátorů ze strany žalovaného spatřoval soud zvlášť závažné porušení povinnosti společníka.

[12] Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

[13] Odvolací soud neshledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, tvrzené zvlášť závažné porušení povinností společníka v tom, že žalovaný váhou svých hlasů do funkce likvidátora společnosti zvolil spřízněné osoby (syna a manželku) s následkem, že likvidace „fakticky neprobíhá“. Důvodem vyloučení by podle odvolacího soudu mohlo být zjištění, že žalovaný osoby jmenuje do funkce likvidátora pouze proto, aby zabránil řádnému průběhu likvidace. Jedním z účelů likvidace je podle § 187 odst. 1 o. z. vypořádání jejích závazků vůči věřitelům. Byla-li v průběhu likvidace uhrazena pouze část přihlášených pohledávek žalovaného a „žalobkyně, která nadále podniká, a je sto závazky vůči žalovanému v budoucnu zcela uhradit ze svého zisku“, nemůže být likvidace objektivně ukončena a nelze spatřovat nedostatek loajality žalovaného ke společnosti v tom, že důvodem jmenování osob blízkých do funkce likvidátora je, aby likvidace probíhala pomalu, resp. neprobíhala vůbec.

[14] Odvolací soud dále uzavřel, že průběh likvidace nelze považovat za nepřiměřeně dlouhý a že zájem na uspokojení pohledávek žalovaného převyšuje nad případným zájmem na rychlém ukončení likvidace. Nelze ani přehlédnout, že společnost je veřejnou obchodní společností, jejíž společníci ručí za její závazky v neomezeném rozsahu a nedošlo-li by k uspokojení pohledávek žalovaného v průběhu likvidace, povinnost k náhradě jedné jejich poloviny by připadla na R. K. Skutečnost, že žalovaný prosazuje své zájmy výběrem osob likvidátorů, nelze pokládat za porušení povinnosti loajality v takové intenzitě, která by mohla vést k závěru, že jsou naplněny podmínky uvedené v § 115 odst. 2 z. o. k.

[15] Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2613/2018, má odvolací soud dále zato, že vyloučení žalovaného ze společnosti je řešením ultima ratio a lze se ho domáhat teprve po bezvýsledném vyčerpání všech ostatních možností k nápravě závadného stavu. To platí o to více v této věci, v níž společnost reprezentuje jeden z dvou společníků s podílem ve výši 1 % a žalovaným je druhý ze společníků s podílem 99 %, který je zároveň významným věřitelem společnosti.

[16] Porušením povinností společníka nemůže být podle odvolacího soudu ani uzavření smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem, neboť ji žalovaný uzavřel jako statutární orgán, nikoli jako společník, a ze stejného důvodu ani chybné zpracování účetní závěrky společnosti v letech 2015 až 2017, jehož důsledkem byla povinnost k doplacení daně z příjmů.

[17] Nebylo prokázáno ani tvrzení společnosti o porušení povinnosti loajality žalovaným spočívající v tom, že zneužil svého postavení k vlastnímu obohacování tím, že společnosti poskytoval nepotřebné půjčky za nepřiměřeně vysoký úrok a likvidace má vést k obohacení žalovaného tím, že mu budou uhrazeny pohledávky z těchto půjček přihlášené do likvidace. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytoval společnosti částky dle jejích potřeb na její průběžný provoz a investiční akce a úhradu závazků s tím, že sjednaná výše úroků není nepřiměřená.

[18] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda „je porušením povinnosti loajality společníka veřejné obchodní společnosti, pokud tento společník bez souhlasu valné hromady … vkládá do společnosti finanční prostředky v podobě úročené zápůjčky za situace, kdy společnost tyto finanční prostředky pro svoji činnost nepotřebuje, když následně tento společník tyto finanční prostředky použije na pro společnost neúčelné investice …, přičemž své pohledávky poté přihlásí do likvidace společnosti a na valné hromadě zneužije svá hlasovací práva tak, že do funkce likvidátora společnosti jmenuje osobu sobě blízkou, která likvidaci vede tak, aby probíhala velmi pomalu, resp. vůbec, aby tímto způsobem došlo postupně k úplnému uspokojení pohledávek (včetně úroků) daného společníka“.

[19] Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí se zakládá na nesprávném právním posouzení potřebnosti a účelnosti zápůjček, prostřednictvím nichž žalovaný vkládal ve prospěch dovolatelky finanční prostředky, které nepotřebovala a následně je v zastoupení žalovaného použila na neúčelné transakce. Dovolatelka namítá, že nebyla prokázána ani existence všech zápůjček „údajně poskytnutých žalovaným“. Uvádí, že žalovaný poskytoval zápůjčky dovolatelce nejen do okamžiku jejího vstupu do likvidace, ale i během likvidace, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Tento postup je dle dovolatelky s ohledem na to, že vykazuje každoročně zisk, naprosto nedůvodný a pro dovolatelku nepotřebný. Dovolatelka je přesvědčena, že žalovaný do ní vkládal finanční prostředky s tím důsledkem, že ji to poškozuje, a to tím, že dochází k jejímu nadměrnému a neodůvodněnému zadlužování, čímž žalovaný porušil povinnost loajality společníka podle § 212 odst. 1 věty první o. z.

[20] Poukazuje rovněž na to, že právním titulem pohledávek žalovaného přihlášených do likvidace mají být smlouvy o půjčkách a zápůjčkách uzavřené v letech 2002 až 2014 mezi dovolatelkou a žalovaným. Uvedené smlouvy přitom žalovaný podepisoval jako věřitel (zapůjčitel) i za společnost jako dlužníka (vydlužitele) bez souhlasu „valné hromady“, tedy bez souhlasu R. K., ačkoli je dle čl. VIII odst. 16 společenské smlouvy pro takové úkony vyžadován souhlas „valné hromady“.

[21] Dovolatelka dále namítá, že od jejího vstupu do likvidace se žalovaný snažil dosadit do funkce likvidátora jemu „spřízněnou“ osobu, aby jejím prostřednictvím mohl likvidaci řídit sám. K hlasování o jmenování likvidátora „přistoupil zjevně s cílem zmařit jmenování nezávislého likvidátora“ a „získat čas pro to, aby jím plně ovládaný likvidátor mohl vyplatit k jeho rukám ze společnosti co nejvíce peněžních prostředků na jeho do likvidace přihlášenou pohledávku … stejně jako toho, že likvidátor nebude na žalovaném vymáhat náhradu škody“.

Žalovaný podle dovolatelky zneužil svých hlasovacích práv při jmenování osob blízkých do funkce likvidátora a tím porušil svoji povinnost loajality podle § 212 odst. 1 věty první o. z.

[22] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[23] Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

[24] Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda „je porušením povinnosti loajality společníka veřejné obchodní společnosti, pokud tento společník bez souhlasu valné hromady (přestože tento je zakladatelským právním jednáním pro dané případy vyžadován) vkládá do společnosti finanční prostředky v podobě úročené zápůjčky za situace, kdy společnost tyto finanční prostředky pro svoji činnost nepotřebuje, když následně tento společník tyto finanční prostředky použije na pro společnost neúčelné investice (nákup statků sloužících k osobní potřebě daného společníka a jemu blízkých osob)“.

Dovolatelka totiž při její formulaci přehlíží, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež sdílel i odvolací soud, „částky byly žalovaným poskytovány dle potřeb dovolatelky na průběžný provoz, případně na investiční akce, když žalovaný s ohledem na jeho přehled o stavu financí dovolatelky vždy věděl, kdy dovolatelka nebude mít v případě očekávané fakturace dostatek hotovosti či finančních prostředků na svém účtu, … v převažující většině případů byly částky poskytované žalovaným potřebné pro úhradu závazků dovolatelky a kdy sjednanou výši úroků nelze hodnotit jako nepřiměřenou …“.

Dovolatelka tak ve svém dovolání vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci.

[25] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

[26] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je

právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [27] Dovolání je však přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky, zda je porušením povinnosti loajality společníka veřejné obchodní společnosti, pokud společník „na valné hromadě zneužije svá hlasovací práva tak, že do funkce likvidátora společnosti jmenuje osobu sobě blízkou, která likvidaci vede tak, aby probíhala velmi pomalu, resp. vůbec, aby tím způsobem došlo postupně k úplnému uspokojení pohledávek (včetně úroků) daného společníka“, již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [28] Podle § 187 odst. 1 o. z. účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby (likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem), podle zákona. [29] Podle § 196 odst. 1 o. z. činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace. [30] Podle § 199 odst. 1 o. z. likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. [31] Podle § 202 odst. 1 o. z. nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit, vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky z první a pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201 odst. 2. Poté likvidátor nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny likvidační podstatu k převzetí na úhradu dluhů. [32] Podle § 205 odst. 1 o. z. jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním zůstatkem nebo předání likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení podle § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede alespoň, jak bylo s likvidační podstatou naloženo, a popřípadě též návrh na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam. [33] Podle § 115 odst. 2 z. o. k. společnost může navrhnout, aby soud vyloučil společníka, který porušuje zvlášť závažným způsobem své povinnosti, ačkoliv byl k jejich řádnému plnění společností vyzván a na možnost vyloučení písemně upozorněn. S podáním návrhu na vyloučení společníka musí souhlasit společníci, kteří mají ve společnosti většinu hlasů; k hlasu vylučovaného společníka se nepřihlíží. [34] Podle § 212 odst. 1 o. z. přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy. [35] Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, uveřejněném pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zformuloval a odůvodnil závěry, podle nichž: 1) Likvidace je zákonem upravený způsob vypořádání majetkových poměrů zrušené společnosti, jejíž obchodní jmění nepřechází na právního nástupce (universálního sukcesora) a jež má následně – po provedení likvidace – zaniknout. Je-li společnost zrušena a vstoupí-li do likvidace, přestává naplňovat účel, pro který byla založena; její činnost nadále směřuje (musí směřovat) k naplnění cílů likvidace (vypořádání majetku, vyrovnání dluhů a rozdělení likvidačního zůstatku). 2) Likvidaci provádí k tomu určený orgán společnosti – likvidátor (srov. § 71 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obch. zák.“), na který přechází „působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti“ (§ 70 odst. 3 obch. zák.), resp. s účinností od 1. 1. 2014 zastupovat společnost. [36] Uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Jak vyplývá ze shora citovaného § 187 odst. 1 o. z., je i nadále účelem likvidace vypořádání majetku zrušené právnické osoby (likvidační podstaty), vyrovnání dluhů věřitelům a naložení s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (likvidačním zůstatkem) podle zákona. K tomu směřuje (musí směřovat) účel zrušené právnické osoby. Činnost likvidátora musí být i v poměrech nové právní úpravy v souladu s tímto účelem, jak vyplývá zejména z § 196 odst. 1, § 199 odst. 1, § 202 odst. 1 a § 205 odst. 1 o. z. [37] K tomu srov. též důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, II. zvláštní část, k § 187 až 209, jež (mimo jiné) uvádí, že hlavní povinností likvidátora je likvidační podstatu zpeněžit. [38] Z principu obecné korporační loajality vyjádřené ve shora citovaném § 212 odst. 1 o. z. zásadně vyplývá též povinnost člena korporace řídit se na něj dopadajícími platnými a účinnými rozhodnutími orgánů korporace, a to nejen formálně, ale též co do účinného naplňování jejich obsahu (k principu loajality člena korporace viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2455/2018). [39] Odvolací soud v poměrech projednávané věci výše uvedené judikaturní závěry nerespektoval. [40] Podle skutkových zjištění soudů žalovaný vahou svých hlasů opakovaně prosadil do funkce likvidátora osobu jemu blízkou (syna a následně manželku) s cílem, aby likvidace probíhala pomalu, resp. neprobíhala vůbec a dovolatelka mohla „fungovat“ až do uspokojení jeho pohledávek. Dovolatelka zastoupená jím zvoleným likvidátorem nadále pokračovala v podnikání a naplňování účelu, pro který byla založena. Uvedený postup žalovaného je v rozporu se základním účelem likvidace vyjádřeným v ustanovení § 187 odst. 1 o. z. a v jeho důsledku dochází v rozporu se zákonem k záměrným a neodůvodněným průtahům v likvidaci. Uzavřel-li odvolací soud za této situace, že v postupu žalovaného nelze spatřovat nedostatek loajality, je jeho závěr nesprávný. [41] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). [42] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [43] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Marek Doležal předseda senátu