27 Cdo 2300/2023-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Jaroslava Jezbery, bytem v Chomutově, Zborovská 4602, PSČ 430 01, zastoupeného Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, PSČ 301 00, proti žalované Prag 1 BAU s. r. o., se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 28730194, o poskytnutí informací, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 26/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 7 Cmo 231/2022-75, takto:
Dovolání se odmítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává, uzavíraje, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nebyly splněny.
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Otázka výkladu a aplikace § 213 o. s. ř. nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud neprováděl dokazování ani nečinil skutková zjištění, nýbrž posuzoval, zda na základě tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech (jež se pokládají dle § 153b odst. 1 o. s. ř. za nesporná) lze mít za to, že žalobci svědčí jím uplatněný nárok (na poskytnutí informací a vydání dokladů).
[5] Závěr odvolacího soudu, podle něhož není-li možné na základě skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě bez dalšího uzavřít, že žalobci svědčí jím uplatněné právo, nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, uveřejněné pod číslem 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, či ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1335/2015).
[6] Ustálené judikatuře pak odpovídá i výrok napadeného rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1757/2001, či ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 721/2009).
[7] Dovolání nečiní přípustným ani otázka výkladu § 156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále též jen „z. o. k.“), neboť i ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Právo požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech (§ 155 z. o. k.) představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve společnosti s ručením omezeným (§ 31 z. o. k.). Jeho účelem je umožnit společníkovi podílet se na řízení společnosti (§ 167 odst. 1 z. o. k.), resp. realizovat další práva, jež zákon společníkovi dává. 2) Má-li společník za to, že byl ve svém právu na informace společností zkrácen, může se v souladu s § 12 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.
z.“), domáhat ochrany u soudu. Ustanovení § 156 odst. 2 část věty za středníkem z. o. k. stanoví k uplatnění tohoto práva lhůtu, která je svou povahou lhůtou prekluzivní. Stanoví-li totiž zákon, že soud k pozdě uplatněnému právu nepřihlíží (i když to společnost nenamítne), jde ve skutečnosti o zánik práva prekluzí (§ 654 odst. 1 o. z.). 3) Prekluzivní lhůta stanovená v § 156 odst. 2 části věty za středníkem z. o. k. dopadá nejen na případy uvedené v § 156 odst. 1 z. o. k., nýbrž na všechny případy, v nichž společnost z jakéhokoli důvodu (popř. bez uvedení důvodu) odmítla poskytnout společníkovi požadované informace (doklady).
K tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1385/2022, ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 368/2019, či ze dne 15. 4. 2020, sp.
zn. 27 Cdo 2708/2018, příp. k obdobným závěrům přijatým ve vztahu k předchozí právní úpravě (§ 122 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3704/2009, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2189/2012, či ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2779/2014.
[8] Nelze-li ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě učinit jednoznačný závěr, podle něhož byla žaloba v projednávané věci podána včas, tj. před marným uplynutím prekluzivní lhůty určené ustanovením § 156 odst. 1 z. o. k., nelze ani uzavřít, zda dovolateli jím uplatněné právo svědčí (a nezaniklo marným uplynutím lhůty).
[9] V projednávané věci přitom takový závěr ze žaloby učinit nelze. Posouzení, zda žalovaná skutečně odmítla poskytnout dovolateli jím požadované informace emailem ze dne 3. 12. 2021 (a od tohoto dne započala běžet prekluzivní lhůta určená ustanovením § 156 odst. 1 z. o. k.), bude v následném řízení věcí výkladu adresovaného právního jednání. Skutková tvrzení dovolatele však sama o sobě neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že mu jím uplatněné
právo nezaniklo marným uplynutím prekluzivní lhůty. Právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého za těchto okolností nelze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, odpovídá ustálené judikatuře citované výše. [10] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení dosud neskončilo (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2024
JUDr. Petr Šuk předseda senátu