27 Cdo 2524/2024-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatele Mgr. Ing. Radomíra Durďáka, bytem v Hostětíně č. p. 36, PSČ 687 71, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, za účasti VRL Praha a. s., se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 378/24, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45272905, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 Cm 213/2023, o dovolání VRL Praha a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2024, č. j. 7 Cmo 134/2024-92,
Dovolání se odmítá.
1. Navrhovatel se návrhem doručeným Městskému soudu v Praze dne 27. 9. 2023 domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady VRL Praha a. s. (dále jen „společnost“) ze dne 8. 6. 2023 přijatého per rollam.
2. Městský soud v Praze na návrh společnosti usnesením ze dne 5. 3. 2024, č. j. 66 Cm 213/2023-86, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 241/2021 (dále jen „související řízení“).
3. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že v souvisejícím řízení je řešena otázka, zda je B. H. (dále jen „B. H.“) vlastníkem akcií společnosti, která má význam pro rozhodnutí v této věci, jelikož navrhovatel dovozuje neplatnost napadeného usnesení valné hromady společnosti mimo jiné z toho, že návrh usnesení valné hromady společnosti nebyl doručen všem akcionářům vedeným v seznamu akcionářů společnosti; konkrétně nebyl doručen B. H.
4. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se nepřerušuje.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. 2) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. 3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5393/2015, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v nich citovanou judikaturu.
7. Odvolací soud se shora uvedenými hledisky zabýval, přičemž dovodil, že otázka řešená v souvisejícím řízení může mít význam toliko pro jeden z navrhovatelem tvrzených důvodů neplatnosti napadeného usnesení valné hromady. Zdůraznil, že předmětem souvisejícího řízení je vydání věci – akcií společnosti, nikoli otázka, zda je B. H. akcionářem společnosti; ve výsledku tak nemusí být skončením souvisejícího řízení naplněn účel, jehož mělo být přerušením řízení podle soudu prvního stupně dosaženo. Zohledňuje stav souvisejícího řízení tak odvolací soud, v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, uzavřel, že je na místě, aby si soud otázku, zda je B. H. akcionářem společnosti, vyřešil předběžně sám.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu