27 Cdo 2557/2025-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3217/167, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, proti žalovanému M. L., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Bienkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, o zaplacení 312.546,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 ECm 1/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č. j. 4 Cmo 17/2025-114,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.030 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 17. 2. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 312.546,50 Kč z titulu ručení žalovaného jako jednatele již zaniklé Proces Production s. r. o., identifikační číslo osoby 26747812 (dále jen „PP“), podle § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná částka představovala náhradu nákladů řízení, které měla PP zaplatit žalobkyni na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 ECm 228/2013-343, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 208/2018-362.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 73 ECm 1/2022-90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 312.546,50 Kč (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 312.546,50 Kč zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovolatelka zpochybňuje zejména závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jednal v souladu s péčí řádného hospodáře, když proti ní v roce 2013 zahájil jako jednatel za PP šikanózní soudní spory, přestože věděl, že PP se nachází v (hrozícím) úpadku a nebude schopna v případě neúspěchu ve věci uhradit náklady řízení.
6. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře se (mimo jiné) podává, že: 1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. 2) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. 3) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu (jednatel) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné, či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu (jednatele) posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). K tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sb. rozh. obč., ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3078/2022.
7. V prvé řadě, vymezuje-li dovolatelka škodu vzniklou PP porušením péče řádného hospodáře ze strany žalovaného právě tak, že mělo jít o vznik dluhu v podobě neuhrazených nákladů řízení, odvolací soud správně posuzoval pouze kvalitu jednání žalovaného spočívajícího v podání žalob za PP proti dovolatelce, nikoliv další dovolatelkou tvrzená pochybení (např. nezakládání účetních závěrek do sbírky listin), která nejsou příčinou vzniku tvrzené škody (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022, uveřejněný pod číslem 29/2023 Sb. rozh. obč.).
8. Odvolací soud se v souladu s výše popsanými východisky zabýval všemi okolnostmi projednávané věci (délkou a náročností řízení vedeného PP proti dovolatelce, konzultacemi žalovaného s advokátem, očekávaným výnosem pro PP v případě výhry sporu proti dovolatelce apod.). Závěru, podle kterého žalovaný v roce 2013 pouze využil práva PP na soudní ochranu, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o „předem prohrané bitvy“ či šikanózní podání žalob, nelze ničeho vytknout.
9. Přitom namítá-li dovolatelka, že žaloby byly proti ní podány v době, kdy se PP materiálně nacházela v úpadku, což žalovaný nijak nezohlednil, a naopak již věděl, že případné náklady řízení nebude PP schopna uhradit, či dokonce úmyslně zavinil její likvidaci, předkládá tím Nejvyššímu soudu k posouzení zcela jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze.
10. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, a sp. zn. 27 Cdo 3078/2022). 11. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že žalobou vymezený skutek neposoudil podle jiné právní normy, a to zejména podle § 98 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 2909 o. z. či § 6 o. z., případně že nedovodil přímou odpovědnost žalovaného jako jediného společníka PP. Odvolací soud však ani v tomto ohledu nepochybil, neboť tyto „alternativní“ nároky nemají žádný podklad ve skutkových tvrzeních předestřených dovolatelkou v průběhu řízení. 12. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává: 1) Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobní návrh (petit). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. 2) Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným skutkem. 3) Podstatu skutku (skutkového děje) představujícího základ procesního nároku lze spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. 4) Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. 5) Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak soud rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3205/2011, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 439/2019, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3078/2022, a v něm citovanou judikaturu. 13. V poměrech projednávané věci dovolatelka v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (na č. l. 2-4) vylíčila pouze takové skutečnosti, které – pokud by byly prokázány – by mohly založit jen ručení žalovaného za dluhy PP podle § 159 odst. 3 o. z. 14. Úkolem soudů nižších stupňů není a ani nemůže být (s ohledem na princip autonomie vůle) ve sporném řízení suplovat roli dovolatelky jako žalobkyně, která vystupuje v postavení pána sporu (dominus litis), a podaným návrhem vymezuje i předmět řízení, jímž je soud zásadně vázán a není oprávněn (a v rozporu s dispoziční zásadou ani povinen) vyhledávat jiné možné důvody pro přiznání jí uplatněného nároku. 15. Odvolací soud proto nemohl plnění dovolatelce přiznat z jiného právního titulu, pro který neměl z její strany předloženy žádné rozhodující skutečnosti. Zároveň nebylo ani jeho povinností dovolatelku poučovat podle § 118a o. s. ř., že by mohl spor potenciálně rozhodnout podle jiné právní normy, kdyby dovolatelka svůj nárok uplatnila na základě jiného (od skutku vylíčeného v návrhu odlišného) skutkového stavu. 16. Příkladmo lze uvést, že v případě odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou věřiteli pozdním podáním insolvenčního návrhu podle § 98 a násl. insolvenčního zákona, by dovolatelka musela tvrdit a prokazovat, že PP byla v úpadku (v kterékoli z jeho forem), že žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek PP a v souvislosti s tímto porušením jí vznikla škoda (nebo jiná újma) spočívající v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou přihlásila u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou v insolvenčním řízení obdržela na uspokojení své pohledávky. Uvedené skutečnosti se však z obsahu žaloby nepodávají a podle obsahu spisu žaloba nebyla nikterak změněna. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3078/2022. 17. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.). 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Filip Cileček předseda senátu