27 Cdo 2708/2017-574
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Markem
Doležalem v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené Mgr. Josefem Struhařem,
advokátem, se sídlem v Hlučíně, Opavská 1868/8, PSČ 748 01, proti žalovanému B.
P., zastoupenému Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Nádražní
308/3, PSČ 702 00, o zrušení věcného břemene, o žalobách pro zmatečnost
podaných žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. ledna
2008, č. j. 9 C 235/2005-100, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. července 2008, č. j. 11 Co 241/2008-163, proti usnesení Okresního soudu v
Opavě ze dne 14. února 2012, č. j. 9 C 361/2008-100, a proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. 11 Co 310/2012-147, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 235/2005, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2016, č. j. 11 Co
205/2016-504, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení 2.200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího
zástupce.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 14. ledna 2016, č. j. 9 C 235/2005-444,
zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v
Opavě ze dne 17. ledna 2008, č. j. 9 C 235/2005-100, a proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 10. července 2008, č. j. 11 Co 241/2008-163 (výrok I.),
a žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti usnesení Okresního soudu v
Opavě ze dne 14. února 2012, č. j. 9 C 361/2008-100, a proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. 11 Co 310/2012-147 (výrok II.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze
dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „právní otázky níže
vymezené k dovolacímu přezkumu dílem doposud nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešeny, dílem má být otázka včasnosti podání žaloby pro
zmatečnost posouzena dovolacím soudem jinak a dílem by se při jejich řešení měl
dovolací soud odchýlit od své vlastní dosavadní rozhodovací praxe“. Takové
vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy
věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze
zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo
naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud
usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Neuvedl-li
dovolatel u každé z formulovaných otázek (pouze) jeden ze čtyř konkrétních
předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., nedostál
požadavku na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak
(ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově
neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li
být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze
dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v
něm citovanou judikaturu). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázky „doposud nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny“, musí být z dovolání patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Těmto požadavkům dovolatel nedostál, když z dovolání není patrné, která
konkrétní dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva
má být (podle mínění dovolatele) posouzena jinak, resp. od kterého svého řešení
takové otázky se má dovolací soud odchýlit, ani kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.