USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Josefa Šilhána, bytem v Šilheřovicích, Ovocná 424, PSČ 747 15, zastoupeného Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Příčná 327/1, PSČ 736 01, proti žalované Michaele Nitrové, bytem ve Frýdku- Místku, Skalice 526, PSČ 738 01, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, PSČ 709 00, o zaplacení 417.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 315/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2023, č. j. 11 Co 241/2022-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.438,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
[1] Žalobou ze dne 29. 9. 2020 doručenou Okresnímu soudu ve Frýdku- Místku dne 1. 10. 2020 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 417.000 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené ceny za převod podílu ve společnosti DB Trans s. r. o., se sídlem v Bohumíně, Bezručova 336, PSČ 735 81, identifikační číslo osoby 25820982 (dále též jen „společnost“).
[2] Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 9
C 315/2020-102, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně je zde řešena otázka, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to z dále uvedených důvodů“.
[6] Žádost dovolatele, podle níž má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 4/2014).
[7] Tomuto požadavku dovolatel nedostál, když z dovolání není patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Zmiňuje-li dovolatel v dovolání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1685/2013, o jejichž závěry se měl odvolací soud opřít, uvádí, že tato rozhodnutí „reflektují předchozí zákonnou úpravu“ účinnou do 31. 12. 2013 a „v současné době se dají označit za tzv. překonaná“. Je tedy zřejmé, že dovolatel, maje za to, že věc je nutné posoudit podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, nepožaduje, aby se dovolací soud (při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) odchýlil od svého předchozího řešení.
[8] Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srovnej R 4/2014).
[9] Dovolatel v dovolání konkrétně nevymezuje právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu. Jediné rozhodnutí dovolacího soudu, které dovolatel v dovolání (posuzovaném podle jeho obsahu) cituje, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3066/2017. Bez bližšího vysvětlení tak činí v souvislosti se svou argumentací, podle které se „právní jednání stran vykládá dle jejich vůle, nikoliv dle projevu jejich vůle.
V této věci bylo vůlí žalované nabýt do svého vlastnictví podíl a s ním spojená práva a povinnosti v obchodní společnosti DB Trans s. r. o., a to za úplatu. Teorie vůle platí i u smluv, jež ze zákona vyžadují písemnou formu, což je oproti předchozí právní úpravě podstatným rozdílem, když nedostatek formy byl do 31. 12. 2013 rozhodným a byl plně vyžadován“.
[10] Dovolatel však přehlíží, že jím citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3066/2017 není na poměry projednávané věci přiléhavý, neboť v něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena v zákonem požadované (písemné) formě (když zákon úřední ověření podpisů nevyžadoval) a v písemné „nabídce“ byla uvedena kupní cena a dostatečně byl identifikován i předmět koupě odkazem na mezi stranami dříve uzavřenou nájemní smlouvu.
[11] Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, podle něhož i kdyby se mělo jednat o zastřenou kupní smlouvu, je tato smlouva podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatná „pro nedostatek písemné formy s úředně ověřenými podpisy, jak vyžaduje § 209 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)“, neboť smlouva o převodu podílu „učiněná nikoliv“ v zákonem vyžadované formě zjevně narušuje veřejný pořádek.
Aby mohl být dodržen zákonem stanovený požadavek formy, musely by podle odvolacího soudu obě dohody o úhradě půjček být součástí, resp. přílohou, kupní smlouvy, muselo by z nich být „v jejich písemné formě zřejmé, že se jedná o stanovení výše kupní ceny“, a podpisy na nich by musely být úředně ověřeny. Tyto požadavky dohody nesplňují, neboť „je v nich výslovně uvedeno, že se jedná o úhradu půjček, navíc v případě půjčky 1.501.200 Kč není ani jako druhá smluvní strana uvedena žalovaná, nýbrž je zde uvedena společnost DB Trans s.
r. o.“
[12] Dovolatel sice v dovolání vyjádřil (s poměrně podrobnou právní argumentací) nesouhlas s tímto závěrem (aniž by zpochybnil zákonem požadovanou nutnost úředního ověření podpisů), avšak ve vztahu k tomuto svému nesouhlasu řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[13] Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá zcela obecný odkaz dovolatele na základní princip výkladu vedoucího k platnosti smlouvy před výkladem „zakládajícím“ neplatnost smlouvy, jakož i na (nijak nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu „konstatující, že při výkladu právního jednání je nepsaným pravidlem právní předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (tedy ani smluvní strany) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky“.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.