27 Cdo 2804/2021-235 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Vašatova 1499, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) H. B. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, PSČ 128 00, 2) D. J., narozenému XY, bytem XY, a 3) Bytovému družstvu XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 148/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 6 Cmo 261/2020-208, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) Bytovému družstvu XY na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) H. B. J. a 2) D. J. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 75 Cm 148/2019-166, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou členkou Bytového družstva XY (dále též jen „družstvo“) a vlastnicí družstevního podílu v družstvu (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu č. 19 o velikosti 1+1 v 5. podlaží domu č. p. XY v XY (dále též jen
„byt“), ve vlastnictví družstva (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[5] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná 1) vydržela členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, neboť byla nepřetržitě po dobu tří roků v dobré víře, že jí svědčí členská práva a povinnosti, jejichž součástí byly i práva a povinnosti z nájmu bytu, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Z té se podává, že: 1) Vydržení má povahu originárního (původního, neodvozeného) způsobu nabytí vlastnického práva. 2) Účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním. Jelikož jde o jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva, je nutnou podmínkou vydržení (kromě podmínek výslovně uvedených v § 134 odst. 1 obč. zák.) též držba – jakožto faktický stav – předmětu způsobilého být předmětem vlastnického práva (§ 134 odst. 2 obč. zák.), tedy celé věci (práva), k níž má držitel nabýt vydržením vlastnické právo.
3) Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“.
Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.
Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře. 4) Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva.
5) Posouzení otázky, zda v dané věci byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. 6) Členský podíl v družstvu je majetkovou hodnotou, se kterou lze disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako celek. Práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu (tj. členský podíl) lze vydržet. 7) K tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu.
Konkrétně v bytovém družstvu se držitel musí zásadně chopit jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. 8) Pouze tehdy, když se držitel chopí členského podílu v družstvu jako celku (popř. takové jeho části, která zakládá plnohodnotný členský poměr), lze uvažovat o tom, že by mohl členský podíl v družstvu vydržet.
Plnohodnotný členský poměr v bytovém družstvu přitom – z povahy věci – nemůže založit držba (pouze) práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nedojde-li zároveň k chopení se držby individuálních práv a povinností určených stanovami (a nájemní smlouvou) vztahujících se ke konkrétnímu bytu. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3735/2013, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 318/2016, a v něm citovanou judikaturu, ze dne 20.
5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3608/2019, a v něm citovanou judikaturu, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1630/2020, a v něm citovanou judikaturu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 27 ICdo 179/2017, a judikaturu v něm citovanou.
[7] V poměrech projednávané věci se žalovaná 1) na základě dohody s původními členy družstva a se svým bratrem chopila členského podílu v družstvu jako celku a družstvo s ní jednalo jako se členkou družstva. Od roku 2007 vykonávala členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu nepřetržitě po dobu více jak 10 let. Po uvedenou dobu nebyla její držba nikým (tj. ani dovolatelkou ani jejím bratrem) zpochybňována. Byla tedy v dobré víře, že jí svědčí. Při běžné (normální) opatrnosti, kterou bylo možné s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po ní požadovat, neměla, resp. nemohla mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že je majitelkou členského podílu. Otázku dobré víry posoudil odvolací soud objektivně a jeho závěru, že členský podíl žalovaná 1) vydržela, nelze ničeho vytknout, a to ani na základě argumentace dovolatelky uvedené v dovolání.
[8] Jelikož odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) nabyla členský podíl v družstvu vydržením, nezakládá přípustnost dovolání ani další v něm formulovaná otázka, zda dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 1. 11.
2006 je absolutně neplatná, neboť řešení této otázky nemůže ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější).
[9] Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a že se nevypořádal se všemi jejími námitkami, vytýká tím odvolacímu soudu (údajnou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
[10] Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Dovolatelka totiž pomíjí, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Obecné soudy nejsou povinny budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
Rozhodnutí odvolacího soudu tomuto požadavku plně vyhovuje; pečlivě, jasně a srozumitelně vysvětluje, na základě jakých skutkových a právních závěrů odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně (ve výroku ve věci samé) správným. Řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.