27 Cdo 2837/2020-885
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
J. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M.,
advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, proti žalované
O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Veronikou
Zavadilovou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Kramářova 3379, PSČ 750 02, o
zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 16 C 315/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Co 32/2020-841, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Co 32/2020-841,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou dne 3. 7. 2009 domáhá zaplacení
602.549,50 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu mzdy (ve výši
průměrného hodinového výdělku za poslední čtvrtletí roku 2008) za únor a březen
roku 2009.
[2] Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č.j. 16 C
315/2009-268, mezitímně rozhodl tak, že „nárok žalobce na náhradu mzdy vůči
žalované za měsíc únor a březen 2009 je dán“. K odvolání žalované Krajský soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 16 Co 283/2011-311, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze
dne 29. 5. 2013, č. j. 21 Cdo 1781/2012-330, oba rozsudky soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Následně Okresní soud v Olomouci – jsa vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v posledně označeném rozhodnutí – žalobu (rozsudkem
ze dne 26. 8. 2013, č. j. 16 C 315/2009-378) zamítl. Krajský soud v Ostravě
tento rozsudek (k odvolání žalobce) potvrdil rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č.
j. 16 Co 14/2014-435. Dovolání žalobce pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze
dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2390/2014.
[4] Žalobce podal proti rozsudkům okresního i krajského soudu, citovaným
v předchozím odstavci, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo
1781/2012-330, ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 9. 2016, sp.
zn. I. ÚS 190/15, odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku
Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1781/2012-330, vyslovil, že rozsudky okresního a
krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu
článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na
svobodné jednání podle článku 2 odst. 3, zásadou pacta sunt servanda plynoucí z
článku 1 odst. 1 Ústavy a s právem na spravedlivou odměnu za práci a na
uspokojivé pracovní podmínky podle článku 28 Listiny základních práv a svobod,
a tyto rozsudky zrušil.
[5] Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. Ncp
155/2019-744, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním
stupni příslušné okresní soudy.
[6] Poté Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 16
C 315/2009-786, uložil žalované zaplatit žalobci 602.549,50 Kč s úrokem z
prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [7] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Žalobce byl s účinností od 1. 1. 1998 jmenován generálním ředitelem
žalované. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 23. 1. 2007 manažerská
smlouva, jež upravovala „postavení a pravomoc generálního ředitele“ a dále
„platové podmínky“ generálního ředitele. 2/ Podle manažerské smlouvy náležela generálnímu řediteli pevná měsíční mzda
200.000 Kč. Dále měl nárok na pohyblivou složku mzdy, v závislosti na splnění
konkrétních (sjednaných) ukazatelů. 3/ Průměrný hrubý výdělek žalobce za poslední čtvrtletí 2008 činil 327.491 Kč
měsíčně. 4/ Žalobce byl ke dni 18. 12. 2008 odvolán z funkce generálního ředitele. Dne
7. 1. 2009 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, jenž měl skončit ke
dni 31. 3. 2009. 5/ Žalobci byla za únor a březen roku 2009 vyplacena (za každý měsíc) částka
15.064 Kč. [8] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce
byl (18. 12. 2008) platně odvolán z funkce generálního ředitele, nicméně jeho
pracovní poměr nadále trval a byl ukončen až výpovědí ke dni 31. 3. 2009. Výpověď byla přitom žalobci dána podle § 73 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, z důvodu podle § 52 písm. c)
téhož zákona (tedy z důvodu nadbytečnosti). Žalobci proto přísluší mzdové
nároky podle uzavřené manažerské smlouvy, tedy i (žalobou uplatněná) náhrada
mzdy za měsíce únor a březen 2009 ve výši průměrné mzdy za poslední čtvrtletí
roku 2008. [9] Činil-li průměrný (hrubý) výdělek žalobce (v posledním čtvrtletí
roku 2008) 2.008,53 Kč/hod, náleží žalobci za únor částka 301.275 Kč (za 7,5
hod práce denně za 20 pracovních dnů) a za měsíc březen částka 331.402,50 Kč
(za 7,5 hod práce denně za 22 pracovních dnů). Žalovaná za každý měsíc žalobci
zaplatila pouze 15.064 Kč, žalobci tedy vznikl nárok na zaplacení 602.549,50 Kč. [10] Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem k odvolání
žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení
602.549,50 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě
nákladů celého řízení (druhý výrok). [11] Odvolací soud – poukazuje na to, že žalobce současně s funkcí
generálního ředitele zastával funkci předsedy představenstva žalované –
zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, zda náplní funkce
generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával
(měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva. V tomto směru
pak přisvědčil závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo
1781/2012, uzavíraje, že činnosti, jež žalovaný vykonával (měl vykonávat) jako
generální ředitel, náležely do působnosti představenstva žalované. [12] Následně pak odvolací soud, vycházeje ze závěrů vyslovených velkým
senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze
dne 11. 4. 2018, sp. zn.
31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod číslem 35/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), vysvětlil,
že manažerská smlouva sice není (jen proto, že ji strany podřídily režimu
zákoníku práce) neplatným právním úkonem, je však třeba na ni pohlížet jako na
dodatek ke smlouvě o výkonu funkce upravující vztah mezi členem statutárního
orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do
působnosti statutárního orgánu. [13] Řečené mimo jiné znamená, že je na ni třeba klást stejné požadavky,
jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. Strany se proto takovou smlouvou
nemohou odchýlit (mimo jiné) ani od pravidel zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“),
upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, neboť uvedená
pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu považovat zásadně za kogentní. [14] Neurčují-li stanovy jinak, může příslušný orgán (a to bez ohledu na
„režim“ smlouvy o výkonu funkce či souběžně uzavírané manažerské smlouvy)
odvolat člena představenstva z funkce (v důsledku čehož funkce zanikne) i bez
udání důvodu. Ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů se v
tomto případě neuplatní. [15] Z popsaných důvodů nemůže podle odvolacího soudu obstát závěr soudu
prvního stupně o tom, že pracovní poměr mezi účastníky trval až do konce března
roku 2009 a že žalobci náleží náhrada mzdy za měsíce únor a březen téhož roku.
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to,
že napadené rozhodnutí spočívá na řešení níže uvedených otázek hmotného a
procesního práva:
1/ Vykonává-li zaměstnanec v pozici generálního ředitele současně také funkci
člena představenstva, za jakých okolností může dojít k souběhu funkcí takovým
způsobem, že je na pracovní smlouvu hleděno jako na dodatek ke smlouvě o výkonu
funkce a že je na pracovněprávní vztah hleděno jako na obchodněprávní vztah? 2/ Pracuje-li zaměstnanec od roku 1998 v pozici generálního ředitele, přičemž
je následně v roce 2005 jmenován do funkce člena představenstva a předsedy
představenstva, jaký vliv má následné jmenování do funkce člena představenstva
na původní pracovní pozici generálního ředitele? Hledí se na tuto
pracovněprávní pozici jako na pozici obchodněprávní? 3/ Pokud by člen statutárního orgánu vykonával svoji funkci na základě uzavřené
pracovního smlouvy, kdy a jakým způsobem dojde ke skončení výkonu funkce člena
statutárního orgánu a kdy a jakým způsobem dojde ke skončení pracovního poměru? 4/ Pokud by generální ředitel vykonával svoji práci pro společnost, v níž by
byl současně předsedou představenstva, na základě pracovní smlouvy, a byl by
odvolán z funkce generálního ředitele, okamžikem odvolání z funkce končí též
pracovní poměr anebo se aplikuje ustanovení § 73a zákoníku práce? 5/ Vykonává-li člen statutárního orgánu svou funkci na základě uzavřené
pracovní smlouvy, explicitně které normy obchodního práva jsou považovány za
kogentní a smluvními ujednáními nederogovatelné aplikací zákoníku práce? 6/ Pokud je zaměstnanec současně generálním ředitelem a současně členem
představenstva, avšak zjevně je podřízen představenstvu, kde má rozhodovací
minoritu, a současně je zjevně v postavení závislém vůči společnosti, půjde pro
případ výkonu funkce generálního ředitele a současně člena představenstva o
obchodněprávní anebo pracovněprávní vztah? 7/ Pokud Ústavní soud rozhodl ve svém nálezu, kterým ruší zamítavý rozsudek
žalobcova nároku a ve výrokové části nálezu je konstatováno, že „obecné soudy
porušily právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé
pracovní podmínky“, je takový výrok závazným pokynem pro obecné soudy k
přiznání nároku, případně pokud ne, z jakého důvodu Ústavní soud konstatuje ve
výrokové části porušení tohoto práva žalobce? [17] Dovolatel má především za to, že soudy při řešení uvedených otázek
nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, přijatý v
projednávané věci, ani nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, přijatý v souběžném řízení vedeném mezi týmiž účastníky řízení. [18] Jde-li o řešení šesté otázky, měl by Nejvyšší soud podle dovolatele
opětovně posoudit, zda je v jeho případě naplněn „souběh funkcí“, a tuto otázku
zodpovědět jinak než v předchozím rozsudku (sp. zn. 21 Cdo 1781/2012). [19] V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že byl toliko jedním
ze šesti členů představenstva a při výkonu funkce generálního ředitele byl
představenstvu podřízen. Má proto za to, že je naplněn znak závislé práce.
Navíc, dovolatel jako generální ředitel měl na starosti každodenní operativu,
kdežto výkon funkce předsedy představenstva se omezoval „výlučně na konání v
kolektivním orgánu či s dalším členem“. To, že se vztah mezi dovolatelem a
žalovanou řídí zákoníkem práce, respektovala i sama žalovaná, která dovolatele
nejprve odvolala z funkce generálního ředitele a následně mu doručila výpověď z
pracovního poměru. [20] Dovolatel je přesvědčen, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS
190/15 „jasně konstatoval, že manažerská smlouva uzavřená mezi dovolatelem a
žalovanou je platná, že právní vztahy mezi dovolatelem a žalovanou byly na
základě vůle stran podřízeny zákoníku práce“ a že s ohledem na toto podřízení
„by měl být zákoník práce také aplikován“. Z napadeného rozhodnutí se přitom
ani nepodává, proč (z jakého důvodu) nelze aplikovat § 73 odst. 6 zákoníku
práce. [21] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení za současného určení, že věc bude
podle § 243e odst. 3 o. s. ř. přidělena k projednání jinému senátu.
III. Přípustnost dovolání
[22] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku
podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení jím otevřené
otázky vztahu mezi členem představenstva, který zastává funkci generálního
ředitele, a akciovou společností (otázky tzv. „souběhu funkcí“), již odvolací
soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[24] Nejvyšší soud se řešením dovoláním otevřené otázky vztahu mezi
členem statutárního orgánu akciové společnosti (či obecně obchodní korporace) a
touto společností (obchodní korporací) [v kontextu tzv. „souběhu funkcí“]
opakovaně zabýval. Z jeho (nyní již ustálené) judikatury se podává, že:
1/ Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního
orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné
podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku
(závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné)
společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v
podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení
realizováno. 2/ Představenstvo zásadně může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov
společnosti – pověřit výkonem činností, spadajících do jeho působnosti, třetí
osobu (tzv. vnější delegace). Zpravidla k tomu dochází tehdy, jestliže členové
představenstva nemají znalosti, dovednosti či schopnosti potřebné pro výkon
některých z činností svěřených do jeho působnosti (např. rozhodování
záležitostí vyžadujících odbornost či vedení účetnictví), popř. nejsou-li z
jiných důvodů (např. pro časové zaneprázdnění plynoucí z plnění ostatních
povinností) schopni určitou činnost osobně vykonávat. Při výběru třetí osoby
musí představenstvo postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná
rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné
zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost
za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti
přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených
kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu). 3/ Skutečnost, že výkonem určité činnosti, spadající do působnosti
představenstva, je rozhodnutím představenstva pověřena třetí osoba, však ničeho
nemění na tom, že jde o činnost spadající do působnosti představenstva. Stejně
tak platí, že každá z těchto činností je (v důsledku) vykonávána v „řídící
působnosti“ představenstva jakožto nejvyššího řídícího (výkonného) orgánu, a to
bez ohledu na to, do kolika úrovní je rozvrstvena řídící struktura společnosti. Jinak řečeno, povaha této činnosti se nijak nemění ani v důsledku její vnější
delegace, ani tím, zda pověřená osoba je řízena přímo představenstvem či
vedoucím zaměstnancem, který je podřízen představenstvu. Je-li např. vedením
účetnictví (jehož zabezpečení náleží představenstvu) pověřena třetí osoba,
neznamená to, že tato činnost ztrácí povahu vedení účetnictví. Stejně tak,
je-li obchodním vedením (či jeho částí) pověřena třetí osoba, neznamená to, že
tato činnost ztrácí povahu obchodního vedení. A to bez ohledu na to, zda
pověřenou osobu řídí přímo představenstvo či vedoucí zaměstnanec podřízený
(přímo či zprostředkovaně) představenstvu. 4/ Ačkoliv představenstvo jakožto kolektivní orgán rozhoduje o záležitostech
společnosti ve sboru, může např.
obchodním vedením či jeho částí pověřit
jednoho z členů představenstva. V takovém případě by pak o záležitostech
spadajících do takto svěřené působnosti rozhodoval toliko pověřený člen
představenstva. Uvedený postup, jehož přípustnost výslovně potvrdila již úprava
obsažená v § 66d obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013,
upravuje s účinností od 1. 1. 2014 (taktéž výslovně) § 156 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 5/ I pro tuto tzv. vnitřní delegaci pak platí obdobně závěry formulované výše
pro delegaci vnější. To mimo jiné znamená, že je-li jeden z členů
představenstva pověřen výkonem části obchodního vedení (např. na určitém úseku
podnikání společnosti), neztrácí tato činnost povahu obchodního vedení, a to
bez ohledu na to, zda při jejím výkonu pověřený člen představenstva má (podle
organizační struktury společnosti) podléhat některému z řídících zaměstnanců. 6/ Ze zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení
společnosti přitom plyne, že člen představenstva nemůže při rozhodování o
obchodním vedení podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem
představenstva (a být tak povinen dodržovat tímto zaměstnancem udělené pokyny). Stejný závěr se ostatně podává z právní úpravy představenstva jakožto
vrcholného řídícího orgánu akciové společnosti. Jeho člen nemůže při plnění
povinností při výkonu funkce podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem
představenstva a který je sám podřízen představenstvu. 7/ Jinak řečeno, obchodním vedením společnosti je organizování a řízení běžné
podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku
(závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti,
a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či
samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba. 8/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti
spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to
právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost
obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není
závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. 9/ Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní
korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními
právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce
nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy,
jejichž předmětem není výkon závislé práce. 10/ Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce
přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i
vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je
výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za
úplatu. 11/ Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od
pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák.
(podle kterého se
jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro
svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. 12/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve
smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi
členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu
považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za
zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7
zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním. 13/ Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a
obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od
režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu
na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu
(zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku
práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na
(svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem
statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností
spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná
jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni
třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení
příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu
funkce. 14/ Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené
„manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a
obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí
zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel
obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících
vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a
důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o
výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost
vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu
tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a
účel) nutné považovat zásadně za kogentní. 15/ Ujednání o odměně obsažené ve smlouvě o výkonu funkce, popř. v souběžně
uzavřené „manažerské“ smlouvě, nabývalo v režimu obchodního zákoníku účinnosti
schválením valnou hromadou, resp. v případech předvídaných ustanovením § 194
odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou (srov. § 66 odst. 2
obch. zák.). Jestliže valná hromada (dozorčí rada) společnosti neschválila
ujednání o „mzdě“ obsažené v „pracovní“ (manažerské) smlouvě uzavřené mezi
společností a žalovaným, nárok na „sjednanou mzdu“ členovi statutárního orgánu
nevznikl. Nicméně v takovém případě měl člen statutárního orgánu podle § 66
odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 a § 571 odst. 1 obch. zák. nárok na odměnu
obvyklou. Srov.
zejména rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněné pod čísly 35/2019 a 24/2020 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo (obdobně pro poměry jiných právnických
osob) rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016,
či ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1597/2019. 16/ Jestliže člen statutárního orgánu a právnická osoba dobrovolně podřídili
svůj vztah (založený povoláním do funkce člena statutárního orgánu) zákoníku
práce, lze odkaz na zákoník práce v rozsahu, v němž směřuje na ustanovení § 73
a 73a zákoníku práce, považovat za ujednání o tom, že bude-li člen statutárního
orgánu ze své funkce odvolán, bude mu nabídnuta jiná práce, popř. s ním bude
vztah následně ukončen postupem předvídaným v ustanovení § 73a odst. 2 a 3
zákoníku práce, které strany učinily (spolu s celým zákoníkem práce) součástí
jejich smlouvy o výkonu funkce. 17/ V takovém případě by sice členu statutárního orgánu zanikla funkce k
okamžiku jeho odvolání, nicméně jeho vztah s právnickou osobou by tím
neskončil. Přijal-li by jinou práci nabízenou právnickou osobou, pokračoval by
dále (zpravidla – byť nikoliv nutně
– již jakožto vztah pracovněprávní), v opačném případě by skončil až způsobem
sjednaným prostřednictvím odkazu na § 73a odst. 2 a 3 zákoníku práce. 18/ Zda tomu tak opravdu je, záleží na výkladu smlouvy o výkonu funkce, tj. v
prvé řadě na skutečné vůli jejích stran. Nepodaří-li se skutečnou vůli stran
(jež mohla být seznatelná i pro stranu druhou) zjistit, je třeba ujednání o
podřízení vztahu zákoníku práce (v rozsahu, v jakém odkazuje i na § 73 a § 73a
zákoníku práce) přisoudit takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala strana
smlouvy o výkonu funkce s ohledem na konkrétní okolnosti. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2016. [25] V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud nejmenších
pochybností o tom, že činnosti, jež dovolatel vykonával (měl vykonávat) jako
generální ředitel žalované (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1781/2012), spadají do působnosti představenstva společnosti (a lze
je v převážné většině podřadit pod obchodní vedení společnosti). Na uvedeném
ničeho nemění skutečnost, že byl jejich výkonem pověřen (v rámci delegace)
dovolatel jakožto člen představenstva. Skutečnost, že představenstvo pověří
výkonem činností spadajících do jeho působnosti některého z členů
představenstva (delegace vnitřní) či třetí osobu (delegace vnější), totiž
ničeho nemění na charakteru těchto činností (typicky obchodního vedení). V
tomto směru Nejvyšší soud setrvává na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 21
Cdo 1781/2012. [26] Poukazuje-li dovolatel na skutečnost, že jako generální ředitel
vykonával „každodenní operativu“, kdežto jako člen představenstva se účastnil
zasedání představenstva, pomíjí, že právě ona „každodenní operativa“ (tj. běžné
obchodní vedení) je jednou ze základních oblastí, jejíž zabezpečení svěřuje
zákon (§ 191 a § 192 obch. zák.) představenstvu.
Jestliže – byv členem
představenstva – „zajišťoval každodenní operativu“ (tedy běžné obchodní
vedení), plnil povinnosti, jež zákon svěřuje představenstvu a činil tak jako
člen představenstva. Na tom ničeho nemění skutečnost, že jej představenstvo
výkonem těchto činností (s využitím vnitřní delegace) pověřilo (v důsledku
čehož nerozhodovalo o záležitostech spadajících do rozsahu pověření ve sboru,
ale rozhodoval o nich toliko dovolatel jako pověřený člen představenstva). Bez
právního významu je pak také označení funkce slovním spojením „generální
ředitel“; je-li člen představenstva pověřen výkonem části činností spadajících
do působnosti představenstva, vykonává tyto činnosti jako člen představenstva
bez ohledu na to, zda (např. podle organizačního řádu společnosti) užívá pro
označení své funkce pojmy jako „ředitel“, „generální ředitel“, „obchodní
ředitel“ apod. [27] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba na manažerskou smlouvu
(upravující vztah mezi dovolatelem a žalovanou při výkonu činností, spadajících
do působnosti představenstva) hledět jako na součást smlouvy o výkonu funkce
člena představenstva (a klást na ni stejné požadavky), je tudíž v souladu s
(výše citovanou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [28] Dovolateli je třeba přisvědčit, že podřízení manažerské smlouvy
(smlouvy o výkonu funkce) zákoníku práce nevede k její neplatnosti. Nicméně
jelikož vztah mezi členem představenstva a akciovou společností týkající se
výkonu funkce člena představenstva není vztahem pracovněprávním (srov. výše),
nepůsobí jednotlivá ustanovení zákoníku práce mezi stranami tohoto vztahu silou
zákona (zákoník práce na tyto vztahy nedopadá), ale toliko silou smluvních
ujednání. Podřízením smlouvy režimu zákoníku práce (ujednáním, podle něhož se
vztah mezi stranami má řídit zákoníkem práce) dochází k obdobné situaci, jako
kdyby si strany jednotlivá ustanovení zákoníku práce „opsaly“ do textu smlouvy. [29] U každého ustanovení zákoníku práce, jež bylo takto „vtaženo“ do
smlouvy o výkonu funkce (souběžně uzavřené manažerské smlouvy), je třeba za
pomoci pravidel pro výklad právního úkonu (§ 266 obch. zák.) posuzovat, jaké
důsledky má takové ujednání pro strany vztahu. Současně platí, že se tato
„ujednání“ neprosadí, odporují-li některé z kogentních právních norem
regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu akciové společnosti a touto
společností (založený povoláním do funkce). [30] Jak Nejvyšší soud vysvětlil v R 35/2019 (srov. odst. 42
odůvodnění), zánik funkce člena statutárního orgánu se zásadně řídí
ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce
(souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Přestane-li např. splňovat některý z
předpokladů výkonu funkce, jeho funkce mu zanikne v souladu s § 194 odst. 7
větou třetí obch. zák. i v případě, že se smlouva o výkonu funkce či manažerská
smlouva řídí zákoníkem práce. Totéž platí, uplynou-li tři měsíce od skončení
funkčního období člena statutárního orgánu či je-li na jeho místo jmenován nový
člen (§ 194 odst. 1 věta druhá a třetí, odst. 2 věta pátá obch. zák.).
Neurčují-
li jinak stanovy společnosti, může příslušný orgán (§ 194 odst. 1 věta první a
druhá obch. zák.) člena představenstva z funkce odvolat (a tomu tato funkce
zanikne) i bez udání důvodu (v tomto směru se tedy zásadně neuplatní ochrana
poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů – srov. § 52 zákoníku
práce). [31] Řečené nicméně neznamená, že se člen představenstva a společnost
nemohou dohodnout na tom, že odvoláním z funkce člena představenstva nezanikne
jejich vztah upravený smlouvou o výkonu funkce (či souběžně uzavřenou
manažerskou smlouvou), ale že bude pokračovat – se změněným obsahem – i nadále. Jinými slovy, ujednají-li si to strany, může jejich vztah ze smlouvy o výkonu
funkce (či souběžně uzavřené manažerské smlouvy) „přežít“ (v určitém rozsahu)
zánik funkce člena představenstva. [32] Takto se strany mohou dohodnout např. na tom, že společnost po
odvolání z funkce (či i po jiném způsobu zániku funkce) nabídne členu
představenstva jinou práci, a neučiní-li tak, popř. ji (bývalý) člen
představenstva odmítne, ukončí jejich vztah ze smlouvy výpovědí, a že až do
ukončení vztahu výpovědí bude společnost bývalému členu představenstva
poskytovat plnění např. ve stejné podobě a výši, jakou měla odměna za výkon
funkce. Tedy, strany si mohou sjednat obdobný režim, jaký (za určitých
okolností) platí podle zákoníku práce pro vedoucí zaměstnance v případě jejich
odvolání (srov. § 73 odst. 6 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011,
resp. § 73a odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012). [33] Takové ujednání lze přitom učinit i jen odkazem na příslušná
ustanovení zákoníku práce. Podřídí-li tudíž strany smlouvu o výkonu funkce (či
souběžně uzavíranou manažerskou smlouvu) zákoníku práce, aniž vyloučí použití
posledně uvedených ustanovení, je třeba zásadně (neplyne-li jiný závěr z
použití pravidel pro výklad právních úkonů) vycházet z toho, že uvedená
ustanovení zákoníku práce jsou – jakožto smluvní ujednání – součástí smlouvy o
výkonu funkce (manažerské smlouvy). [34] Jestliže tedy dovolatel a žalovaná uzavřeli (23. 1. 2007)
manažerskou smlouvu, jež upravovala jejich vztah při plnění povinností
spadajících do náplně činnosti představenstva, a podřídili ji režimu zákoníku
práce, aniž by vyloučili použití § 73 odst. 6 zákoníku práce, ve znění účinném
do 31. 12. 2011, je třeba vycházet z toho, že uvedené ustanovení – jakožto
smluvní ujednání – upravovalo jejich vzájemná práva a povinnosti po odvolání
dovolatele z funkce generálního ředitele (potažmo z funkce člena
představenstva). Opačný úsudek by bylo možné přijmout pouze za předpokladu, že
by na základě aplikace pravidel pro výklad právních úkonů, obsažených v § 266
obch. zák., bylo možné dovodit, že skutečná vůle stran byla odlišná (čemuž však
dosavadní skutková zjištění nenasvědčují). [35] Názor odvolacího soudu, podle kterého dovolateli nárok na plnění
sjednané v manažerské smlouvě za období únor a březen 2009 nemohl vzniknout,
neboť vztah z manažerské smlouvy zanikl „automaticky“ se vztahem z výkonu
funkce generálního ředitele a člena představenstva žalované, tudíž není
správný.
[36] Závěr, zda dovolateli uvedený (žalobou uplatněný) nárok vznikl,
však zatím nelze učinit. Z dosavadních výsledků řízení se totiž nepodává, zda
manažerskou smlouvu ze dne 23. 1. 2007 schválil (v souladu s § 66 odst. 2 obch. zák.) příslušný orgán žalované (valná hromada či – určovaly-li tak stanovy
společnosti – dozorčí rada). Teprve tímto schválením totiž mohlo nabýt ujednání
o odměně dovolatele účinnosti (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu). [37] S ohledem na argumentaci dovolatele výrokem nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 190/15 považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že k porušení
ve výroku vypočtených ústavních práv dovolatele vedl nedostatečně
(nepřesvědčivě) odůvodněný závěr o neplatnosti manažerské smlouvy. Ani z nálezu
Ústavního soudu však neplyne (jak se domnívá dovolatel) automatický závěr,
podle něhož dovolateli jím požadovaný nárok na plnění dle manažerské smlouvy za
měsíce únor a březen 2009 náleží. [38] Jakkoliv ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že se právo na
spravedlivou odměnu zakotvené v článku 28 Listiny základních práv a svobod
vztahuje i na práci vykonávanou na základě smlouvy o výkonu funkce (manažerské
smlouvy) [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, odst. 57], v poměrech
projednávané věci jde o nárok na plnění za období, kdy dovolatel pro žalovanou
žádnou činnost nevykonával, opřený toliko o ujednání obsažené v manažerské
smlouvě. Takový nárok tudíž může dovolateli svědčit toliko za předpokladu, že
jej manažerská smlouva platně a účinně založila. A k účinnosti je zde zapotřebí
souhlasu příslušného orgánu akciové společnosti. Zásadně platí, že členové
představenstva si nemohou určovat výši odměny či jiných plnění poskytovaných v
souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy); členům
představenstva náleží v souvislosti s výkonem funkce pouze taková plnění, jež
schválila valná hromada (či – určují-li tak stanovy – dozorčí rada). [39] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu
(včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). [40] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [41] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.