Nejvyšší soud Usnesení pracovní

21 Cdo 2390/2014

ze dne 2014-11-20
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2390.2014.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce Ing. J. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se

sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, proti žalované OLMA, a.s. se sídlem v

Olomouci, Pavelkova č. 597/18, IČO 47675730, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem,

advokátem se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2, o 602.549,50 Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 315/2009,

o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března

2014 č.j. 16 Co 14/2014-435, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka

Nováka, advokáta se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

18.3.2014 č.j. 16 Co 14/2014-435 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.,

neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí

dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 20.2.2014 sp.zn. 21 Cdo 931/2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

6.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 353/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 3822/2012, ve kterém byl posuzován vznik totožného

pracovního poměru), a napadený rozsudek vychází ze závazného právního názoru

dovolacího soudu,uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2013 č.j.

21 Cdo 1781/2012-330. Ze skutkových zjištění soudů (z nichž vycházel také

dovolací soud při předchozím projednání věci) jednoznačně vyplývá, že náplní

funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce

vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva a tedy

nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele u žalované platně založen

pracovní poměr a že je proto uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce

neplatná. Nejvyšší soud ČR neshledává žádný důvod k tomu, aby rozhodná právní

otázka byla posouzena jinak; takovým důvodem nemůže být pouhá nespokojenost

dovolatele s výsledkem sporu.

Uvedené samozřejmě neznamená, že by žalobce neměl za výkon svých

činností u žalované nárok na odměnu nebo na jinou náhradu, nejde však o nárok z

pracovněprávního, ale z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce předsedy

představenstva), který nemůže být projednán a rozhodnut v tomto řízení, jehož

předmětem jsou - jak vyplývá z obsahu žaloby - pracovněprávní nároky (srov.

obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo

3090/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.8.2012 sp. zn. 21 Cdo

1385/2011).

Názor žalobce o tom, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne

17.5.2012 č.j. 21 Cdo 429/2011-115 "vyhodnotil" právní vztah mezi účastníky

jinak než v projednávané věci (v rozsudku ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo

1781/2012-330), a že proto je rozhodnutí pro žalobce "zcela překvapivé" a

"neodpovídá principům spravedlivého procesu", nebere (kromě jiného) náležitě v

úvahu, že dovolací soud je ve své přezkumné činnosti vázán uplatněnými

dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.), a že dovolací soud nemůže

rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat z pohledu jiné právní otázky, než kterou

dovolatel vylíčil jako dovolací důvod. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze

dne 17.5.2012 č.j. 21 Cdo 429/2011-115 otázkou vzniku pracovního poměru mezi

účastníky - jak je zřejmé z jeho obsahu - nezabýval a ani zabývat nemohl,

neboť v dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

2.9.2010 č.j. 16 Co 82/2010-94, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že mezi

účastníky pracovní poměr vznikl, nebyla tato právní otázka vůbec nastolena;

dospěl-li tedy Nejvyšší soud ČR k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě

ze dne 2.9.2010 č.j. 16 Co 82/2010-94 je správný, musel současně (jak vyplývá z

odůvodnění rozsudku ze dne 17.5.2012 č.j. 21 Cdo 429/2011-115) zdůraznit, že

tomu tak je "z hlediska uplatněných dovolacích důvodů", a nikoliv proto, že by

rozsudek krajského soudu byl "správný v plném rozsahu". Stala-li se otázka

vzniku pracovního poměru účastníků předmětem přezkumné činnosti dovolacího

soudu teprve v projednávané věci, mohl se k ní Nejvyšší soud ČR vyjádřit až ve

svém rozsudku ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo 1781/2012-330; nelze proto uvažovat

o tom, že by obsah tohoto rozhodnutí dovolacího soudu mohl být "překvapivý" pro

dovolatele (jeho zástupce), pro něhož je samozřejmá "znalost právní úpravy

dovolacího řízení a rozhodování dovolacího soudu".

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení

§ 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2014

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu