U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. J. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se
sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, proti žalované OLMA, a.s. se sídlem v
Olomouci, Pavelkova č. 597/18, IČO 47675730, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem,
advokátem se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2, o 602.549,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 315/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března
2014 č.j. 16 Co 14/2014-435, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka
Nováka, advokáta se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18.3.2014 č.j. 16 Co 14/2014-435 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 20.2.2014 sp.zn. 21 Cdo 931/2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
6.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 353/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 3822/2012, ve kterém byl posuzován vznik totožného
pracovního poměru), a napadený rozsudek vychází ze závazného právního názoru
dovolacího soudu,uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2013 č.j.
21 Cdo 1781/2012-330. Ze skutkových zjištění soudů (z nichž vycházel také
dovolací soud při předchozím projednání věci) jednoznačně vyplývá, že náplní
funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce
vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva a tedy
nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele u žalované platně založen
pracovní poměr a že je proto uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce
neplatná. Nejvyšší soud ČR neshledává žádný důvod k tomu, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak; takovým důvodem nemůže být pouhá nespokojenost
dovolatele s výsledkem sporu.
Uvedené samozřejmě neznamená, že by žalobce neměl za výkon svých
činností u žalované nárok na odměnu nebo na jinou náhradu, nejde však o nárok z
pracovněprávního, ale z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce předsedy
představenstva), který nemůže být projednán a rozhodnut v tomto řízení, jehož
předmětem jsou - jak vyplývá z obsahu žaloby - pracovněprávní nároky (srov.
obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo
3090/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.8.2012 sp. zn. 21 Cdo
1385/2011).
Názor žalobce o tom, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne
17.5.2012 č.j. 21 Cdo 429/2011-115 "vyhodnotil" právní vztah mezi účastníky
jinak než v projednávané věci (v rozsudku ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo
1781/2012-330), a že proto je rozhodnutí pro žalobce "zcela překvapivé" a
"neodpovídá principům spravedlivého procesu", nebere (kromě jiného) náležitě v
úvahu, že dovolací soud je ve své přezkumné činnosti vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.), a že dovolací soud nemůže
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat z pohledu jiné právní otázky, než kterou
dovolatel vylíčil jako dovolací důvod. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze
dne 17.5.2012 č.j. 21 Cdo 429/2011-115 otázkou vzniku pracovního poměru mezi
účastníky - jak je zřejmé z jeho obsahu - nezabýval a ani zabývat nemohl,
neboť v dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2.9.2010 č.j. 16 Co 82/2010-94, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že mezi
účastníky pracovní poměr vznikl, nebyla tato právní otázka vůbec nastolena;
dospěl-li tedy Nejvyšší soud ČR k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 2.9.2010 č.j. 16 Co 82/2010-94 je správný, musel současně (jak vyplývá z
odůvodnění rozsudku ze dne 17.5.2012 č.j. 21 Cdo 429/2011-115) zdůraznit, že
tomu tak je "z hlediska uplatněných dovolacích důvodů", a nikoliv proto, že by
rozsudek krajského soudu byl "správný v plném rozsahu". Stala-li se otázka
vzniku pracovního poměru účastníků předmětem přezkumné činnosti dovolacího
soudu teprve v projednávané věci, mohl se k ní Nejvyšší soud ČR vyjádřit až ve
svém rozsudku ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo 1781/2012-330; nelze proto uvažovat
o tom, že by obsah tohoto rozhodnutí dovolacího soudu mohl být "překvapivý" pro
dovolatele (jeho zástupce), pro něhož je samozřejmá "znalost právní úpravy
dovolacího řízení a rozhodování dovolacího soudu".
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení
§ 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu