USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem
Farou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 411/34, PSČ 140 00, proti
žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem
Pacovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, PSČ 120
00, o zaplacení 159.000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm
113/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 294/2015-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení 5.566 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
částky 109.500 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, č. j. 71 Cm 113/2010-139,
byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, č. j. 7 Cmo
177/2013-175, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. co do
částky 79.500 Kč potvrdil [první výrok písm. a)], ve výroku II. co do částky
30.000 Kč je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 30.000 Kč [první
výrok písm. b)], a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož na rozdíl od práva
na náhradu (prokázaných) nutně nebo účelně vynaložených nákladů při plnění
závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu družstva, které (v případě
neexistence odchylného ujednání ve smlouvě o výkonu funkce) vyplývá z § 66
odst. 2 a § 260 ve spojení s § 572 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neplyne nárok na
paušální náhradu nákladů ze žádného právního předpisu, a proto (při absenci
příslušného vnitřního předpisu či ujednání ve smlouvě o výkonu funkce) bylo k
poskytnutí takového plnění zapotřebí souhlasu členské schůze, odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. dopadá na všechna plnění poskytovaná členu orgánu v souvislosti s výkonem
funkce, na něž neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu,
popř. ze smlouvy o výkonu funkce (srovnej za všechna rozhodnutí například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005,
uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1143/2011, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010). Oproti náhradě skutečných a prokázaných výdajů (nákladů), účelně vynaložených
členem orgánu družstva při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena
orgánu (na niž má člen orgánu právo ze zákona, neplyne-li něco jiné ze smlouvy
o výkonu funkce), totiž u tzv. paušální náhrady výdajů není (nemusí být) bez
dalšího zřejmé, zda a do jaké míry skutečně kryje účelné výdaje vynaložené
členem orgánu. Jakkoliv nic nebrání tomu, aby se družstvo a člen orgánu dohodli
na tom, že výdaje vynaložené členem orgánu budou kryty paušálně sjednanou
částkou, je třeba, aby takové plnění poskytované členu orgánu schválila (v
souladu s požadavkem § 66 odst. 3 obch. zák.) členská schůze. Opačný výklad,
zastávaný dovolatelem, by umožňoval členům orgánu vyhnout se požadavku § 66
odst. 3 obch. zák. tím, že plnění, které si budou vyplácet v souvislosti s
výkonem funkce, označí jako paušální náhradu výdajů. Jinak řečeno, má-li člen představenstva od družstva obdržet určitou částku jako
paušální náhradu výdajů (nákladů) vynaložených při plnění závazků souvisejících
s výkonem funkce, aniž by byl povinen družstvu prokázat jejich vynaložení a
účelnost, jakož i jejich výši, jde o plnění, jež sice souvisí s výkonem funkce,
avšak na které mu nevznikl nárok ze zákona. Nevyplývá-li nárok na takové plnění
z vnitřního předpisu družstva či ze smlouvy o výkonu funkce, lze je poskytnout
pouze se souhlasem členské schůze družstva (srov. § 260, § 66 odst. 2 a odst.
3
větu první obch. zák.). Namítá-li dovolatel údajné vady řízení (porušení povinnosti rozhodovat ve
skutkově obdobných věcech obdobně, neurčitost výroku napadeného rozhodnutí),
přehlíží, že uvedené námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.), přičemž v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá
žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené
rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Ostatně, napadené rozhodnutí tvrzenými vadami zjevně netrpí. Odvolací soud
totiž dostatečně odůvodnil, proč ve skutkově obdobné věci rozhodl rozdílně
(tím, že H. B., která byla žalovanou ve věci projednávané u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 71 Cm 114/2010, povinnost péče řádného hospodáře neporušila,
neboť v době rozhodování o výši „odměn“ nebyla, na rozdíl od dovolatele,
členkou představenstva). Z prvního výroku napadeného rozhodnutí pak jednoznačně
a bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. (jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
49.500 Kč) a ve výroku II. v rozsahu, v němž byla žaloba co do částky 79.500 Kč
zamítnuta, a změnil jej ve výroku II. ve zbývajícím rozsahu (v němž byla žaloba
co do částky 30.000 Kč soudem prvního stupně zamítnuta) tak, že žalovanému
uložil zaplatit žalobci 30.000 Kč. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013)
se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.