27 Cdo 2992/2022-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky L. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, PSČ 130 00, za účasti 1) J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, a 2) D., stavebního bytového družstva, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Trojákovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, U Tržiště 814/15, PSČ 690 02, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 91/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2021, č. j. 5 Cmo 200/2016-623, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatelka je povinna zaplatit J. K. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. III. Ve vztahu mezi navrhovatelkou a D., stavebním bytovým družstvem, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.], rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.) a o tom, že usnesení je vykonatelné okamžikem doručení podle § 171 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [výrok V.].
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. (dále též jen „J. K.“) v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až sedmý výrok).
[3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci. První vyhovující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013, č. j. 1 Cm 91/2010-196, Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 5 Cmo 398/2013-230, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhé vyhovující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2014, č. j. 1 Cm 91/2010-265, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 12. 2014, č. j. 1 Cm 91/2010-289, Vrchní soud v Olomouci k odvolání J.
K. usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 5 Cmo 348/2014-296, rovněž zrušil a věc opětovně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Třetí vyhovující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Cm 91/2010-396, Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. usnesením ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 200/2016-433, změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl. Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelky usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 27 Cdo 3865/2017-491, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož manželům V. nevzniklo právo společného užívání družstevního bytu ani společné členství v bytovém družstvu, neboť „v řízení bylo prokázáno“, že spolu trvale nežili (§ 175 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1982, dále též jen „obč. zák.“).
[6] Ačkoliv dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, podstatu jejího dovolání představuje kritika hodnocení konkrétních důkazů odvolacím soudem a jeho skutkových zjištění, především toho, že manželé V. v době, kdy M. V. vzniklo právo na přidělení družstevního bytu, spolu nehospodařili a ztratili k sobě jakýkoli citový vztah, naopak M. V. navázal pevný vztah s J. K. (viz bod 40. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Dovolatelka v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit. [7] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [8] Rovněž samo hodnocení důkazů nemůže být se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. úspěšně napadeno přípustným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Zpochybňuje- li dovolatelka přesvědčení soudu o důvěryhodnosti svědeckých výpovědí, rozporuje hodnocení důkazů odvolacím soudem. [9] K tomu Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (viz body 11. až 40. odůvodnění rozhodnutí). Nesouhlas dovolatelky s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod. [10] V dovolání rovněž zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka členský podíl v bytovém družstvu nemohla vydržet, neboť ve vztahu ke všem okolnostem nemohla být v dobré víře, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává: 1) Vydržení má povahu originárního (původního, neodvozeného) způsobu nabytí vlastnického práva. 2) Účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním. Jelikož jde o jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva, je nutnou podmínkou vydržení (kromě podmínek výslovně uvedených v § 134 odst. 1 obč. zák.) též držba – jakožto faktický stav – předmětu způsobilého být předmětem vlastnického práva (§ 134 odst. 2 obč. zák.), tedy celé věci (práva), k níž má držitel nabýt vydržením vlastnické právo. 3) Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře. 4) Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. 5) Členský podíl v družstvu je majetkovou hodnotou, se kterou lze disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako celek. Práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu (tj. členský podíl) lze vydržet. 6) K tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. Konkrétně v bytovém družstvu se držitel musí zásadně chopit jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. 7) Pouze tehdy, když se držitel chopí členského podílu v družstvu jako celku (popř. takové jeho části, která zakládá plnohodnotný členský poměr), lze uvažovat o tom, že by mohl členský podíl v družstvu vydržet. Plnohodnotný členský poměr v bytovém družstvu přitom – z povahy věci – nemůže založit držba (pouze) práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nedojde-li zároveň k chopení se držby individuálních práv a povinností určených stanovami (a nájemní smlouvou) vztahujících se ke konkrétnímu bytu. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3735/2013, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 318/2016, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3608/2019, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1630/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 27 ICdo 179/2017, a v nich citovanou judikaturu. [11] Vyplývá-li v poměrech projednávané věci ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, že manželé V. spolu v rozhodné době ve smyslu § 175 odst. 3 obč. zák. trvale nežili (k výkladu tohoto ustanovení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1629/2008), nemohla být dovolatelka se zřetelem ke všem okolnostem (od počátku) v dobré víře, že jí členský podíl náleží. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani následně vydané potvrzení bytového družstva ze dne 23. 6. 1998, že je dovolatelka „individuální členkou družstva a výlučným nájemcem uvedeného družstevního bytu“. Nebyla-li dovolatelka oprávněnou držitelkou členského podílu, nemohla jej vydržet. [12] Dovolatelka v podání ze dne 1. 11. 2022 doručeném odvolacímu soudu dne 2. 11. 2022 vznesla námitku podjatosti všech soudců senátu 5 Cmo Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Zdeňky Šindelářové, Mgr. Jakuba Černoška a JUDr. Ing. Michala Hocka, Ph.D. [13] Námitkou podjatosti dovolatelka poukazuje na (údajnou) zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která podle výslovného znění § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. (sama o sobě) způsobilým dovolacím důvodem není a Nejvyšší soud k ní přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) [za mnohá rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 134/2015, či ze dne 19. 1. 2017, sen. zn. 29 NSČR 225/2016]. [14] Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval. [15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 5. 4. 2023
JUDr. Marek Doležal předseda senátu