27 Cdo 3312/2018-211
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Ing. Ludmilou Brodníčkovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka
Borovského 379, PSČ 356 01, proti žalovanému M. S., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Vítězslavem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Karlových
Varech, Krále Jiřího 1178/20, PSČ 360 01, o vyklizení nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 127/2017, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2018, č. j. 10
Co 390/2017-165, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 10 Co
390/2017-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2018, č. j. 10 Co 390/2017-165,
ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 10 Co
390/2017-183, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 19 C 127/2017-102, zamítl žalobu o vyklizení „rodinného domu č. p. XY, který je
součástí pozemku stavební číslo parcelní XY, zapsaného v katastrálním území XY
a obci XY“ (dále jen „předmětná nemovitost“ či „nemovitost“) [výrok I.], a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný je jednatelem žalobkyně (dále též jen „společnost“) a
současně i jejím společníkem s 50% podílem. Druhým společníkem společnosti s
50% podílem je E. I. (dále jen „E. I.“), bývalá družka žalovaného, druhým
jednatelem společnosti je A. I. (dále jen „A. I.“), syn E. I. (nikoli však
žalovaného). Oba jednatelé společnosti jsou oprávněni jednat za společnost
samostatně. 2) Společnost byla založena za účelem řešení společné bytové potřeby
žalovaného a E. I.; za tímto účelem nabyla společnost do svého vlastnictví
předmětnou nemovitost. Užívání nemovitosti bylo mezi společníky upraveno ve
„smlouvě o nájmu nebytových prostor“ s účinky od 1. 10. 2009 (dále též jen
„nájemní smlouva“). 3) Dopisem ze dne 17. 2. 2017, doručeným žalovanému dne 23. 2. 2017,
společnost (za kterou jednal A. I.) vyzvala žalovaného k úhradě dlužného
nájemného. 4) Mezi jednateli společnosti „nebylo rozhodnuto o dalším obchodním
vedení společnosti“ ani o tom, že společnost vyklidí žalovaného, přesto
společnost jednající A. I. podala proti žalovanému 29. 5. 2017 žalobu v
projednávané věci. [3] Soud prvního stupně nejprve vysvětlil, že nájemní smlouva je
neplatná pro rozpor s § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor (z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a sjednání nájmu k účelu, ke
kterému není nebytový prostor stavebně určen). Nicméně měl za nutné přihlédnout
ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci, z nichž plyne, že
žalovaný a E. I. coby společníci „ovládali“ předmětnou nemovitost
prostřednictvím společnosti, neboť v době výstavby rodinného domu nemohli (dle
tehdy účinné právní úpravy) coby devizoví cizozemci nabývat na území České
republiky do svého vlastnictví nemovitosti. Oba společníci nemovitost užívali
od roku 2009, tedy po velmi dlouhou dobu. [4] Podle názoru soudu prvního stupně je proto nutným předpokladem pro
úspěšnost žaloby o vyklizení nemovité věci ve vlastnictví obchodní korporace
směřující proti jednomu ze společníků a jednateli této korporace dohoda,
popřípadě rozhodnutí jednatelů ve smyslu § 195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále
jen „z. o. k.“). Rozhodování o užívání majetku společnosti je podřaditelné pod
obchodní vedení, „přičemž v tomto směru lze spatřovat jistou paralelu i s
podílovým spoluvlastnictvím a užíváním společně vlastněné nemovité věci více
spoluvlastníky v situaci, kdy by mělo dojít k vyklizení jednoho ze
spoluvlastníků“ (i zde je k vyklizení zapotřebí rozhodnutí většiny). [5] Následně soud prvního stupně uvedl, proč neshledal důvody pro
jmenování opatrovníka žalobkyni podle § 165 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), a proč považuje přístup druhého
jednatele společnosti A. I. za neloajální ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. S
ohledem na okolnosti nabytí předmětné nemovitosti - nikoli za účelem podnikání,
ale za účelem uspokojování bytových potřeb společníků společnosti - soud
prvního stupně uzavřel (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3168/11), že ze strany žalobkyně jde o šikanózní výkon práva,
jenž nepožívá právní ochrany. [6] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti nájemní smlouvy, předmětná nemovitost však byla užívána v souladu s
podmínkami neplatné smlouvy od roku 2009, takže zde „existovala akceptace této
situace mezi jednateli společnosti“. [8] Rozhodnutí podat žalobu v projednávané věci spadá dle názoru
odvolacího soudu pod obchodní vedení společnosti. K přijetí rozhodnutí o
obchodním vedení je nezbytný souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li
společenská smlouva jinak. Nedodržení tohoto pravidla nemá za následek
neplatnost právního jednání, kterým se rozhodnutí přijaté v rámci obchodního
vedení realizuje navenek. [9] Podle odvolacího soudu je však situace jiná ve vztahu dovnitř
společnosti: jestliže bylo rozhodnutí přijato v rozporu s pravidly rozhodování
o obchodním vedení, je zřejmé, že k vytvoření vůle společnosti nedošlo většinou
jednatelů. V projednávané věci jde o rozhodnutí o užívání nemovitosti směřující
dovnitř společnosti. Jelikož žalovaný je také jednatelem společnosti se
stejnými oprávněními jako druhý jednatel, který žalobu podal, „nemůže za takové
situace být žaloba úspěšná“. Nezmění-li se postupy upravenými v zákoně o
obchodních korporacích rozložení sil ve společnosti, pak ta nemůže přijmout
žádné rozhodnutí, které by mohlo vést k vyklizení žalovaného jakožto jednatele
a společníka žalobkyně z její nemovitosti, dovodil odvolací soud.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které
nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice (posuzováno podle
obsahu dovolání) otázek:
1) zda při rozhodování o uplatnění nároku společnosti na vyklizení jí
vlastněné nemovitosti jejím jednatelem u soudu jde o rozhodování o obchodním
vedení, a zda je společnost „aktivně věcně legitimována“ k uplatnění tohoto
nároku,
2) zda je jednatel ve věci svého vyklizení z nemovitosti patřící
společnosti ve střetu zájmů, a nemůže se proto podílet na rozhodování a jednání
v této věci,
3) zda je v projednávané věci přípustná analogie s rozhodováním o věci v
podílovém spoluvlastnictví,
4) zda může jeden z jednatelů společnosti užívat nemovitost společnosti
bez platné smlouvy, aniž by se společnost mohla dovolat soudní ochrany. [11] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [12] Podle přesvědčení dovolatelky je rozhodnutí o podání žaloby o
vyklizení nemovitosti pro neplacení nájemného rozhodováním „o běžné
záležitosti“, nikoli obchodním vedení společnosti. Nadto podle jejího názoru
nelze rozlišovat mezi pronájmem majetku společnosti vlastním společníkům na
jedné straně a jeho pronájmem jiným - třetím - osobám (osobám bez bližšího
vztahu ke společnosti) na straně druhé tak, jak to činí odvolací soud. K
takovému přístupu není dán žádný zákonný důvod. Důsledek zániku oprávnění
užívat majetek společnosti nemůže být ve vztahu k žalovanému odlišný, než jaký
by byl ve vztahu k třetí osobě na společnosti nezúčastněné, neboť právo užívat
předmětnou nemovitost nenáleželo žalovanému z titulu výkonu funkce či jeho
účasti na společnosti; bylo sjednáno za účelem uspokojování bytové potřeby
fyzické osoby. [13] Nesprávný je dle názoru dovolatelky závěr odvolacího soudu, podle
něhož nezmění-li se rozložení sil ve společnosti, nemůže společnost přijmout
pro tuto „patovou situaci“ žádné rozhodnutí směřující k vyklizení žalovaného z
nemovitosti. Žalovaný je podle dovolatelky ve zjevném střetu zájmů, když ve
věci sleduje primárně zájem svůj (nadále užívat nemovitost k bydlení) a
nechrání zájem společnosti (na řádném výnosu z nájmu). Za takové situace by měl
být žalovaný z rozhodování dovnitř společnosti (o obchodním vedení ve věcí
týkající se jeho zájmu) vyloučen. [14] Dovolatelka dále namítá, že stávající právní úprava nezná pojem
„transformace“ vlastnictví obchodního podílu na přímé vlastnictví konkrétních
věcí patřících společnosti jejími společníky. Ohrazuje se tedy proti jakékoli
analogii s rozhodováním o věci náležející do spoluvlastnictví více osob.
Žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětné nemovitosti, byla-li
sjednaná nájemní smlouva neplatná. [15] A konečně, dovolatelka Nejvyššímu soudu předkládá otázky, zda jde v
jejím případě o podnikání, pronajímá-li svou nemovitost určenou k bydlení
vlastním společníkům, je-li předmětem její činnosti zapsaným v obchodním
rejstříku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, zda je společnost
povinna poskytnout svým společníkům k užívání svůj majetek a zda je žalovaný
povinen platit za užívání nemovitosti bez právního důvodu tržní nájemné. [16] Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací
námitky žalobkyně a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení první z výše
označených otázek, tj. otázky podmínek uplatnění nároku společnosti na
vyklizení jí vlastněné nemovitosti jejím jednatelem u soudu, kterou odvolací
soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[18] Dovolání je i důvodné.
[19] Podle § 162 o. z. platí, že zastupuje-li právnickou osobu člen
jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že
právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou,
nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.
[20] Z § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne, že za právnickou osobu
jedná (mimo jiné) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více
osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho
člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická
osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou
zmocněna nebo jinak oprávněna.
[21] Odvolacímu soudu lze přitakat jen v tom, že pod obchodní vedení
(obecně) spadá rozhodování, zda (a jak) bude společnost vymáhat pohledávky za
svými dlužníky (např. dluh na nájemném), bránit svá (nejen vlastnická) práva
(např. podáním žaloby o vyklizení) a nakládat se svým majetkem (k pojmu
obchodní vedení viz zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo
1993/2019). Odvolací soud však přehlédl, že otázky, zda bylo rozhodnutí podat
žalobu o vyklizení vůči žalovanému rozhodnutím o obchodním vedení, a pokud ano,
zda je přijala potřebná většina jednatelů, nejsou pro posouzení možnosti
uplatnění nároku v projednávané věci rozhodné.
[22] Jak se totiž zřetelně podává z výslovné dikce § 162 o. z.,
zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného
rejstříku,
nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence,
vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem „uvnitř“ právnické osoby.
Absenci, vady či porušení takového rozhodnutí právnické osoby nemůže
přezkoumávat ani soud v občanském soudním řízení (v poměrech společnosti s
ručením omezeným srov. dále i úpravu § 193 odst. 1 z. o. k., která – s výjimkou
rozhodnutí učiněných v působnosti valné hromady – vylučuje, aby soud
přezkoumával platnost rozhodnutí statutárního orgánu).
[23] Toto pojetí odpovídá i doktríně „minimalizace zásahů“, podle níž
může soud zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti jen v zákonem
stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, uveřejněné pod
číslem 10/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní).
[24] Vedle toho nelze přehlédnout, že § 21 o. s. ř. upravuje samostatně
(nezávisle na hmotněprávní úpravě) oprávnění zde vypočtených osob jednat za
právnickou osobu v občanském soudním řízení (k tomu viz závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněného pod
číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 3.
5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2921/2004). Podala-li za společnost žalobu o vyklizení
osoba vypočtená v § 21 o. s. ř. [v projednávané věci v souladu s § 21 odst. 1
písm. a) o. s. ř. jednatel společnosti s ručením omezeným], byla žaloba podána
osobou k tomu oprávněnou; z obsahu spisu se přitom nikterak nepodává, že by
její zájmy byly v rozporu se zájmy společnosti (§ 21 odst. 4 o. s. ř.).
[25] Závěr odvolacího soudu, podle něhož „nezmění-li se rozložení sil ve
společnosti, nemůže být žaloba směřující proti žalovanému úspěšná“, vycházející
z názoru, podle něhož „k vytvoření vůle společnosti nedošlo většinou
jednatelů“, tudíž není správný.
[26] Dalšími otázkami předloženými v dovolání se Nejvyšší soud pro
nadbytečnost nezabýval. Nadto, na posouzení otázek předložených dovolatelkou v
pododstavci 3 (analogie s institutem spoluvlastnictví) a odstavci 15 shora
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[27] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které
napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první
o. s. ř.).
[28] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu