27 Cdo 3447/2020-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně H. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem
Hrinkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, proti
žalovanému M. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. PhDr. Karlem
Smetanou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 608/10, PSČ 110
00, o určení společníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm
17/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
6. 2020, č. j. 14 Cmo 298/2019-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II.
jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti
odvolacího soudu se podává, že poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§
118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění
odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění
skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud
účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. [5] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo
3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011,
sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo
3496/2016. [6] Námitka dovolatelky, že odvolací soud ji v rozporu s poučovací
povinností neseznámil se svým odlišným právním hodnocením smlouvy o bezúplatném
převodu obchodního podílu uzavřené mezi dovolatelkou a žalovaným (dále jen
„smlouva“), znemožnil jí se ke změně právní kvalifikace vyjádřit a tím ji
zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak proto, že postup odvolacího soudu – který nepřistoupil k poučení
dovolatelky podle § 118a odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy měl účastníky uvedená
tvrzení a provedené důkazy za dostatečné k objasnění skutkového stavu věci – je
plně v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. [7] Poukaz dovolatelky na nález ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS
2748/18, není přiléhavý, neboť Ústavní soud v něm přezkoumával postup
odvolacího soudu, který odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku
platnosti smlouvy. O tuto situaci v projednávané věci nejde. [8] V projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni
nesvědčí právo domáhat se vrácení daru dle § 630 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť v případě smlouvy nešlo o
darování. Nadto pak – v obecné rovině (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005) – připustil možnost aplikace § 630
obč. zák. na vztah ze smlouvy o darování obchodního podílu, ovšem konstatoval,
že v poměrech projednávané věci podmínky hypotézy zmíněného ustanovení nebyly
naplněny. [9] Odvolací soud smlouvu kvalifikoval jako darovací, přičemž – odkazuje
rovněž na rozsudek sp. zn. 29 Odo 266/2005 – připustil analogickou aplikaci §
630 obč. zák.
na smluvní vztah mezi dovolatelkou a žalovaným, ve shodě se
soudem prvního stupně však uzavřel, že „právní skutečnost hrubého porušení
dobrých mravů“ dle hypotézy § 630 obč. zák. „nenastala“.
[10] I přes (částečně) rozdílné právní posouzení smlouvy tak soudy
dospěly k shodnému závěru, podle něhož podmínky pro vrácení daru v projednávané
věci nebyly naplněny. Tento závěr, který byl důvodem k zamítnutí žaloby, navíc
dovolatelka v dovolání nenapadá, a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu