27 Cdo 3578/2023-202
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Jaroslava Kozlera, bytem v Praze 4, Táborská 847/15, PSČ 140 00, zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova 1347, PSČ 293 01, proti žalovanému Luďku Kozlerovi, bytem v Mníšku, Spojovací 154, PSČ 463 31, zastoupenému JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, PSČ 261 01, o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 47/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 6 Cmo 28/2023-182, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 6 Cmo 28/2023-182, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 38 Cm 47/2022-156, určil, že žalobce je vlastníkem základního podílu č. 1 o velikosti 90 % ve společnosti KOZLER s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 29032831 (dále též jen „společnost“), jemuž odpovídá vklad do základního kapitálu společnosti ve výši 180.000 Kč, a že žalovaný je vlastníkem základního podílu o velikosti 10 % ve společnosti, jemuž odpovídá vklad do základního
kapitálu společnosti ve výši 20.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce a žalovaný jsou bratři. 2) Žalovaný jako jediný zakladatel založil společnost, která vznikla dne 10. 2. 2010. Od vzniku společnosti dosud je žalovaný jediným jednatelem společnosti a do dne 3. 8. 2016 byl též jejím jediným společníkem. 3) Žalovaný s úmyslem tzv. „odklonit svůj majetek“, aby jej ochránil před „nároky vznášenými bývalou partnerkou … a od následků finanční kontroly“, se dohodl se žalobcem, že na něj na přechodnou dobu převede 90% podíl ve společnosti, že tento převod bude úplatný za cenu 600.000 Kč a že žalovaný nadále zůstane jejím jediným jednatelem a bude její činnost dále řídit.
4) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 3. 8. 2016 formou notářského zápisu NZ 445/2016, N 413/2016, sepsaného notářkou JUDr. Janou Seemanovou, smlouvu o převodu podílu (dále též jen „smlouva“), kterou žalovaný převedl na žalobce 90% podíl ve společnosti za dohodnutou cenu ve výši 600.000 Kč s tím, že smlouva byla téhož dne doručena společnosti. 5) Kupní cena byla splatná ve třech splátkách, první ve výši 100.000 Kč nejpozději do 31. 8. 2016, druhá ve výši 300.000 Kč nejpozději do 31. 3. 2017 a třetí ve výši 200.000 Kč nejpozději do 1.
6. 2017. Žalobce na kupní cenu nic nezaplatil. 6) Na základě uzavřené smlouvy byl proveden dne 3. 8. 2016 zápis do obchodního rejstříku. 7) Počátkem roku 2021 požádal žalovaný žalobce, aby na něj převedl zpět podíl ve výši 90 % ve společnosti, což žalobce odmítl. 8) Žalovaný dopisem ze dne 25. 2. 2022, doručeným žalobci dne 4. 3. 2022, odstoupil od smlouvy s odůvodněním, že žalobce na kupní cenu neuhradil ničeho. 9) Žalovaný jako jednatel společnosti podal dne 4. 3. 2022 návrh na změnu zápisu do obchodního rejstříku, ke kterému připojil odstoupení od smlouvy, včetně dokladu o jeho doručení žalobci.
Žalovaný byl dne 7. 3. 2022 zapsán do obchodního rejstříku jako jediný společník společnosti. 10) Předžalobní výzva žalobce byla doručena žalovanému dne 6. 5. 2022. 11) Žalobce v průběhu řízení vznesl námitku promlčení práva na odstoupení od smlouvy.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na navrhovaném určení, neboť v obchodním rejstříku je zapsán žalovaný jako jediný společník společnosti.
[4] Podle soudu účastníci spolu platně uzavřeli smlouvu, která odstoupením nezanikla. Smlouva splňuje zákonné náležitosti podle § 209 odst. 2 věty první zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], i veškeré náležitosti platného právního jednání. Smlouva byla projevem pravé, svobodné a vážně míněné vůle obou smluvních stran převést podíl ve výši 90 % ve společnosti ze žalovaného na žalobce. Na tom nic nemění ani skutečnost, že mezi stranami bylo původně zřejmě ujednáno, že následně žalobce převede podíl zpět na žalovaného, což si však žalovaný „smluvně neošetřil“ a spoléhal na to, že žalobce jeho žádosti o zpětný převod vyhoví.
[5] K procesní obraně žalovaného, podle níž odstoupil od smlouvy a tato smlouva zanikla a žalovaný se stal opět vlastníkem podílu ve výši 100 % ve společnosti, soud uvedl, že žalovaný od smlouvy odstoupil až poté, kdy se jeho právo na odstoupení promlčelo, přičemž žalobce toto promlčení namítl.
[6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[7] Odvolací soud dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace v řízení. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 302/2011, uvedl, že ve sporu o určení, že žalobce je členem obchodní korporace, není pasivně věcně legitimován jen ten, kdo podíl v korporaci drží, nýbrž i korporace samotná. Rozsudek vydaný v řízení o určovací žalobě je totiž závazný jen pro účastníky řízení. Vlastnictví podílu v obchodní korporaci má pro žalobce smysl jen tehdy, jestliže korporace žalobce za člena považuje (uznává) a umožňuje mu vykonávat členská práva. Napadený rozsudek by tak byl pro žalobce v podstatě bez významu, resp. nebyl by s to vytvořit pevný právní základ, který by odvrátil další spory účastníků. Žalobce by na jeho základě nedosáhl ani změny zápisu v obchodním rejstříku.
[8] Odvolací soud, odkazuje na závěry judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, dále uzavřel, že soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, jestliže žalobce nepoučil o tom, že „zvolil chybný okruh žalovaných“.
[9] Z výše uvedených důvodů se odvolací soud nezabýval otázkou, kdo z účastníků je vlastníkem sporného podílu.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
[11] Dovolatel se domnívá, že otázka, zda společnost má být účastníkem řízení ve sporu o určení společníka této společnosti, má být řešena jinak, než jak byla dosud řešena (v jím citované) judikatuře Nejvyššího soudu, a to z důvodu změny právní úpravy a koncepce sporného a nesporného řízení od 1. 1. 2014. V důsledku této změny se řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným stalo sporným řízením.
[12] Vymezení účastníků v § 94 o. s. ř. bylo zrušeno a podle dovolatele z něj již nelze vycházet, což má za následek i nutnost řešení otázky účastníků řízení. Není žádný důvod pro to, aby společnost byla účastníkem řízení. Důvody pro její účast zmíněné odvolacím soudem nemohou obstát. Dovolatel má za to, že na základě rozsudku by dosáhl změny zápisu v obchodním rejstříku, neboť rozsudek by byl podle § 159a odst. 3 o. s. ř. pro rejstříkový soud závazný. I kdyby společnost byla účastníkem řízení, nic by jí nebránilo v tom, aby nadále s dovolatelem jako společníkem nejednala, neboť by jí takové rozhodnutí neukládalo žádné povinnosti.
[13] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
[15] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky účasti společnosti v řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným v právní úpravě účinné od 1. 1. 2014, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (přijaté až po vydání napadeného rozhodnutí). [16] Podle § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. [17] Podle § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. [18] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž: 1) Je nutné rozlišovat mezi věcnou legitimací účastníků řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován. 2) S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o určení členství v bytovém družstvu řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.). Je přitom zcela v dispozici žalobce, koho jako žalovaného označí (proti komu žalobu podá). Předpokladem úspěšnosti žaloby pak je – mimo jiné – i pasivní věcná legitimace. 3) Převede-li jedna osoba druhé svůj družstevní podíl a vznikne-li následně mezi stranami této smlouvy spor o její platnost, jsou strany smlouvy, jakožto účastníci právního vztahu, o který v řízení jde, věcně legitimovány v řízení o určení členství v bytovém družstvu. 4) Upírá-li žalovaná původnímu žalobci (jeho právním nástupcům) postavení člena bytového družstva, majíc za to, že sporný družstevní podíl řádně nabyla a členkou bytového družstva je (místo původního žalobce) ona, nemá původní žalobce (jeho právní nástupci) k dispozici jiný (účinnější) právní nástroj, jehož pomocí by mohl své (tvrzené) právo ochránit, než žalobu o určení členství v bytovém družstvu (popř. o určení, že je vlastníkem sporného družstevního podílu). Právě prostřednictvím určovací žaloby tu lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. 5) Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že otázka určení členství v bytovém družstvu zasahuje (taktéž) do právních poměrů dotčeného bytového družstva. Tedy, že zde je osoba, jež by mohla být dalším žalovaným (s postavením samostatného společníka ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.). 6) Jakkoliv lze souhlasit s tím, že se v řízení řešená otázka (členství v bytovém družstvu) dotýká i právních poměrů dotčeného bytového družstva (proto bylo bytové družstvo dle § 94 odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, vždy účastníkem takového řízení), není žádného důvodu nutit žalobce (prostřednictvím směšování otázek pasivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu) k tomu, aby žalobu (vždy, bezpodmínečně) směřoval i proti bytovému družstvu. [19] Na uvedené závěry následně navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2129/2023, v němž uzavřel, že: 1) S účinností od 1. 1. 2014 je i řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Uvedené závěry, byť přijaté v poměrech družstva, se obdobně prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným. 2) Ani v řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným není žádného důvodu nutit žalobce, aby žalobu vždy (bezpodmínečně) směřoval i proti společnosti, jejímž společníkem má být určen; její případná neúčast v řízení nemá bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. [20] Uzavřel-li v poměrech projednávané věci odvolací soud, že pasivně věcně legitimován ve sporu o určení, že dovolatel je členem společnosti, není jen ten, kdo podíl v korporaci drží, nýbrž i společnost samotná, není jeho právní posouzení správné. [21] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). [22] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [23] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu