27 Cdo 3743/2017-212
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky Z. H., zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, se sídlem v
Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, za účasti 1) J. T., 2) J. T., oběma
zastoupených Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská
361/16, PSČ 602 00, a 3) G. T., zastoupené Mgr. Martinou Holotňákovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o určení, kdo je
společníkem společnosti s ručením omezeným, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 340/2015, o dovolání G. T. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2016, č. j. 13 Co 207/2016-169, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. 11 C
340/2015-153, na návrh navrhovatelky ze dne 9. května 2014 připustil, aby „do
řízení na straně žalované přistoupila“ G. T. (výrok I.), a připustil změnu
„žaloby, kterou by bylo určeno, že“ J. T., byl ke dni 25. března 2013 a stále
je jediným společníkem ASKINO, s. r. o., se sídlem ve Střelicích, Trpín 713/9,
PSČ 664 47, identifikační číslo osoby 25547844 (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání G. T. v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala G. T. dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého usnesení soudu prvního stupně nemělo být
vůbec vydáno, neboť o návrhu navrhovatelky ze dne 9. května 2014 již bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2014, č. j. 1 Cm
178/2013-54, které nabylo právní moci dne 17. července 2014, je zcela v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž pravomocné usnesení o
procesním návrhu účastníka zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve
smyslu § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 226 odst. 2 o.
s. ř není oporou pro závěr, že postoupením věci věcně příslušnému soudu
pominuly účinky rozhodnutí o připuštění změny návrhu na zahájení řízení a o
přistoupení dalšího účastníka řízení vydaného věcně nepříslušným soudem (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo
2094/2014).
Dovolatelka v dovolání navrhuje „odkladný účinek“ dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn.
III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se
proto tímto návrhem nezabýval.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že jelikož jde v projednávané věci o
řízení dle § 200e a násl. o. s. ř. [ve věci uvedené v § 9 odst. 3 písm. g) o.
s. ř. – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 29
Cdo 673/2008, nebo ze dne 12. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 572/2015], neoznačují
se jeho účastníci jako „žalobkyně“ a „žalovaní“, nýbrž jako „navrhovatelka“ a
„účastníci“, resp. odvozeně od jejich hmotněprávního postavení (např.
„společnost“) – srov. § 200e odst. 3 ve spojení s § 94 odst. 1 větou první o.
s. ř. Řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), přičemž
ve věci samé se rozhoduje usnesením (§ 200e odst. 3 o. s. ř.). Na tomto závěru
přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci v
odůvodnění usnesení ze dne 23. září 2015, č. j. 5 Cmo 174/2015-132, jímž věc
postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu věcně příslušnému, uplatněný
nárok kvalifikoval jako určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) a § 9 odst. 1
o. s. ř., neboť právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného
soudu soud rozhodující o věci samé vázán není (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda
senátu