27 Cdo 4189/2017-238
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalované Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 00,
identifikační číslo osoby 00025429, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o
žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. července 2014, č. j. 30 Co 297/2014-109, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 30 Co 297/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Co 115/2016-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 10 C 4/2013-75,
konstatoval porušení práva žalobce nepřiměřenou délkou ve výroku uvedeného
správního řízení (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci 20.000 Kč s
úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. července 2014, č. j. 30 Co 297/2014-109, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalobu o zaplacení 20.000 Kč s
příslušenstvím zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Žalobce napadl rozsudek Městského soudu v Praze žalobou pro zmatečnost ze dne
21. listopadu 2014, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 téhož dne, a to z
důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. e) a § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. července 2015, č. j. Ncp 426/2015-136,
určil, že k projednání a rozhodnutí věci – žaloby pro zmatečnost podané podle
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. – jsou v prvním stupni věcně příslušné
krajské soudy podle § 235a odst. 1 o. s. ř. (výrok I.) a věc postoupil
Městskému soudu v Praze (výrok II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. ledna 2016, č. j. 30 Co 297/2014-158,
zamítl žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesení
soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil
tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a
o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Přípustnost dovolání je upravena v § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžitý limit uvedený v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se uplatní i v případě
dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost v řízení ohledně
peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000 Kč (srov. v poměrech žaloby na obnovu
řízení závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 26 Cdo 4184/2014, ze dne 30.
července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2866/2015, či ze dne 1. července 2016, sp. zn. 26
Cdo 93/2016, jež se prosadí obdobně i v poměrech řízení o žalobě pro zmatečnost
– k tomu viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo
2085/2014, či ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 27 Cdo 3150/2017). Ze žaloby pro zmatečnost – posuzováno dle obsahu – je zjevné, že jí dovolatel
napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č. j. 30 Co
297/2014-109, v druhém, třetím a čtvrtém výroku (ostatně proti prvnímu výroku,
jímž bylo jeho žalobě vyhověno, by žaloba pro zmatečnost podaná dovolatelem
nebyla subjektivně přípustná; srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 2874/2016, a judikaturu v něm
citovanou). Těmito výroky přitom bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000 Kč, přičemž nejde o žádnou z výjimek upravených v § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům
odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání
je přípustné (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září
2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo
425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. listopadu 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu