27 Cdo 604/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Ing. Petra Ševčíka, se sídlem v Tehovci, K Mýtu 148, PSČ 251 62, identifikační číslo osoby 65495659, jako insolvenčního správce dlužnice AVANTI – česká cestovní agentura, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Lukášova 188, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25625888, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, proti žalované Ing. Štěpánce Kučírkové, narozené dne 8. 6. 1956, bytem v Praze 8, Na Dlážděnce 258/20, PSČ 182 00, zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem, se sídlem v Bašti, Na Horku 410, PSČ 250 85, o zaplacení 8.618.017,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 17/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 5 Cmo 42/2022-222, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2018 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Otázku, zda žalovaná ve funkci jednatelky AVANTI – česká cestovní agentura, s. r. o. (dále jen „dlužnice“), postupovala při dovolatelem vytýkaném jednání [vznik pohledávky za společností OOO ?????? ??????? ?????????? ????????? (dále jen „AVANTI Rusko“) v žalobou uplatněné výši v období od dubna do listopadu 2015, a nevymáhání této pohledávky] s péčí řádného hospodáře, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. 2) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí.
Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. 3) Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu.
Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá. 4) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost. Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (jednatele), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu (jednatel) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné, či zda jí přivodilo újmu. Tzn. i kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně.
Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu (jednatele) posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). 7) Pro posouzení, zda jednatel společnosti porušil svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nepostačuje zjištění, že pohledávky společnosti neuplatnil způsobem předvídaným v ustanovení § 402 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (v důsledku čehož došlo k marnému uplynutí promlčecí doby); nezbytné je posoudit také důvody, které k tomu jednatele vedly.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněné pod čísly 131/2017, 79/2018 a 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018.
[5] Odvolací soud (správně a v souladu s citovanou judikaturou) posuzoval všechny zjištěné okolnosti vytýkaného jednání žalované, a to z pohledu ex ante (vystříhaje se přístupu „generála po bitvě“, jemuž jsou známy důsledky přijatých rozhodnutí), zohlednil zkušenosti žalované s řešením předchozích krizí na trhu cestovního ruchu v Rusku, jakož i další skutečnosti, zejména že žalovaná při snaze překonat obtíže spojené s další krizí na uvedeném trhu, k níž došlo v roce 2014, poskytla dlužnici vlastní finanční prostředky ve výši cca 5.000.000 Kč a přijala další adekvátní kroky ke snížení nákladů (propuštění části zaměstnanců, přestěhování do menších a levnějších prostor). Současně vzal v potaz, že při rozhodování o případném vymáhání pohledávky dlužnice za AVANTI Rusko bylo na místě zohlednit reálnou vymahatelnost této pohledávky s ohledem na bonitu dlužníka (k tomu srov. výslovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009).
[6] Dovolání nečiní přípustným ani otázka nesení důkazního břemene, neboť odvolací soud své rozhodnutí (přes ne zcela přesné vyjádření) nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení; naopak měl za prokázané, že žalovaná při dovolatelem vytýkaném jednání postupovala s péčí řádného hospodáře.
[7] Konečně není dovolání přípustné ani k výkladu § 118b o. s. ř.; uplatnil-li dovolatel poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, tvrzení, že žalovaná „porušila své povinnosti již v roce 2013, neboť dlužník měl neuhrazené splatné závazky v řádu miliónů Kč a z tohoto důvodu měla žalovaná podat na dlužníka insolvenční návrh a tím zamezit dalším škodám“, nešlo „jen“ o (nepřípustné) uplatnění skutečnosti rozhodné pro věc ve smyslu označeného ustanovení, ale o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť dovolatel nově uplatnil totožný nárok (na zaplacení žalobou uplatněné částky) na základě jiného (než v žalobě popsaného) skutkového stavu (jiného jednání žalované) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Jakkoliv měl soud prvního stupně správně takový návrh zamítnout (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), skutečnost, že tak neučinil (vycházeje z toho, že jde toliko o nepřípustné uplatnění nových tvrzení), zakládá toliko vadu, jež v poměrech projednávané věci nemohla mít (a neměla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.