USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně VITVIMO s. r. o., se sídlem v Brně, Pěstitelská 196/18, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 07644990, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalované VRL Praha a. s., se sídlem v Praze 15, Ke Kablu 378/24, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45272905, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, o zaplacení 81.603.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 230/2021, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 19 Cmo 31/2023-94, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 12. 11. 2021, se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení 81.603.000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně má za to, že žalovaná (coby společnice žalobkyně) porušila svou povinnost – založenou společenskou smlouvou žalobkyně – převést na žalobkyni vlastnické právo k vnesenému nepeněžitému vkladu, a proto je povinna podle § 26 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), uhradit jeho cenu v penězích.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 73 Cm 230/2021-75, řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti společenské smlouvy žalobkyně vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 79 Cm 149/2020.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se nepřerušuje.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, a to: 1/ otázky přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., 2/ otázky podmínek pro změnu „rozsudku“ soudu prvního stupně soudem odvolacím, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
6. Pro řešení první dovolatelkou formulované otázky není dovolání přípustné, neboť z judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. se podává, že: 1) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. 2) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. 3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5393/2015, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovanou judikaturu.
7. Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci není dán důvod pro přerušení řízení, je – ve výsledku – v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i se zásadou hospodárnosti řízení, neboť otázku (ne)platnosti společenské smlouvy žalobkyně si může soud posoudit sám jako otázku předběžnou.
8. Ani druhá dovolací otázka dovolání přípustným nečiní. Změnil-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení podle § 220 odst. 1 o. s. ř., je jeho procesní postup v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4209/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1493/13).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 6. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu