27 Cdo 812/2023-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v
právní věci žalobkyně Mgr. Anny Zinglové, se sídlem v Praze 9, Strážkovická
329, PSČ 190 12, jako insolvenční správkyně dlužnice F. S. G., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se
sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) D. R.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, se
sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, 2) M. Š., narozenému XY, bytem
XY, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova
247/7, PSČ 186 00, 3) D. S., narozenému XY, bytem XY, a 4) M. M., narozené XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem, se sídlem v Praze 7,
Dukelských hrdinů 406/23, PSČ 170 00, o vyslovení ručení statutárního orgánu
dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 92/2017, o
dovolání žalované 4) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2022,
č. j. 2 Cmo 133/2022-130, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 77 Cm
92/2017-114, odmítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala vyslovení
společného a nerozdílného ručení žalovaných 1) až 4) za dluhy společnosti F. S.
G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, přihlášené v insolvenčním
řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY jako
pohledávka P1-1 ve výši 3.200.000 Kč splatná ke dni 14. 3. 2015, pohledávka
P12-1,-1 splatná ke dni 19. 7. 2015 a pohledávka P13-1 splatná ke dni 7. 7.
2015 (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost doplnit skutková tvrzení u
dalších ve výroku označených pohledávek (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 4. 10.
2022, č. j. 2 Cmo 133/2022-130, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve
výroku I. tak, že se žaloba ve shora uvedené části neodmítá (první výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 4) dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje
vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu
nelze pokračovat. [4] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a
o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). [5] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). [7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
(spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). [8] Dovolatelka co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „usnesení
Vrchního soudu v Praze … je rozhodnutím, které závisí na vyřešení právních
otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
obecných soudů a dále pak rozhodovací praxe dovolacího soudu“. [9] Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o
kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího
soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srovnej shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srovnej ostatně též
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a
ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. [10] Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, když z dovolání není
patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud
měl při řešení dovolatelkou vymezených právních otázek odchýlit.
[11] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu