27 Cdo 909/2024-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., se sídlem v Ústí nad Labem, Alešova 147/10, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 02735148, jako insolvenčního správce dlužnice DE IURE, s. r. o., se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 3698/23, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 26955491, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalované JETHRO s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lípová 472/10, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27877990, zastoupené Mgr. Radkem Hladkým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, o zaplacení 15.942.240 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 31/2021, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 14 Cmo 125/2023-222, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2023, č. j. 74 Cm 31/2021-203, přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 ICm 2805/2022.
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se nepřerušuje.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. se podává, že: 1) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší. 2) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. 3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008, nebo ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovanou judikaturu.
5. Nejvyšší soud přitom – oproti mínění dovolatelky – neshledává nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, podle níž si soud prvního stupně má otázku (ne)platnosti přistoupení žalované k dluhu dlužnice DE IURE, s. r. o. vůči věřiteli posoudit v projednávané věci sám jako otázku předběžnou. Ani v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 ICm 2805/2022 nebude totiž tato otázka předmětem výroku rozhodnutí (i v tomto řízení ji soud bude řešit toliko jako otázku předběžnou) a pro soud v projednávané věci tak její řešení nebude závazné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009).
6. Uvádí-li dovolatelka, že v řízení je dán „zákonný důvod pro přerušení řízení“, opomíjí shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž má dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud možnost řízení přerušit, nikoliv povinnost.
7. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nepřerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je tak v souladu s (shora uvedenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu