27 Cdo 972/2024-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., se sídlem v Prostějově, Průmyslová 2170/12, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 26173174, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, se sídlem v Limassolu, Arch. Makariou III 229, Meliza court 4th floor, PSČ 3105, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o zaplacení 1.105.262 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 274/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 25 Co 134/2022-161, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 1.105.262 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě jí žalobkyně uhradila 1.105.262 Kč na náhradu nákladů soudního řízení.
2. Usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 38 C 274/2021-34, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a vyzval žalobkyni ke sdělení čísla účtu, na který bude vrácen soudní poplatek (výrok IV.).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.
4. Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 25 Co 134/2022-65, Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2327/2022, uveřejněným pod číslem 63/2024 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že nesouvisí-li žaloba o vydání bezdůvodného obohacení se smluvním vztahem mezi stranami a nemá-li současně ani původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, nemá žalobce k dispozici na výběr danou příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), ale musí se řídit obecným pravidlem určení mezinárodní příslušnosti podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
5. Odvolací soud se v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu zabýval tím, zda ve věci není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a po doplnění dokazování uzavřel, že „byť je žalovaná členem nadnárodního holdingu se sídlem mateřské společnosti v Nizozemsku, tak holding provozuje jen české internetové stránky, kde má jen české kontakty (včetně jediné provozovny, a to v Praze) a kde se v kategorii průmysl hlásí k vlastnictví společností patřících právě žalované. Žalovaná (…) doposud ve svých faktických obchodních vztazích neuvádí žádné kontakty na Kypr (je možno nalézt jen české webové stránky ohledně žalované a ty umožňují oslovit žalovanou jen prostřednictvím českých kontaktů – adresou, telefonem, faxem apod.). Ostatně sama žalovaná označila, že má významný jen majetek v České republice (…). Sama žalovaná se pak dovolává svého formálního sídla a jen formálních znaků bydliště žalované (tj. okolností souvisejících s podáváním daňových přiznání a vedení účetnictví), které však nic nevypovídají o hlavní provozovně, ani ústředí společnosti.“.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
7. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek: 1) „porušení zásady projednací a zásady rovnosti účastníků řízení“, při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 3384/10, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1530/2008, a
2) „nerespektování požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005.
8. Od judikatorního řešení první otázky se měl odvolací soud odchýlit tím, že při posuzování mezinárodní příslušnosti do řízení „vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili“, a provedl účastníky nenavržené důkazy. Konkrétně zjišťoval, zda má žalovaná internetové stránky registrované i pod jinou než českou doménou a jaké další společnosti sídlí na adrese sídla žalované.
9. Při řešení druhé dovolací otázky pak měl odvolací soud pochybit tím, že dovolatelce neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a neseznámil ji se svým předběžným právním názorem, čímž „porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i právo na spravedlivý proces …“.
10. Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování.
11. První otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Je tomu tak proto, že rozhodnutí, na jejichž závěry dovolatelka odkazuje, se uplatní při dokazování skutkového stavu v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. V projednávané věci jde o zkoumání podmínek řízení v souvislosti s (procesním) rozhodnutím o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. K tomu se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že:
1) Vnitrostátní pravidla soudu musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2016, ve věci C-94/14, Flight Refund Ltd proti Deutsche Lufthansa AG, bod 63), resp. dokazování obecně.,
2) Podmínky řízení, mezi které se řadí i pravomoc soudů, zkoumá předseda senátu po zahájení řízení, přičemž zákon předpokládá, že soudce bude na základě podané žaloby (návrhu na zahájení řízení) zkoumat podmínky řízení ještě před tím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům, tedy než žalovaného (jiné účastníky) vyzve k vyjádření, popř. provede přípravu jednání podle § 114a, 114b nebo 114c o. s. ř. Ani v kontextu vnitrostátního práva tak právní úprava nepředpokládá pro stanovení pravomoci (resp. dalších podmínek řízení) automatické nařízení jednání a dokazování rozhodných skutečností.
3) Zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k projednání věci, není svou povahou „dokazováním“ skutečností rozhodných k tomu, aby žalobě bylo vyhověno, nýbrž šetřením podmínek, za kterých řízení vůbec může probíhat. Zjišťování (šetření) toho, zda je dána pravomoc českých soudů, z předložených listin a vyjádření účastníků řízení tedy zásadně nevyžaduje „dokazování při jednání“ a ustanovení § 120 o. s. ř. o „dokazování“ se při zkoumání (šetření) podmínek řízení prosazuje jen přiměřeně.
K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sb. rozh. obč., ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1864/2020, či ze dne 24. 11. 2022, sen. zn. 29 NSCR 90/2021, uveřejněné pod číslem 83/2023 Sb. rozh. obč.
12. Postup odvolacího soudu, který v souladu s § 114 o. s. ř. zkoumal, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů (jakož i ostatní podmínky řízení), přičemž přihlížel i ke skutečnostem, které žádná ze stran výslovně nenamítala, nemůže být v rozporu s § 120 odst. 2 o. s. ř. již proto, že zmíněné ustanovení se na toto šetření nevztahuje; ve světle citované judikatury mu nelze ničeho vytknout.
13. Obdobně ani druhá dovolací otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Smyslem § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. totiž je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1008/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016). Rozhodnutí o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti není rozhodnutím ve věci samé (a nemá za následek ztrátu sporu); nadto odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení břemene tvrzení dovolatelkou.
14. Tím, zda je ve věci dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, se odvolací soud zabýval, neboť byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí. Dovolatelku vyzval usnesením ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 Co 134/2022-123, aby „doplnila svá tvrzení a označila důkazy“. Za této situace mohla být dovolatelka ve svých očekáváních zklamána, leč nikoli překvapena. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak mohlo být „překvapivé“ pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení nepřipraveného (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 29 ICdo 7/2015, uveřejněné pod číslem 60/2015 Sb. rozh. obč., ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1818/2016, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4381/2017, anebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 2291/20).
15. A konečně úspěch ve věci pak nemůže dovolatelce přivodit ani její výtka, podle které závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k ní totiž dovolatelka nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
16. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
17. Nedostatek vymezení přípustnosti (části) dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost (části) dovolání (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sb. rozh. obč.).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu