28 Cdo 1021/2019-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) M. H., narozeného XY, bytem XY, a b) M. H., narozeného
XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo
osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze
8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 18 C 37/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 7. srpna 2018, č. j. 16 Co 264/2018 - 516,
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 5.
2018, č. j. 18 C 37/2017 - 496, zamítl námitku místní nepříslušnosti tamního
soudu.
Žalobci se v řízení domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků náležejících do obvodu působnosti Obvodního soudu
pro Prahu 2. Po prvním jednání ve věci soud prvního stupně usnesením ze dne 28.
11. 2017, č. j. 18 C 37/2017 - 434, připustil změnu žaloby, jíž žalobci nově
požadovali pozemky nacházející se v obvodu působnosti Okresního soudu v
Mělníku, pročež žalovaná podáním ze dne 15. 2. 2018 namítla místní
nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2. Soud prvního stupně však vznesenou
námitku shledal nedůvodnou, a to jednak proto, že připuštěná změna žaloby
neovlivnila předmět sporu spočívající v nahrazení projevu vůle, a dále pro
neuplatnění námitky ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), při
prvním procesním úkonu, který žalované náležel.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze
dne 7. 8. 2018, č. j. 16 Co 264/2018 - 516, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně o nemožnosti
zkoumat místní příslušnost soudu poté, co již v řízení proběhlo jednání o věci
samé, s výjimkou včas uplatněné námitky místní nepříslušnosti. Zdůraznil, že v
projednávané věci žalovaná nepodala námitku místní nepříslušnosti včas, tudíž
pro posouzení místní příslušnosti platí zásada perpetuatio fori stanovící, že
pro určení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti, které tu jsou v době
zahájení řízení, přičemž okolnosti nastalé až v průběhu řízení, včetně případné
změny žaloby, nemohou mít vliv na posouzení místní příslušnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné
ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., pro odchýlení se odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Domnívá se, že po soudem
připuštěné změně žaloby je žalovaný oprávněn znovu namítat místní nepříslušnost
soudu ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí a odst. 4 o. s. ř., a to
právě ve vztahu k připuštěné změně žaloby. V důsledku změny žaloby totiž
okolnosti rozhodné pro určení příslušnosti nezůstávají stejné, a proto je
přesvědčena o nutnosti zkoumat tyto okolnosti ve vztahu k připuštěné změně
žaloby znovu. Na podporu předestřené argumentace žalovaná odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017 (označené
usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Navrhuje, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření označili dovolání za nepřípustné, a proto navrhli jeho
odmítnutí. Připomněli zásadu perpetuatio fori, podle níž se místní příslušnost
soudu posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení, a
trvá pak až do skončení soudního řízení. Taktéž vyzdvihli, že žalovaná námitku
místní nepříslušnosti neuplatnila včas.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 8. 2018
(srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první
o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§
237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovoláním vymezené otázky procesního
práva se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
Podle ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do
skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání,
zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo
rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí,
jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební
rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava
jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při
prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se
nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně
nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.
Ustanovení § 105 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že o uplatněné námitce nedostatku
místní příslušnosti musí soud vždy rozhodnout; nebyla-li uplatněna včas nebo
je-li nedůvodná, rozhodne tak, že ji zamítne.
Z ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. tedy vyplývá, že občanský soudní řád vychází
při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle
níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v
okamžiku zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost
trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či
místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon
jinak) nerozhodné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001,
sp. zn. 30 Cdo 508/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn.
29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3644/2017).
Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena způsobem uvedeným nebo
předvídaným v ustanovení § 11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu článku 38
odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993
Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále „Listina základních práv a
svobod“).
V posuzovaném případě je zřejmé, že řízení o nahrazení projevu vůle žalované
při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků bylo zahájeno u Obvodního
soudu pro Prahu 2, a to ohledně pozemků náležejících do obvodu působnosti
tamního soudu, což znamená, že řízení bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná
místní příslušnost dle § 88 písm. b) o. s. ř. byla dána. Takto stanovenou
místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna žaloby, na
jejímž základě žalobci požadovali jiné pozemky nacházející se v obvodu
působnosti Okresního soudu v Mělníku, neboť v souladu se zásadou perpetuatio
fori (trvání soudu) platí, že příslušnost soudu, založená na počátku řízení, se
v jejím průběhu nezmění, ačkoli dojde ke změně skutečností, podle nichž se
posuzuje místní a věcná příslušnost. Skutečnost, že žalobci změnili své žalobní
žádání a domáhali se pozemků situovaných v odlišném katastrálním území, zajisté
není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnila výjimku z ústavního
požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Nadto se sluší
podotknout, že žalovaná neuplatnila námitku místní nepříslušnosti při prvním
úkonu, který jí náležel, pročež i s ohledem na ustanovení § 105 odst. 1 a 4 o.
s. ř. bylo namístě ji zamítnout. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se navíc
podává, že ohled na zásadu perpetuatio fori se uplatní i tehdy, dojde-li změnou
žaloby, kterou soud připustí, ke změně věcné příslušnosti soudu (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, jež
bylo uveřejněno pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož zkoumání podmínky řízení spočívající ve věcné příslušnosti soudu je
občanským soudním řádem založeno na rigidnějším pravidlu (soud ji zkoumá
kdykoliv v průběhu řízení a její nedostatek nemůže být zhojen) než v případě
zkoumání místní příslušnosti, lze za užití logického argumentu a maiore ad
minus dospět k závěru, že o to více se judikatorní závěry obsažené v citovaném
rozhodnutí dovolacího soudu prosadí v případech, kdy změnou žaloby (připuštěnou
soudem) dojde ke změně místní soudní příslušnosti.
Na výše uvedeném nic nezmění ani dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, vymezující pravidlo pro
určení místní příslušnosti soudu v okamžiku zahájení řízení, neboť se nikterak
nevyjadřuje ke vztahu místní příslušnosti soudu a změny rozhodných skutečností
pro její určení v průběhu řízení.
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej ustanovení § 243c odst. 3 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu