USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) V. N., narozené dne XY, bytem XY, b) K. M., narozené dne
XY, bytem XY, c) E. V., narozené dne XY, bytem XY, a d) M. R., narozeného dne
XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 10 088 672,58 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 716/2018,
o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2020, č.
j. 72 Co 452/2019-45, takto:
Dovolání se odmítá.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 11. 2019, č. j. 4 C 716/2018-30, jímž
bylo přerušeno řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu
(vtěleného do výroku pod bodem II usnesení ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo
3772/2018-150) na zrušení části § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákona o půdě“), znějící „stanovené podle § 28a“.
V dané věci se žalobci domáhají vyplacení finanční náhrady za oprávněné osobě
odňatý a nevydaný pozemek, za nějž nelze poskytnout pozemek náhradní (§ 16
odst. 1 zákona o půdě), přičemž soudy dospěly k závěru, že je dán důvod pro
přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jestliže k již dříve
podanému návrhu Nejvyššího soudu se bude Ústavní soud zabývat otázkou, jež má
zcela zásadní význam i pro rozhodnutí v posuzované věci (týká-li se otázka
bezprostředně právní normy, z níž žalobci odvozují existenci i výši svého
nároku) a takový postup je v souladu i se zásadou hospodárnosti řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako
„dovolatelé“); z obsahu dovolání je patrno, že jeho přípustnost spatřují v
odklonu napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující
ochranu základních práv a svobod, jakož i rozhodovací praxe dovolacího soudu (v
dovolání odkazované), v otázce, jsou-li i zde naplněny předpoklady pro
přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a není-li
takové rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem na projednání a
rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, potažmo porušením legitimního očekávání
v uspokojení jejich restitučního nároku v přiměřené době a adekvátní výši. Dle
názoru dovolatelů měl nalézací soud dostatek podkladů k meritornímu rozhodnutí,
bez zřetele na Nejvyšším soudem podaný návrh na zrušení části relevantního
ustanovení zákona, kdy dovolatelé současně poukazují i na judikaturu Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu stran interpretace restitučního zákonodárství, jež by
ve vztahu k oprávněným osobám měla být co možná nejvstřícnější.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými
v ustanovení § 237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). V
posuzované věci nejde ani o situaci, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb.). K dovolateli předestřené otázce (jakož i k tomu, naplňuje-li tato atributy
přípustnosti dovolání), se Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1028/2020, v němž – s odkazem na vyjmenovanou rozhodovací
praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu – jako adekvátní dané procesní situaci
aproboval soudy přijaté opatření, jímž bylo řízení přerušeno do rozhodnutí
Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu na derogaci části právního předpisu,
jenž měl by být aplikován i v dané věci, neshledávaje v tomto směru úvahu
odvolacího soudu nepřiměřenou či v kontradikci k zásadě hospodárnosti řízení. Nejvyšší soud proto v zásadě odkazuje na shora označené rozhodnutí, v jehož
důvodech se blíže vyslovil i k námitkám, jež se prakticky shodují s argumentací
uplatněnou dovolateli v tomto řízení. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se snad znovu připomenout již závěry
plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1868/2014, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (dle něhož soud může
řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může
mít význam pro rozhodnutí soudu) patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné; posouzení podmínek pro
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné
míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu. Důvody k přerušení řízení jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, a
vztahuje se k danému skutkovému stavu. Hlavní důvod pro přerušení řízení
spočívá v hospodárnosti řízení. Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba
vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky
původního (hlavního) řízení účelné. Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo
nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího
řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž
nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci
je z hlediska hospodárnosti namístě řízení přerušit či nikoliv (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013). Význam otázky, jež je aktuálně posuzována Ústavním soudem, i pro meritorní
rozhodnutí dané věci, je zcela zjevný, nehledě na to, že jde o otázku významnou
nejenom pro přítomné řízení (a kdy i případné prodloužení doby uspokojení
restitučního nároku žalobců způsobené přerušením řízení je kompenzováno
očekávaným vyřešením nejednotně posuzované otázky určení výše finanční náhrady
ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě). K argumentaci dovolatelů v rovině ústavněprávní (dovozují-li porušení práva na
spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na veřejné projednání věci před
soudem bez zbytečných průtahů), sluší se odkázat i na tu rozhodovací praxi
Ústavního soudu, dle níž usnesení o přerušení řízení, jako rozhodnutí procesní
povahy, bez dalšího zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně
zaručených práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 275/06). Předpoklad dovolatelů, že v důsledku přerušení řízení bude
řízení prodlouženo „o celou řadu let“, je ryze spekulativní a ničím
nepodložený. Napadené rozhodnutí o přerušení řízení nemůže být v kolizi ani s
dovolateli odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu
akcentující princip ex favore restitutionis, uplatňující se při interpretaci
restitučního zákonodárství; napadeným (nemeritorním) rozhodnutím nebyly
dovolatelé na svém – tvrzeném – majetkovém právu jakkoliv zkráceni, natož pak v
důsledku nepřiměřeně restriktivního výkladu restitučních předpisů. K argumentaci dovolatelů, že nalézací soud měl dostatek podkladů k vydání
meritorního rozhodnutí ve věci, přiznávajícího jim finanční náhradu v
požadované výši stanovené dle aktuální tržní hodnoty odňatého a nevydaného
pozemku, event. ve výši stanovené dle vyhlášky č. 441/2013 Sb., poukazuje
Nejvyšší soud v tento okamžik na současný (stále validní) stav právní úpravy
přiznávající podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě oprávněné osobě
finanční náhradu ve výši „stanovené podle § 28a“, tj. v cenách platných ke dni
24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých
porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za
dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb., a připomíná ovšem i
ty závěry rozhodovací praxe, dle níž finanční náhradu nelze určit jen na
základě aktuálního tržního ocenění nevydaného pozemku (srov. závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), ale ani podle
vyhlášky č. 441/2013 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018). Přitom Nejvyšší soud setrvává i na důvodech usnesení ze
dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jímž ve skutkově a právně podobné
věci (o zaplacení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o
půdě) přerušil řízení o dovolání a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na
zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle §
28a“ (a v němž se vyslovil i problematičnosti ústavně konformního výkladu
ustanovení § 28a zákona o půdě, k němuž Ústavní soud otevřel cestu v nálezu ze
dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, stejně jako k limitům soudcovského
dotvoření práva praeter legem). Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního
soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již
vyřešených právních otázek].
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu