U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce Ing. T. A., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se
sídlem v Ostravě 1, Sokolská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 14,266.270,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 116/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května
2008, č. j. 57 Co 82/2008-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. července 2007,
č.j. 32 C 116/2006-32, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po
žalované zaplacení částky 14,266.270,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5
% ročně z dlužné částky od 17. 5. 2005 do zaplacení (výrok I); současně
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 15. ledna 1996, č.j.
9552/95 Rc 13723, Krajský soud v Ostravě rozhodl o změně zápisu v obchodním
rejstříku týkajícího se údaje o společnících obchodní společnosti STK – Tajga,
Hrabová, s.r.o. (dále též jen „obchodní společnost“); rozhodl přitom o výmazu
údaje o původní společnici M. S. a jako nového společníka (se 76% podílem na
jejím základním jmění) zapsal žalobce. Usnesením ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. C
13723/191, pak tentýž rejstříkový soud rozhodl o výmazu žalobce jako společníka
obchodní společnosti a jako společnici (k uprázdněnému podílu) znovu zapsal M.
S., s odůvodněním, že k předchozímu zápisu žalobce jako jednatele společnosti
došlo neoprávněně, neboť stanovy obchodní společnosti neumožňovaly převod
členského podílu na třetí osoby (se závěrem, že žalobcovo tvrzení o uzavření
dodatku ke společenské smlouvě, který by takový postup připouštěl, v řízení
osvědčeno nebylo). Tento závěr a postup soudu, jež mu v řízení předcházel,
pokládá žalobce za nesprávný a tvrdí, že v jeho důsledku mu vznikla škoda ve
výši 14,266.720,- Kč. Nárok, který předběžně uplatnil dopisem ze dne 16. 5.
2005, Ministerstvo spravedlnosti odmítlo jako neopodstatněný.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel přitom ze zjištění, že tvrzená škoda
měla žalobci vzniknout tím, že na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 31. 10. 2002, sp. zn. C 13723/191, byl vymazán jako společník z obchodního
rejstříku předmětné společnosti. Dovodil tak, že v souzené věci nejde o případ
nesprávného úředního postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť Krajský
soud v Ostravě před vydáním usnesení ze dne 31. 10. 2002 prováděl dokazování k
prokázání existence žalobcem tvrzeného dodatku společenské smlouvy, na jehož
základě by mohly do společnosti vstoupit i třetí osoby. Z provedených důkazů
vzal za prokázané, že takovýto dodatek neexistoval a toto zjištění se projevilo
v jeho rozhodnutí (vydaném dne 31. 10. 2002). Proto i odvolací soud uzavřel, že
se jednalo o postup (v řízení) vedoucí k vydání rozhodnutí a jeho případnou
nesprávnost (která by se mohla projevit ve vydaném rozhodnutí) lze posoudit
pouze v rámci správnosti rozhodnutí samého. S ohledem na tento závěr by proto
podle soudu v nyní souzené věci přicházela v úvahu jedině odpovědnost státu za
nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak vzhledem k
tomu, že rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002, nebylo změněno ani zrušeno, nebyla tak
splněna podmínka pro vznik odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou majetkovou
újmu (škodu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Tvrdil, že při uplatnění nároku nezpochybňoval správnost
rozhodnutí rejstříkového soudu ze dne 31. 10. 2002 a žádal o náhradu škody z
titulu nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Jeho
nesprávnost spatřuje v tom, že soud ztratil dodatek ke společenské smlouvě
obchodní společnosti, jenž umožňoval převod obchodního podílu na třetí osoby;
bez provedení důkazu touto (ztracenou) listinnou vydal dne 31. 10. 2002
rozhodnutí, jímž byl žalobce vymazán z obchodního rejstříku jako společník
označené obchodní společnosti. Odvolacímu soudu proto vytkl nesprávnou
kvalifikaci nároku (jako nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí) a
navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při
úvaze o tom, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ), jde-li o otázky,
jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. dovolatel uplatňuje, může jít tehdy, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že v souzené věci nejde o
případ odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle §
13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ale že skutkový stav je třeba podřadit
ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (vydaným
rejstříkovým soudem v občanském soudním řízení; § 5 písm. a/ zákona č. 82/1998
Sb.) a jelikož rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem, odpovědnost státu za škodu zde dána není. Tento právní
závěr je v souladu s hmotným právem (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) i
ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce
správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení ve věcech odpovědnosti státu za
škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo
705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353;
usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru
pod C 2818; nebo usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005,
publikované v Souboru pod C 4030).
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že nemůže jít o
případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 5
písm. b/, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) tam, kde orgán státu shromažďuje
podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje
apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož
obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2000; usnesení ze dne
28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru pod C 2823; nebo
usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Co 3029/2005, uveřejněné v Souboru pod
C 4477). O takový případ jde i v nyní souzené věci, v níž se postup
rejstříkového soudu v občanském soudním řízení (včetně okolností, pro které
nebyl či nemohl být proveden důkaz žalobcem označenou listinou - dodatkem ke
společenské smlouvě) projevil v rozhodnutí samém.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o konstantní a
nerozpornou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v této věci neopouští – nemá
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, § 237
odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání
odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu