U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně PP - realit s.r.o., IČO 48028223, se sídlem v Praze 5, Spodní 1,
zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem se sídlem v Praze 10, Andersenova
412/6, proti žalované REALIS-INVEST, s.r.o., IČO 25872478, se sídlem v Ostravě-
Porubě, Svojsíkova 2/1596, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem
se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 38/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. července
2014, č. j. 29 Co 350/2014-48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
10. září 2014, č. j. 29 Co 350/2014-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 15 246 Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Fabiána do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve
vlastnictví žalobkyně, na nichž jsou umístěny stavby ve vlastnictví žalované.
Soud spolu se zasláním elektronického platebního rozkazu žalované uložil, aby
se vyjádřila ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., a zároveň ji poučil podle §
114b odst. 5 o. s. ř. Dne 5. 2. 2014 žalovaná podala blanketní odpor, avšak ve
věci samé se nevyjádřila. Soud proto uzavřel, že žalovaná ve smyslu § 114b
odst. 5 o. s. ř. nárok uznala, a rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a o.
s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. 29
Co 350/2014-48, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 Co
350/2014-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). S odkazem na § 205b o. s. ř.
konstatoval, že nejsou naplněny odvolací důvody dané § 205 odst. 2 písm. a) o.
s. ř., a poté posuzoval, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro
uznání. Soud prvního stupně vydal dne 14. 1. 2014 elektronický platební rozkaz,
jenž byl dne 23. 1. 2014 doručen do datové schránky žalované, která proti němu
podala dne 5. 2. 2014 blanketní odpor, v němž pouze uvedla, že odpor odůvodní
následovně, ve věci se však již nevyjádřila. V elektronickém platebním rozkazu
přitom bylo žalované uloženo, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu
proti elektronickému platebnímu rozkazu vyjádřila k podané žalobě, která jí
byla doručena spolu s platebním rozkazem. Tato povinnost byla žalované uložena
podmíněně za předpokladu, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Soud prvního
stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání s ohledem na fikci uznání žalované.
Námitku místní nepříslušnosti bylo nutno uplatnit v prvním procesním úkonu po
zrušení platebního rozkazu, kterým bylo vyjádření k žalobě, k jehož podání byla
žalovaná vyzvána usnesením podle § 114b o. s. ř. Ostatní námitky shledal
odvolací soud nedůvodnými.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z užití postupu podle § 114b o. s. ř., kdy se měl odvolací soud
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posuzovaná žaloba je
již třetí žalobou mezi účastnicemi, přičemž se jedná o meritorně totožné věci,
lišící se pouze obdobím, za které je bezdůvodné obohacení požadováno. Skutková
stránka věci je ve všech třech řízeních stejná, i žalobkyně v návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu ohledně oprávněnosti svého nároku odkazovala
na rozhodnutí o jedné z předchozích žalob. Při takto vymezeném předmětu řízení
měl soud prvního stupně pouze vydat elektronický platební rozkaz, přičemž výzva
v intencích § 114b o. s. ř. nebyla namístě. Žalobkyně spor prezentovala jako
spor z opakujícího se plnění, o němž bylo již jednou rozhodnuto a toto
rozhodnutí je závazné i v dalších řízeních. Podle dovolatelky se jedná o
jednoduchý spor, ve kterém je po skutkové a v zásadě i právní stránce vše jasné
a postup podle § 114b o. s. ř. je v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze
dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1109/2004, dle kterých je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. v jednoduchých
věcech vyloučeno. V návaznosti na vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3.
2015, sp. zn. II. ÚS 415/14, týkajícího se řízení o jedné z předchozích žalob
mezi účastníky řízení (Ústavní soud jím shledal porušení práva na spravedlivý
proces spočívající v určení výše bezdůvodného obohacení na základě znaleckého
posudku nezohledňujícího skutečnost, že stěžovatelka neměla k budovám ve svém
vlastnictví na pozemku žalobkyně přístup), doplnila žalovaná svoje dovolání v
tom smyslu, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 114b o. s. ř.,
protože věc nebyla po stránce důkazní připravena takovým způsobem, aby ji bylo
možno rozhodnout při prvním jednání. Žalobkyně totiž opírala výši svého nároku
o vadný znalecký posudek, přičemž soud zjevně hodlal rozhodovat na jeho
základě. Dovolatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že věta v dovolatelkou citovaných
rozhodnutích Nejvyššího soudu, že „ve zcela jednoduchých věcech, které
nevyžadují rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b odst.
5 o. s. ř. vyloučeno,“ je vytržená z kontextu. Pro posouzení, zda se jedná o
zcela jednoduchou věc, je rozhodný objektivní stav, nikoliv subjektivní názor
některého z účastníků řízení. Žalobkyně dále odkázala na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2656/2008, podle kterého koncentrační
zásada ve smyslu § 153a a § 114b o. s. ř. vyjadřuje tendenci k rovnému
postavení účastníků řízení a k zabránění průtahů v řízení. Je pak věcí
účastníka, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura věnoval své procesní
obraně ve věci samé patřičnou pozornost.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval
se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové
výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) o. s. ř. Podle odst. 5 téhož ustanovení platí, že jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě
soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) o. s. ř. musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení
řízení nebo odmítnutí žaloby. Dovolatelka spatřuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v
postupu soudu, který vydal usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., přestože se
dle jejího názoru jednalo o věc jednoduchou. Současně však tvrdí, a to v
doplnění dovolání podaném po uplynutí lhůty k podání dovolání, že jde o věc,
která nebyla důkazně připravena takovým způsobem, aby ji bylo možno rozhodnout
při prvním jednání, neboť se soud chtěl opřít o vadný znalecký posudek. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace § 114b o. s. ř. ustálená v tom
smyslu, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým
soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je okolnost, že si takový
postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu
věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a
navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze
první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
zejména
v takovém sporu, kde dosavadní poznatky ukazují, že, ačkoliv by podle své
povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně
obtížnou, jsou tu takové výjimečné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez
písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak,
aby při něm mohlo být zpravidla spor rozhodnut. Ve zcela jednoduchých věcech,
které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení
podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). O zcela jednoduchou věc by se přitom jednalo například v případě zjevně
bezdůvodného uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004). Je-li však usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydáváno spolu s platebním rozkazem, jímž se vyhovuje žalobě, pak není
třeba, aby výzvu k vyjádření vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu
(srov. usnesení sp. zn. 23 Cdo 760/2015 či rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3597/2007,
uváděné výše). Předně je podstatné, že v projednávané věci soud vyhověl návrhu žalobce na
vydání platebního rozkazu, a proto nebylo v souladu s judikaturou nutné, aby
vydání výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. bylo vyžadováno povahou
či okolnostmi případu. Navzdory tomu však konkrétní skutkové okolnosti
nenasvědčovaly tomu, že věc byla tak jednoduchá, aby soud prvního stupně mohl o
sporu rozhodnout při prvním jednání, aniž by dovolatelce poskytl možnost
vyjádřit se. Dovolatelka sice nejprve tvrdila, že věc byla natolik jednoduchá,
že po skutkové i právní stránce bylo vše jasné, a tudíž postup podle § 114b o. s. ř. nebyl namístě, avšak v doplnění dovolání naopak tvrdí, že podmínky pro
postup podle § 114b o. s. ř. nebyly dány proto, že věc nebylo možné rozhodnout
při prvním jednání, neboť soud zjevně mínil rozhodovat na základě vadného
znaleckého posudku. Nehledě na opožděnost této dovolací námitky možno k ní
poznamenat, že fakticky zpochybňuje oprávněnost nároku (co do výše) a nikoli
splnění podmínek pro postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Dle dovolacího soudu
však v projednávané věci soud postupoval zcela správně, pokud vydal usnesení
podle § 114b o. s. ř., jímž pro případ podání odporu vyzval dovolatelku k
vyjádření, neboť právě tvrzení dovolatelky vznášená v opakovaném sporu svědčí
pro to, že se nejednalo o jednoduchou věc, ve které je ve světle ustálené
judikatury vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno. K pasážím,
jež dovolatelka cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu, nezbývá než uvést, že
jsou zcela vytrženy z kontextu a nesvědčí pro podporu jejích argumentů v daných
procesních souvislostech.
Právě rozporné skutečnosti tvrzené žalovanou, jakož i
okolnost, že mezi účastnicemi je (bylo) vedeno vícero sporů pro obdobný nárok
přesvědčivě svědčí pro závěr, že si jak povaha věci, tak i okolnosti případu
vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžadovaly; bez
znalosti stanoviska žalované nemohl soud věc připravit tak, aby mohla být
rozhodnuta při prvním jednání. K podání ze dne 8. 10. 2014 učiněnému jednatelem dovolatelky Ing. P. Z. dovolací soud nepřihlížel, a to z důvodu, že toto podání nebylo sepsáno
advokátem či osobou, která má právnické vzdělání, navíc podáním ze dne 20. 11. 2014, právní zástupce dovolatelky sdělil, že se jedná o přípis samotné
dovolatelky, ve kterém uvádí souhrn veškerých nesrovnalostí, které se podle ní
v řízení udály, přičemž tento přípis nemá být součástí dovolání. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené
judikatury, pokud vydal usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterým
dovolatelce uložil, aby se ve věci písemně vyjádřila. Pakliže dovolatelka
dostala možnost k věci se vyjádřit, ale bez včasného a rozumně očekávatelného
sdělení důvodu jí nevyužila, a ani soudu včas nesdělila, jaký důvod jí ve
vyjádření bránil, ztratila tak možnost věcného projednání sporu. Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které
by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §
237 o. s. ř., a proto je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o. s. ř.), ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř., neboť žalobkyni vznikly v dovolacím řízení v souvislosti
se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Podle § 8 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12 300 Kč,
společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč
podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má
tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15 246 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.