28 Cdo 1117/2024-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. arch. Leoše Pittera, identifikační číslo osoby 651 82 235, podnikatele se sídlem v Pardubicích, Schulhoffova 1632, zastoupeného Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, proti žalovanému D. M., zastoupenému Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se sídlem v Živanicích 236, o zaplacení 606 598,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 107 C 57/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2023, č. j. 18 Co 102/2023-628, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 107 C 57/2014-509, Okresní soud v Pardubicích (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci 369 461 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ve zbylém rozsahu – o zaplacení dalších 237 137,70 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení – žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu i jeho účastníkům (výroky III–V). 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 18 Co 102/2023-628, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), „jinak“ (tedy v rozsahu výroku I, jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno) jej změnil tak, že se žaloba v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 369 461 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů vzniklých státu (výroky III–V rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezil argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, může-li být peněžitý dluh zapraven nikoliv jen přímo dlužníkem samotným (zde žalovaným), ale i jinou osobou (kdy následné vypořádání je záležitostí jen těchto osob). Žalobce kritizuje posouzení odvolacího soudu [v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013], jenž v rámci úvah o splnění závazku přihlédl i k peněžitému plnění, jež bylo žalobci zaplaceno za žalovaného společností MOSKALIEV CONSULTING s.r.o. Dovozuje, že byl-li jím uplatňovaný nárok kvalifikován jako bezdůvodné obohacení, mají i tvrzené (poskytnuté) platby charakter bezdůvodného obohacení. Podpůrně uvádí, že žalovanému poskytl věcné plnění (stavební materiál) ve větším množství, nežli prokázal v tomto řízení, a že ani z jeho vyjádření v odvolacím řízení nelze tudíž dovozovat, že všechny platby směřovaly na pohledávku uplatňovanou v tomto řízení. K poznámce odvolacího soudu o možnosti změny (rozšíření) žaloby žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, dodává, že své pohledávky za žalovaným nebyl povinen uplatňovat v celém sporném rozsahu, a namítá, že k tomu nebyl veden ani soudem, jenž mu neposkytl patřičná poučení k tomu, aby tvrdil a doložil důvod přijatých plateb.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Odvolacím soudem učiněný závěr o možnosti splnění dluhu třetí osobou [v nastolených poměrech, řídících se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013] a z toho plynoucích právních důsledcích konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1404/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9, ročník 2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, uveřejněný tamtéž pod číslem 18, ročník 2019). Dovolání současně neobsahuje žádný relevantní argument, pro nějž by se uvedený závěr neměl prosadit i v nyní posuzované věci jde-li o splnění peněžitého dluhu žalovaného, tedy nevázaného na osobní vlastnosti dlužníka, jež za něj plnila označená obchodní společnost (jíž byl nadto žalovaný v dané době jednatelem a společníkem) a které žalobce přijal. Na uvedeném ničeho nemění ani právní kvalifikace uplatňovaného práva coby peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (nevznikl-li mezi stranami platný závazek, kdy jsou strany podle § 457 obč. zák. povinny vzájemně si vrátit poskytnutá plnění a kdy v případě peněžitých plněních je třeba provést jejich zúčtování; srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, část civilní).
9. Jestliže pak žalobce nyní namítá, že jím přijaté platby směřovaly nikoliv na úhradu závazku (dluhu), který učinil předmětem tohoto řízení, jde o tvrzení, jež odvolací soud nemá za prokázaná a v tomto směru žalobcem uplatněné námitky vůči právnímu posouzení předpokládají jiný než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a nejde tak o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
10. Nepřípadný je pak odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s jehož závěry napadené rozhodnutí v rozporu není (v situaci, kdy v nyní posuzované věci žalobce za odvolacího řízení toliko popřel některá svá předchozí tvrzení, zatímco odkazované rozhodnutí se vztahuje k možnosti přiznat plnění z jiného právního důvodu, než jaký byl uveden v žalobě, při nezměněném skutkovém stavu).
11. K dovolací argumentaci naznačující možné vady řízení patří se připomenout, že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K námitkám kritizujícím postup odvolacího soudu i co do absence poučení účastníků (k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání), sluší se snad připomenout, že zde nebylo důvodu vést žalobce k vylíčení dalších skutečností o možném jiném právním důvodu třetí osobou poskytnutého plnění (nad rámec předmětu vymezeného žalobou) v situaci, kdy jeho obrana vůči žalovaným prokázanému plnění ze strany třetí osoby zakládala se na uplatněném tvrzení, že platby ze strany třetí osoby představovaly plnění jejího vlastního dluhu, které však žalobce nejenže nedoložil, ale v průběhu odvolacího řízení dokonce výslovně popřel.
12. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny [od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky; srov. § 237 o. s. ř.].
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu