ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobců a) Mgr. R. L., b) T. L., zastoupených JUDr. Tomášem
Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti
žalovanému městu Řevnice se sídlem v Řevnicích, Krále Jiřího z Poděbrad 74,
zast. JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 7, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C
43/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.
prosince 2011, č. j. 28 Co 411/2009-363, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – západ (dále jen – „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č.j. 4 C 43/2008-116, vyhověl žalobě o určení, že
L. K., naposledy bytem v Ř., zemřelý, (právní předchůdce žalobců), byl ke dni
svého úmrtí vlastníkem pozemku č. parc. 2494 (dříve č. parc. 742) v
katastrálním území Ř. (dále jen – předmětný pozemek). Soud prvního stupně
uzavřel, že za situace, kdy rozhodnutí finančního odboru rady ONV Praha –
západ, ze dne 11. 11. 1960, č.j. FIN 180 A-328/60-Ko, na jehož podkladě
vlastnické právo k předmětnému pozemku mělo přejít na stát, nebylo doručeno do
vlastních rukou L. K. jakožto dosavadního vlastníka pozemku, nemohly nastat
právní účinky předvídané tímto rozhodnutím. L. K. tudíž vlastnické právo k
předmětnému pozemku nepozbyl.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu (změna žaloby připuštěna usnesením
odvolacího soudu vyhlášeným při jednání konaném dne 8. 9. 2011) o určení, že
vlastníkem předmětného pozemku byl ke dni svého úmrtí J. L., naposledy bytem v
Ř., zesnulý (manžel žalobkyně a/ a otec žalobce b/), zamítl. Současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
rozhodnutí finančního odboru rady ONV Praha – západ, ze dne 11. 11. 1960, č.j. FIN 180 A-328/60-Ko, o přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku a na
něm zbudované garáži na stát, bylo k odvolání L. K. a MNV v Řevnicích potvrzeno
rozhodnutím finanční komise ONV Praha – západ ze dne 3. 5. 1961. Rozhodnutí
odvolacího orgánu bylo doručeno L. K. do vlastních rukou dne 17. 6. 1961. Dne
30. 7. 1970 uzavřel MěNV v Řevnicích s L. K. smlouvu o bezplatném převodu
nemovitostí, na jejímž základě se zavázal předmětný pozemek a na něm zbudovanou
garáž převést zpět na L. K.. Smlouva však nebyla registrována státním
notářstvím. Na základě rozhodnutí Státního notářství Praha – západ ze dne 3. 12. 1985, sp. zn. D 1120/85, předmětný pozemek, vedený v evidenci nemovitostí
stále jako vlastnictví L. K. zemřelého, zdědila A. K. Po A. K. zesnulé
předmětný pozemek na podkladě rozhodnutí Státního notářství Praha – západ ze
dne 9. 11. 1988, sp. zn. D 788/88, dále dědil J. L. Ve dnech 20. 11. 1989 a 15. 1. 1990 se J. L. dostavil na státní notářství za účelem odstranění rozporu mezi
právním stavem podávajícím se z dědického rozhodnutí a právním stavem
vyplývajícím z rozhodnutí finančního odboru rady ONV Praha – západ, ze dne 11. 11. 1960, č.j. FIN 180 A-328/60-Ko, na které poukazoval MěNV v Řevnicích. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 1. 1992, č.j. 5C 193/91-13,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č.j. 14 Co
149/92-24, byla zamítnuta žaloba J. L. podaná dne 26. 6. 1991 vůči Oblastnímu
podniku služeb Praha – západ, s. p. o vyklizení garáže zbudované na předmětném
pozemku s odůvodněním, že na základě shora citovaných správních rozhodnutí se
vlastníkem garáže stal stát. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 5. 2003, č.j. 4 C 114/2002-39, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 15. 7. 2004, č.j. 27 Co 249/2004-78, bylo poté, co soudy dospěly k
závěru o tom, že vlastníkem předmětné garáže je žalované město, J. L. uloženo,
aby garáž vyklidil. Dovolání J. L. směřující proti rozsudku odvolacího soudu
bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006,
odmítnuto. Předmětný pozemek byl společně s garáží od 1. 1. 1961 užíván
Komunálními službami města Řevnice zřízenými MěNV v Řevnicích, od 1. 7. 1976
Oblastním podnikem služeb Praha – západ se sídlem v Řevnicích a od 1. 7. 1989
Oblastním podnikem služeb, s. p., Praha – západ. K nemovitostem vykonával právo
hospodaření MěNV v Řevnicích. Návrh Oblastního podniku služeb, s. p., Praha –
západ ze dne 1. 6. 1990 na uzavření nájemní smlouvy stran předmětných
nemovitostí předložený J. L.
coby pronajímateli pak obsahoval údaj o tom, že
smlouva bude moci nabýt účinnosti teprve po ujasnění vlastnických vztahů k
nemovitostem. J. L. počal nemovitosti užívat nejdříve v roce 1992 poté, co
násilím odstranil zámek od dveří garáže. Od r. 1998 garáž užíval na základě
nájemní smlouvy sjednané s žalovaným. Daň z nemovitostí stran garáže vybudované
na předmětném pozemku platil J. L. v období let 1993 až 2010.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu, jsa vázán právním názorem
dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2006/2010, že se J. L. nemohl úspěšně domáhat vydání předmětného pozemku v
restitučním řízení a že při respektování nabývacích titulů účastníků je třeba
zkoumat, který z účastníků má k pozemku „lepší právo“, dospěl odvolací soud k
následujícím právním závěrům. Žalobci mají na požadovaném určení vlastnického
práva svého procesního předchůdce (zůstavitele J. L.) naléhavý právní zájem,
neboť bez tohoto určení by předmětný pozemek evidovaný v katastru nemovitostí
jako vlastnictví žalovaného nemohl být projednán v dědickém řízení (§ 80 písm.
c/ o. s. ř.). Jelikož rozhodnutí finančního odboru rady ONV Praha – západ, ze
dne 11. 11. 1960, č.j. FIN 180 A-328/60-Ko, a potvrzující rozhodnutí finanční
komise ONV Praha – západ ze dne 3. 5. 1961 o přechodu vlastnického práva k
předmětnému pozemku na stát, byla vydána správními orgány v mezích jejich
pravomoci a jsou určitá (dostatečně identifikují vyvlastňované nemovitosti),
stal se na jejich základě okamžikem nabytí právní moci vlastníkem pozemku (i
stavby garáže na pozemku zbudované) stát (§ 5, § 11 vyhl. č. 88/1959 Ú.l., § 18
nař. vlády č. 91/1960 Sb.). Poněvadž smlouva o bezplatném převodu nemovitostí
sjednaná dne 30. 7. 1970 mezi právním předchůdcem žalobců L. K. coby
nabyvatelem a MěNV v Řevnicích jakožto převodcem nebyla registrována státním
notářstvím, právní předchůdce žalobců na jejím základě vlastnické právo k
pozemku nenabyl (§ 134 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy účinném znění).
Předmětný pozemek nebyl právními předchůdci žalobců v období let 1961 až 1992
ani držen. Užívaly jej totiž společně s garáží na základě práva hospodaření
svědčícího MěNV Řevnice státem zřizované organizace. Právní předchůdce žalobců
J. L. se nemovitostí zmocnil násilím nejdříve v r. 1992. Od r. 1998 užíval
nemovitosti již jako nájemce. Daň z nemovitostí počal platit až v r. 1993.
Právní předchůdci žalobců přitom dle závěrů odvolacího soudu nemohli být ani v
dobré víře, že jim pozemek patří. L. K. totiž bylo dne 17. 6. 1961 do vlastních
rukou doručeno správní rozhodnutí, na jehož základě vlastnické právo k pozemku
přešlo na stát. Ve smlouvě ze dne 30. 7. 1970 pak byl výslovně seznámen s tím,
že zpětný převod vlastnického práva nabývá účinnosti až registrací smlouvy
státním notářstvím, k níž nedošlo. Vlastnické právo J. L. bylo zpochybněno již
v listopadu 1989, kdy byl státním notářstvím seznámen s vyvlastňovacími
rozhodnutími. Odkazem na uvedená rozhodnutí se Oblastní podnik služeb Praha –
západ, s. p. bránil též žalobě J. L. o vyklizení nemovitostí podané dne 26. 6.
1991. Z uvedených okolností odvolací soud dovodil, že právní předchůdci žalobců
nenabyli vlastnické právo k pozemku ani vydržením (§ 130 odst. 1, § 134
občanského zákoníku, dále jen - „obč. zák.“). Žalobě o určení vlastnického
práva J. L. proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali,
že jejich právní předchůdce L. K. vlastnické právo k pozemku nikdy nepozbyl,
neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (finančního odboru rady ONV
Praha – západ), ze dne 11. 11. 1960, č.j. FIN 180 A-328/60-Ko, o přechodu
vlastnického práva k předmětnému pozemku na stát, mu v rozporu s ustanovením §
14 odst. 1 nař. vlády č. 91/1960 Sb. nebylo doručeno do vlastních rukou a
nemohlo proto ani nabýt právní moci. Vytýkali rovněž neurčitost rozhodnutí
odvolacího správního orgánu a věcnou nesprávnost vydaných vyvlastňovacích
rozhodnutí. Zpochybňovali závěr odvolacího soudu, že stát převzal vlastnické
právo k pozemku tím, že se jej chopil. Upozornili na okolnost, že pozemek byl
předmětem dědění, což utvrzovalo dobrou víru dědiců o tom, že jsou jeho
vlastníky. Uvedli též, že jejich právnímu předchůdci J. L. byl coby
pronajímateli Oblastním podnikem služeb Praha – západ, s. p. dokonce předložen
návrh ze dne 1. 6. 1990 na uzavření nájemní smlouvy stran předmětných
nemovitostí. Vyjádřili přesvědčení, že jejich právní předchůdci byli od r. 1985
nepřetržitě po dobu delší deseti let v dobré víře, že jsou vlastníky
předmětného pozemku, vlastnické právo k němu proto mohli nabýt rovněž
vydržením. Odvolatelé taktéž namítali, že v posuzovaném případě nejsou naplněny
zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalovanou
obec, neboť se přechod vlastnického práva netýká věcí sloužících plnění úkolů
drobných provozoven národních výborů (§ 1 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb.).
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnými fyzickými osobami
(účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání
není opodstatněné.
Podle § 5 nařízení vlády č. 15/1959 Sb. příslušný orgán na žádost nájemce
rozhodne vždy o přechodu najatých věcí do socialistického vlastnictví,
přesahuje-li jejich cena částky uvedené v § 4 odst. 1 a potřebuje-li je nájemce
nezbytně k plnění svých úkolů; o náhradě rozhodne zvlášť.
Podle § 6 nařízení vlády č. 15/1959 Sb. najatá věc přechází do socialistického
vlastnictví dnem, kdy rozhodnutí příslušného orgánu (§ 4 odst. 2 a 3 a § 5)
nabude právní moci.
Podle § 11 odst. 1 vyhl. č. 88/1959 Ú.l. najatá věc, jejíž cena převyšuje
příslušnou částku uvedenou v § 7 odst. 1, může být převedena do socialistického
vlastnictví jen rozhodnutím finančního odboru na žádost nájemce, jestliže ji
nájemce nezbytně potřebuje k plnění svých úkolů; o náhradě se rozhodne podle
zvláštního prováděcího předpisu.
Podle § 18 odst. 1 nařízení vlády č. 91/1960 Sb. o odvolání proti rozhodnutí
odboru národního výboru rozhoduje příslušná komise tohoto národního výboru, a
není-li zřízena, jeho rada.
V projednávané věci správní orgány (finanční odbor rady ONV, finanční komise
ONV) v mezích své působnosti rozhodly o přechodu vlastnického práva k
předmětnému pozemku na stát (§ 11 odst. 1 vyhl. č. 88/1959 Ú.l., § 18 odst. 1
nařízení vlády č. 91/1960 Sb.). Vlastnické právo k pozemku přitom přecházelo na
stát dnem právní moci rozhodnutí (§ 6 nařízení vlády č. 15/1959 Sb.). Jelikož
L. K. coby vlastník pozemku brojil proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně odvoláním, nabylo rozhodnutí o vyvlastnění pozemku právní moci až dnem
doručení rozhodnutí o odvolání do vlastních rukou odvolatele, tj. dnem 17. 6.
1961 (§ 14 odst. 1, § 22 odst. 4 nařízení vlády č. 91/1960 Sb.). K uvedenému
datu se na základě vydaných rozhodnutí, jimiž je předmětný pozemek dostatečně
určitě identifikován údaji, pod nimiž byl evidován v pozemkové knize (stav.
parc. č. kat. 742 zaps. ve vl. č. 592 kat. území Ř.), stal jeho vlastníkem
stát. Za situace, kdy vydaná rozhodnutí nebyla odklizena, přitom při
respektování zásady presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí již nelze
přezkoumávat jejich věcnou správnost. Ze stejného důvodu nelze z hlediska
účinků rozhodnutí vyvozovat žádné závěry ani z okolnosti, že prvostupňové
rozhodnutí správního orgánu nebylo řádně doručeno do vlastních rukou
odvolatele. Otázka způsobu doručení prvostupňového rozhodnutí účastníkům řízení
je totiž rovněž předmětem přezkumu věci odvolacím orgánem.
Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. nabytí vlastnického práva vydržením zpočátku
vůbec neupravoval. Vlastnické právo k pozemku tak bylo lze vydržet až na
základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. účinným od
1. 1. 1992. Předpokladem vydržení vlastnického práva k pozemku je přitom jeho
oprávněná držba trvající nepřetržitě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 obč.
zák.). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě, je třeba
započíst i dobu, po kterou jej nepřetržitě držel před 1. 1. 1992 (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50/2000).
V posuzovaném případě právní předchůdci žalobců předmětný pozemek od r. 1961 do
r. 1992 neužívali (pozemek byl užíván organizacemi odvozujícími užívací titul
od práva hospodaření vykonávaného MěNV Řevnice) a nevykonávali nad ním ani
právní panství (nepronajímali jej ani jej jinak nepřenechávali do užívání třetí
osoby, neplatili z něj daň apod.). Předmětný pozemek tudíž v uvedeném období v
držbě právních předchůdců žalobců nebyl. Chopil-li se právní předchůdce žalobců
J. L. svémocí držby pozemku v roce 1992, pak tento stav trval pouze do r. 1998,
od kterého již pozemek nadále užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené se
žalovaným. J. L. ostatně nemohl být ani v dobré víře o tom, že mu pozemek
patří. Již v r. 1989 byl totiž státním notářstvím seznámen s tím, že pozemek
byl předmětem vyvlastnění na základě shora citovaných správních rozhodnutí.
Právní účinky dotčených správních rozhodnutí byly posuzovány též v soudním
řízení o vyklizení garáže zbudované na předmětném pozemku vedeném u Okresního
soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 193/91 na základě žaloby podané J. L. dne
26. 6. 1991 (žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není
vlastníkem předmětných nemovitostí). Uvedené skutečnosti tudíž u dotčené osoby
musely objektivně vyvolat pochybnosti o tom, že jí pozemek patří (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1966). Právní
předchůdci žalobců tak vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyli ani
vydržením, když za účinnosti právní úpravy vydržení nebyli jeho oprávněnými
držiteli (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.).
Nelze-li dovodit vlastnické právo právního předchůdce žalobců J. L., je pak již
nadbytečné zabývat se tím, zda vlastnictví pozemku přešlo dle zák. č. 172/1991
Sb. ze státu na žalovanou obec či nikoliv.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Jelikož je tedy
rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení plně úspěšný žalovaný
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Jelikož mu v tomto stádiu řízení
náklady nevznikly, dovolací soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu