28 Cdo 1253/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. K., bytem v P., zastoupené JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1. M. B., bytem v P., zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 667/42, 2. M. M., bytem v P., a 3. M. C., bytem ve V., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8, o zaplacení částky 332.974,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 294/2009, o dovolání 2. žalované a 3. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 68 Co 352/2011-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 68 Co 352/2011-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2011, č. j. 18 C 294/2009-64, se vyjma úroku z prodlení z částky 332.974,- Kč od 2. 1. 2009 do 12. 10. 2009 zrušují ve vztahu mezi žalobkyní a dovolateli a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
úrokem z prodlení od 2. 1. 2009 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud přitakal tvrzení žalobkyně, dle nějž jí žalovaná částka náleží jako podíl na dědictví po jejím zesnulém otci, M. C. Žalobkyně nevěděla o jeho smrti a na rozdíl od žalovaných coby dalších zákonných dědiců po M. C., zemřelému, nebyla účastna dědického řízení ukončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, jež nabylo právní moci dne 8. 8. 2007. Žalobkyně společně s žalovanými náleží do první dědické skupiny, a tudíž měla v souladu s ustanovením § 473 odst. 1 obč. zák. nabýt jednu čtvrtinu majetku zůstavitele.
Jelikož se tak v důsledku jejího opomenutí v dědickém řízení nestalo, domáhala se vyplacení částky odpovídající jedné čtvrtině hodnoty dědictví po žalovaných, mezi něž byl majetek zůstavitele v dědickém řízení rozdělen. Obvodní soud ve svých právních úvahách vyšel z ustanovení § 485 obč. zák. stanovícího, že zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Zdůraznil dále, že v zájmu ochrany oprávněného dědice není na místě přihlížet k tomu, jaké rozhodnutí bylo v dědickém řízení vydáno, případně jakou dohodu dědicové uzavřeli. Nelze tak za opodstatněné pokládat námitky 2. žalované a 3. žalovaného odmítající pasivní solidaritu nepravých dědiců. Měli-li žalovaní dědit společně s žalobkyní rovným dílem, jde o případ nerozlučného společenství. Nebyla-li žalobkyně dědického řízení účastna, není pro ni rozhodné, jaké rozhodnutí dědický soud vydal; tedy i k jaké dohodě mezi účastníky dědického řízení došlo.
Žalované je tudíž třeba považovat za nerozlučné společníky, pročež soud podané žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalované zavázal k solidárnímu plnění. Ve vztahu k 1. žalované přitom rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť 1. žalovaná výslovně označila žalobu za důvodně podanou a navrhla, aby jí bylo vyhověno. K odvoláním 2. žalované a 3. žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 68 Co 352/2011-97, ve vyhovujícím výroku I. změnil co do požadovaného příslušenství za dobu od 2.
1. 2009 do 12. 10. 2009 tak, že žalobu zamítl, ve zbytku je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil za správný postup soudu prvního stupně, jenž ve svém posouzení vyšel z čisté hodnoty dědictví 1,337.897,60 Kč a dovodil, že žalobkyně a žalovaní mají každý nárok na 25 % z této částky. Dědili-li pouze tři zákonní dědicové, má vůči nim žalobkyně právo na vydání majetku ve výši jedné čtvrtiny čisté hodnoty dědictví. Není přitom rozhodné, že na základě uzavřené dědické dohody se 2.
žalované a 3. žalovanému dostalo méně, než činí jejich zákonný podíl, neboť obsah uzavřené dohody je z hlediska nároku žalobkyně irelevantní.
Nárok žalobkyně je zákonem speciálně stanoven (jeho výše je dána hodnotou dědictví, o něž žalobkyně jako zákonný dědic přišla) a podle zásad bezdůvodného obohacení je pouze vydáván. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně pouze pochybení při stanovení počátku prodlení žalovaných, v tomto směru tedy korigoval rozsudek soudu prvního stupně měnícím výrokem svého rozsudku, a ve zbytku jej jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání ve vztahu k jejich osobám vyjma měnící části rozsudečného výroku) podali 2. žalovaná a 3. žalovaný
dovolání, jehož přípustnost pokládají v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za založenou otázkou zásadního právního významu řešenou v rozhodnutí odvolacího soudu, a to, zda jsou dědici po pravomocném skončení dědického řízení v postavení nerozlučných společníků vůči oprávněnému dědici, který se řízení nezúčastnil. Dovolatelé úvodem svého podání zdůraznili, že s 1. žalovanou nejsou v žádném příbuzenském poměru. Připomněli rovněž, že na základě dohody o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 nabyla 1.
žalovaná majetek v hodnotě 75,919 % z čisté hodnoty dědictví, 2. žalovaná majetek odpovídající 23,916 % z čisté hodnoty dědictví a 3. žalovaný majetek odpovídající 0,165 % z čisté hodnoty dědictví. Nenabyli-li tedy dovolatelé více, než kolik by činil jejich zákonný podíl ve výši 25 % z čisté hodnoty dědictví, nemohli se na úkor žalobkyně obohatit, nejsou nepravými dědici, a nejsou tak v řízení pasivně věcně legitimováni. Dovolatelé zmínili okolnosti, za nichž uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, jakož i to, že o žalobkyni, jež se s otcem nikterak nestýkala, se dozvěděli až po skončení dědického řízení.
Dle dovolatelů postrádá úvaha o nerozlučném společenství dědiců po skončení dědického řízení zákonnou oporu, neboť se nejedená ani o jeden z případů pasivní solidarity vypočtených v § 511 obč. zák. Dovolatelé připomněli, že dle ustálené judikatury jsou dědicové oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu, což odpovídá tomu, že třebaže se dědictví nabývá smrtí fyzické osoby, je pro nabytí dědictví nezbytná ingerence státu, tedy projednání dědictví a rozhodnutí o něm prostřednictvím soudu.
Po pravomocném skončení dědického řízení je situace odlišná, neboť je na jisto postaveno, kdo a jaký majetek zdědil, a případný dědic, který nebyl účastníkem dědického řízení, se může nadále domáhat svých práv pouze postupem dle § 485 obč. zák. Nepravý dědic, tedy dle judikatury a oborné literatury osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec, nebo v takovém rozsahu jako jej nabyla, je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněn získal.
Nemůže však být povinen vydat, respektive uhradit, oprávněnému dědici víc, než sám z dědictví obdržel. Jelikož, jak se stalo i v případě žalovaných, každý z dědiců může obdržet jinou hodnotu, nemohou být nepraví dědicové odpovědni společně a nerozdílně. Dovolatelé zdůraznili, že opačný názor, jenž zaujaly soudy nižších stupňů, by vedl k tomu, že nepravý dědic by odpovídal do výše celého dědictví, bez ohledu na to, jaký podíl z dědictví nabyl, což zcela odporuje principům vydávání bezdůvodného obohacení, jako i „zásadám odpovědnosti a zárukám dědiců z nabytého majetku“.
Je-li předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení zvětšení majetku jedné osoby na úkor druhé, nemohou být ani nepraví dědicové žalováni společně a nerozdílně, ale vždy může být žalován pouze konkrétní dědic o konkrétní bezdůvodné obohacení, a v žádném případě nemůže jít o nerozlučné společenství nepravých dědiců. V projednávaném sporu by tak dovolatelé, jež z dědictví nabyli méně, než činily jejich zákonné podíly, neměli být pasivně věcně legitimováni. S ohledem na tyto argumenty tedy dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentů dovolatelů a navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání taktéž odmítla dovolateli vznesené výtky vůči posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítnul. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávaném případě lze na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jakož i na důvodnost podaného dovolání, usuzovat z právních závěrů vyslovených odvolacím soudem k otázce postavení nepravých dědiců k dědici oprávněnému, jež se odchylují od výkladu příslušných zákonných ustanovení obsaženého v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, od níž však není důvodu se odklánět ani v projednávané věci.
Nelze především přehlédnout, že v dané věci stěžejní ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák. hovoří o povinnost vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má osoba původně mylně za dědice pokládaná. Tomu odpovídá i výklad tohoto ustanovení provedený Nejvyšším soudem, dle nějž je povinností osoby, jež podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej nabýt neměla buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla, tedy tzv. nepravého dědice, vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal, není-li to možné, musí za majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3099/2010). Povinností nepravého dědice ve smyslu uvedeného ustanovení je tedy vydat oprávněnému dědici majetek, jenž z dědictví vskutku nabyl, nikoliv majetek odpovídající hodnotě jeho zákonného dědického podílu. Tento výklad rovněž lépe koresponduje s druhou částí věty obsažené v § 485 odst. 1 obč. zák. hovořící o tom, že k vydání majetku oprávněnému dědici má dojít podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby nepravý dědic neměl majetkový prospěch na úkor oprávněného dědice.
Cílem právní úpravy bezdůvodného obohacení vyjádřeným slovy „kdo se na úkor jiného bezdůvodné obohatí, musí obohacení vydat“, je přitom napravit objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009), a dostat tak do souladu faktický stav majetkových poměrů se stavem právním. Měl-li by nepravý dědic povinnost vydat dědici oprávněnému více, než sám dostal dle rozhodnutí o dědictví ve smyslu § 175q o.
s. ř., pak by bylo možno jen stěží hovořit o souladu faktického stavu se stavem právním. Jak přitom již dříve připomenul Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3099/2010), třebaže se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, vychází právní úprava z principu ingerence státu a přepokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto (srov. § 481 a násl. obč. zák. a § 175q o. s. ř.) s tím, že dle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o schválení dohody dědiců se nabývá dědictví ke dni smrti zůstavitele.
Vyšel-li tedy odvolací soud ve svých úvahách pouze z výše dědických podílů stanovené dle počtu dědiců v dané dědické skupině, aniž by ke shora uvedenému přihlédl, nemohly vést jeho úvahy k nastolení stavu odpovídajícímu zásadám bezdůvodného obohacení, tak jak o tom hovoří ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák. Je-li z předestřených úvah patrné, že pravému dědici přísluší právo na vydání toho, co na jeho úkor konkrétní neoprávněný dědic vskutku nabyl na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví, pak je zjevné, že zde není prostor ani pro úvahy o solidaritě neoprávněných dědiců, neboť každý z nich je povinován vůči pravému dědici do výše majetku nabytého na jeho úkor.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že dědici jsou z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně v době od smrti zůstavitele do pravomocného rozhodnutí o dědictví, neboť v této době zde není jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, a dědice je v tomto mezidobí třeba pokládat za vlastníky celého majetku náležícího do dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 6/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2001, sp. zn.
20 Cdo
1921/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 24, sešit 4/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1172/2006). Úvahy, jež v těchto případech umožňují pokládat dědice za solidárně zavázané, se však jen stěží mohou uplatnit při posuzování závazku dědiců, nabyvších svou část majetku z dědictví na základě pravomocného usnesení o dědictví, vůči dědici, jenž byl v dědickém řízení opomenut a jemuž přísluší specifická ochrana jeho práv prostřednictvím ustanovení § 485 obč. zák. Hovoří-li tedy odvolací soud o tom, že nárok žalobkyně je zákonem speciálně stanoven a podle zásad o bezdůvodném obohacení je pouze vydáván, pak tuto úvahu nelze označit za zcela nesprávnou.
Je možno souhlasit s tím, že žalobkyně má právo na vydání jejího zákonného dědického podílu z čisté hodnoty dědictví (samostatně dle jednotlivých aktiv). V zákoně však nelze najít pražádné opory pro to, aby se mohla tohoto svého nároku domáhat i vůči těm dědicům, kteří nenabyli více, než činí jejich zákonný podíl, a to ani z titulu solidárního závazku. Tyto dědice, jež nenabyli majetek ve větším rozsahu, než v jakém jej nabýt měli, by ostatně v souladu s výše odkazovanou judikaturou bylo jen obtížně možné pokládat za dědice nepravé ve smyslu § 485 obč. zák., neboť do jejich majetkové sféry nepřešlo nic nad rámec toho, na co měli jako taktéž zákonní dědici nárok.
Protože právní posouzení věci provedené soudy nižších stupňů považoval Nejvyšší soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvod zrušení spočívající v nesprávném právním posouzení věci platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (ve shora naznačeném rozsahu). Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu