28 Cdo 1304/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce P. J. H., proti žalovanému Ing. J. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částek 68.352,- Kč a 1.591,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 18/2006, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 16 Co
327/2007-104, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč ve stanovené lhůtě (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu (výroky IV., V. a VI.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce z části důvodně
domáhal plnění po žalovaném, který se bezdůvodně obohatil na jeho úkor ve
smyslu § 451 odst. 1, 2 obč. zák. v souvislosti s dodávkami elektrické energie
do žalovaným vydraženého objektu, jež však za něj uhradil žalobce, protože
nedošlo k přihlášení nového odběratele a uzavření nového smluvního vztahu s
dodavatelem energie, k čemuž se žalovaný zavázal v předávacím protokolu.
Obdobně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení i v souvislosti s poskytováním
telekomunikačních služeb, které za žalovaného rovněž uhradil žalobce.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.
prosince 2007, č. j. 16 Co 327/2007-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích II. a III. o věci samé a ve výrocích IV. až VI. o nákladech řízení
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v
mezích odvoláním dotčených i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k
závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí
opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěné skutečnosti posoudil
správně i po stránce právní, vyjma aplikace příslušných ustanovení obchodního
zákoníku, upravujících promlčení. Jestliže žalovaný nesplnil své povinnosti
vůči předchozímu vlastníku, jakož i k dodavatelům elektrické energie a
telekomunikačních služeb, na základě předávacího protokolu a žalobce za něj
uhradil dodávky těchto služeb, pak žalobce plnil za žalovaného to, co měl
žalovaný plnit sám, případně plnění měl zajistit jiným způsobem (§ 451 odst. 2
a § 454 obč. zák.). Odvolací námitky přitom nemohly přivodit změnu či zrušení
napadeného rozhodnutí, neboť skutečnost, že žalovaný nebytové prostory v
objektu pronajal jinému subjektu, není rozhodná, protože žalobce byl ve vztahu
k žalovanému jako k novému vlastníku předmětné nemovitosti, jehož stíhá
povinnost za spotřebu elektrické energie i za dodané telekomunikační služby
platit tomu, kdo tyto platby uskutečnil vůči dodavatelům. Vznesenou námitku
promlčení odvolací soud rovněž neshledal důvodnou a konstatoval, že nárok
promlčen není. Promlčecí dobu sice hodnotil dle § 107 odst. 1, 2 obč. zák.,
nikoli dle § 397 obch. zák., neboť zde nejde o vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti, nýbrž o vztah vyplývající ze vztahu původního a
budoucího vlastníka nemovitosti, tj. vztah občanskoprávní, avšak ani z tohoto
pohledu nemůže být nárok promlčen (mezi vydáním dodavatelských faktur a podáním
žaloby neuplynuly ani dva roky), a promlčecí doba tak byla zachována. Rovněž
námitka věcné nepříslušnosti obvodního soudu nebyla shledána důvodnou, neboť
jde o vztah občanskoprávní, a byla tedy dána příslušnost okresního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to do celého
rozsahu napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací
soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z tohoto důvodu se také
jedná o právní otázku, která je odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodována
rozdílně. Důvodnost svého dovolání pak žalovaný odvozuje od § 241a odst. 2
písm. a) i b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá vady řízení s tím, že odvolací soud se
nezabýval všemi námitkami žalovaného uvedenými v jeho odvolání, mimo jiné
námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje zákonné náležitosti,
především nesplňuje požadavky dle § 157 odst. 2 o. s. ř., když odůvodnění
rozhodnutí je v rozhodujících okolnostech zmatečné, nepřesvědčivé a není
zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. Není ani patrno, z
jakého důvodu dospěl soud k závěru, že se obohatil právě žalovaný. Odvolací
soud rovněž pominul námitku, že skutková zjištění obvodního soud jsou zcela v
rozporu s provedenými důkazy, přičemž soud nesprávně hodnotil důkaz výpovědí
svědkyně K. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak vychází z jiných
skutkových i právních závěrů, pokud jde o odhlášení a přihlášení odběru
elektrické energie a telekomunikačních služeb. K tomu, aby odvolací soud mohl
rozhodnout na základě jiného zjištění o skutkovém stavu věci, nebyly splněny
procesní podmínky. Dovolatel se navíc domnívá, že ve věci rozhodoval věcně
nepříslušný soud, když nesdílí názor odvolacího soudu, že je třeba věcnou
příslušnost hodnotit před účinností zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle § 9 odst.
3 písm. a) o. s. ř. Z výroků i odůvodnění napadeného rozhodnutí je dále patrno,
že odvolací soud nerozhodoval o předmětu řízení tak, jak byl vymezen odvoláním,
neboť odvolání bylo podáno pouze do výroků II., III. a VI. rozsudku obvodního
soudu, zatímco napadeným rozhodnutím byly potvrzeny výroky II. až VI. tohoto
rozsudku.
Dovolatel rovněž zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, podle kterého měl žalovaný po nabytí předmětné budovy zabezpečit
přehlášení odběru elektřiny a přehlášení pronájmu dvou telefonních stanic, a
jestliže toto neprovedl, je odpovědný za vznik bezdůvodného obohacení, i když
energii a služby přímo neodebral. Podřazení nároku pod § 451 a § 454 obč. zák.
není totiž přiléhavé, protože žalovaný žádný majetkový prospěch nezískal.
Dovolatel v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 33 Odo 190/2005, ze kterého vyplývá, že o obohacení se jedná
tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno,
takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením
jeho pasiv, jakož i tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se
zmenšit měl. Chybí-li tedy zjištění, že se plnění žalobce projevilo v majetku
dovolatele buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, je závěr o vzniku
bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Dále dovolatel upozorňuje na
nesprávné právní posouzení věci z hlediska právního základu objednávání dodávky
služeb. Žalovanému tak nelze dávat za vinu, že k přehlášení služeb nedošlo,
protože prvotním úkonem je odhlášení odběru původním odběratelem. Nesprávně pak
byla posouzena i námitka promlčení, když se odvolací soud nezabýval promlčením
ve vztahu k namítané neurčitosti úkonů žalobce, kterými měl své domnělé právo
na žalovaném uplatnit s tím, že žalobce jednoznačně identifikoval svou
pohledávku až v podání ze dne 19. 12. 2006. Dovolatel se neztotožňuje ani s
právním hodnocením, že jde o vztah občanskoprávní, a má za to, že vztahy mezi
žalobcem a žalovaným vždy souvisely s jejich podnikatelskou činností.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) či
b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. V posuzovaném případě tak bylo možné zvažovat přípustnost
dovolání pouze ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující
atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí
NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů
29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor
civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti
dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze
dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu
ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č.
23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze
žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí
případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s.
ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam
meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp.
jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší
judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných
případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95,
Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní
otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení
dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou
otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky
aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak
byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud
– jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím –
vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení
včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.). To se také zčásti stalo v tomto
případě, kdy dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí vychází z jiných
skutkových a právních závěrů než soud prvního stupně, pokud jde o odhlášení a
přihlášení odběru elektrické energie a telekomunikačních služeb (kdo tak měl
učinit), že se odvolací soud nezabýval promlčením ve vztahu k namítané
neurčitosti úkonů žalobce, kterými měl své domnělé právo na žalovaném uplatnit,
s tím, že žalobce jednoznačně identifikoval svou pohledávku až v podání ze dne
19. 12. 2006, a že skutková zjištění odporují provedeným důkazům, přičemž nebyl
správně posouzen zejména důkaz výpovědí svědkyně K. Posouzení otázky, kdo měl a
mohl zajistit přehlášení odběratele, je přitom nerozhodné pro závěr o vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jemuž byla do nemovitosti v jeho
vlastnictví dodána elektrická energie, za níž však dodavateli zaplatil žalobce
jako předchozí vlastník nemovitosti. Z žaloby podané v této věci je pak zcela
zřejmé, jakého nároku se žalobce na žalovaném domáhá, jak správně dovodil soud
odvolací.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního
posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích
důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení a skutkové
námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Nadto Nejvyšší soud zmíněné vady v
posuzované věci ani neshledal. Pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí soudu
prvního stupně neobsahuje zákonné náležitosti, především nesplňuje požadavky
dle § 157 odst. 2 o. s. ř, když odůvodnění je v rozhodujících okolnostech
zmatečné, nepřesvědčivé a není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení
důkazů řídil, pak tyto nedostatky blíže nespecifikuje a dovolací soud vytýkanou
zmatečnost, nepřesvědčivost nebo absenci úvah, které k rozhodnutí soud vedly,
neshledal. Námitka, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, není rovněž
přiléhavá, neboť odvolací soud vyšel ze závěru, že se jedná o vztah
občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní, s tím, že i pokud by šlo o vztah
obchodní, pak by se uplatnil § 9 odst. 3 písm. a) o.s. ř., ve znění účinném ke
dni zahájení řízení (podle obsahu odůvodnění – podnikatel - fyzická osoba
nezapsaná v OR, jak se ostatně podává i z č. l. 17 původního spisu sp .zn. 26 C
193/95). Je tak dána příslušnost okresního soudu a další úvaha o posuzování
příslušnosti s ohledem na účinnost zákona č. 30/2000 Sb. je pak bezpředmětná,
neboť bod 3, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se vztahuje na
spory o příslušnost, avšak nikoliv na určení věcné a místní příslušnosti v
jiných sporech. Při tomto určení se postupuje podle dosavadních předpisů (bod
2, hlavy I, části dvanácté citovaného zákona). Věcná příslušnost se po zahájení
řízení již nemění (§ 11 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o námitku, že odvolací
soud pominul výtku, dle níž jsou skutková zjištění obvodního soudu zcela v
rozporu s provedenými důkazy, když nesprávně byl hodnocen důkaz výpovědí
svědkyně K., pak zde je nutno uvést, že taková námitka pominuta nebyla, šlo
toliko o odlišné hodnocení důkazů, se kterým se odvolací soud ztotožnil,
přičemž je pouze na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých
skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz § 125 a § 132 o. s.
ř.). Skutkové námitky pak, jak již bylo výše uvedeno, nemohou být při
posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř.
zohledněny. Ani případné pochybení odvolacího soudu, který by svým rozhodnutím
potvrdil i odvoláním nedotčené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně o
nákladech řízení, by nemohlo mít vliv na rozhodnutí o věci samé. V posuzované
věci navíc k takovému pochybení nedošlo, neboť odvolací soud správně rozhodl o
závislých výrocích (o nákladech řízení) na věci samé. Dovolací soud tedy vady
řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. neshledal.
Dovolání žalovaného navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního
významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle
příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání,
relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní
revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení
konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu
na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury, přičemž
ani dovolatelem namítaný rozpor s hmotným právem nebyl shledán, když § 454 obč. zák., který byl aplikován, upravuje skutkovou podstatu, jež se shoduje s
posuzovanou situací. Tato skutková podstata je naplněna za předpokladu, že ten,
kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost
neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka),
přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za
jiného. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo
za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě
jen z části). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav
nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého (srov. Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání 2008, nakladatelství C. H. BECK, bod
1. na straně 1186-1187). O bezdůvodné obohacení se tak jedná i tehdy, pokud se
majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl, což ostatně zmiňuje i
žalovaný ve svém dovolání, když odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České
republiky. Právní povinnost k plnění ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem může
přitom vyplývat ze zákona nebo ze smluvního závazku, v tomto případě ze závazku
v předávacím protokolu. Ten, kdo plnil za jiného (za dlužníka), má právo
požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od
toho, komu plnil (srov. opět Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání 2008,
nakladatelství C. H. BECK, bod 1. na straně 1187). Pokud dovolatel dále namítá,
že prvotním úkonem v procesu přehlašování s dodavatelem elektrické energie je
odhlášení ze strany žalobce, pak tímto není dotčena jeho povinnost, ke které se
v předávacím protokolu zavázal, naopak měl za tím účelem poskytnout žalobci
součinnost. Navíc ani případné pochybení žalobce v naznačeném směru by nemohlo
ničeho změnit na závěru odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného na úkor žalobce, jenž za žalovaného zaplatil dodávku
elektrické energie do nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, přičemž na
posouzení vzniku tohoto bezdůvodného obohacení nemůže mít za shora popsaného
stavu žádný vliv existence případného nájemního vztahu ohledně předmětné
nemovitosti mezi žalovaným a třetí osobou.
Rovněž námitka nesprávného právního
posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který dovolatel považuje za vztah
obchodněprávní, není případná, neboť důvod požadovaného plnění (z bezdůvodného
obohacení) se neodvozuje ze vztahu mezi podnikateli, jenž by se týkal jejich
podnikatelské činnosti ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., a nejde ani o
závazkový vztah podle § 261 odst. 3 obch. zák., ale jedná se o vztah původního
a budoucího vlastníka nemovitosti, tj. vztah občanskoprávní. Navíc je nutno
konstatovat, že v případě dovození opačného závěru by se poměry dovolatele s
ohledem na délku promlčecí doby výrazně zhoršily.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřujícího proti
samostatně přiznanému nároku za dodané telekomunikační služby v částce 1.591,-
Kč (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil),
neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí
přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží
k příslušenství pohledávky.
Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela samostatný nárok na zaplacení zmíněné
částky, není zde dosažena zákonem stanovená hranice výše peněžitého plnění pro
přípustnost dovolání, která je zakotvena v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. v případě rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání žalovaného, jež směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení, je taktéž nepřípustné. Nejvyšší soud se již
vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval tímto problémem s následujícím závěrem.
Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i
tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o věci samé. Z tohoto
důvodu nelze aplikovat ust. § 237 o.s.ř., jež stanoví případy, v nichž je
dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto
ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní
usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale
obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ani
dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže
založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, nebo ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo
468/2006).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř..
Žalobci vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu