28 Cdo 1318/2024-232
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) doc. JUDr. Ing. Daniela Nováka, CSc., a b) M. N., zastoupeného žalobcem a), advokátem se sídlem v Praze 3, Soběslavská 68, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o náhradě za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 244/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024, č. j. 55 Co 166/2023-183, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024, č. j. 55 Co 166/2023-183, se ve výroku I vyjma části, v jaké byly změněny výroky II a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. března 2023, č. j. 17 C 244/2022-142, a ve výroku II ruší; současně se v odvolacím soudem potvrzených částech výroků II a IV a ve výrocích V, VI a VII ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. března 2023, č. j. 17 C 244/2022-142, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. září 2023, č. j. 17 C 244/2022-165, a doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 6. září 2023, č. j. 17 C 244/2022-168, a věc se v naznačeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 17 C 244/2022-142, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 6. 9. 2023, č. j. 17 C 244/2022-168, a opravného usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 17 C 244/2022-165, jímž uložil žalované zaplatit každému z žalobců částku 4.323.982 Kč (výroky I a III), zamítl žalobu do částky 27.448.045 Kč s
příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců (výroky II a IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V) a co do požadovaného příslušenství z částky 4.323.982 Kč žalobu ve vztahu ke každému z žalobců zamítl (výroky VI a VII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákona o půdě“), neboť na ně jako na dědice přešel uplatněný restituční nárok po zemřelé V. N. a náleží jim náhrada za nevydané pozemky. S ohledem na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněné pod číslem 86/2021 Sb. rozh. obč., přiznal žalobcům šestinásobek jejich nevypořádaného restitučního nároku, jehož výši určil na základě znaleckého posudku. Do částky, jež převyšovala zjištěnou výši restitučního nároku, pak žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 55 Co 166/2023-183, k odvolání žalobců rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích II a IV změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 68.660 Kč, jinak je, a to i ve výrocích VI a VII, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z převážné části se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Ke změně však přistoupil ohledně náhrady za zastavěnou část pozemku o rozloze 3433 m?. Uvedl, že je nutno poskytnout náhradu za danou část v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná, pročež i ohledně ní zvýšil základní výměru na šestinásobek vyhláškové ceny. Ve zbývající části byly zamítavé výroky rozsudku potvrzeny s tím, že ani odvolací soud neshledal důvody pro další mimořádné zvýšení náhrady za nevydané pozemky nad rámec přiznaného šestinásobku.
II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze co do části výroku I, jíž změnil výroky II a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost shledávají ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu v otázce přiměřené náhrady za nevydané pozemky. Rozhodnutími přisouzenou náhradu považují dovolatelé za neadekvátní a koeficient šestinásobku za neústavně nízký (s odkazem na recentní nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Poukazují také na extrémní délku řízení jejich restituční kauzy, jakož i na řadu dalších pochybení, ke kterým mělo během jednotlivých řízení dojít, což by rovněž mělo být zohledněno v rámci přiznané výše zadostiučinění.
4. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil nebo aby je změnil tak, že se žalované ukládá zaplatit každému z žalobců 27.379.385 Kč s příslušenstvím.
5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými [resp. u žalobce a) s právnickým vzděláním] dle § 241 odst. 1 a 2 písm. a) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. K námitce dovolatelů stran postupu a pochybení státních orgánů v dané kauze lze uvést, že zmíněným tvrzením poukazuje na skutečnosti, které nejsou předmětem daného řízení. Pokud se žalobci domnívají, že restituční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu či došlo k jiným pochybením v průběhu daného řízení, bylo na nich, aby své případné nároky uplatnili proti České republice prostřednictvím jiných zákonných prostředků. V předmětném řízení za daného skutkového stavu (z nějž dovolací soud vychází; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) však případné pochybení státu reparovat možné není, a to ani mimořádným navýšením požadované částky, jak požadují žalobci. V dané části dovolání tedy přípustným shledat nelze.
10. Dovolání je však přípustné pro otázku, zda náhrada poskytnutá žalobcům ve výši šestinásobku ceny vypočtené ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě vyhovuje požadavkům přiměřené, rozumné a spravedlivé finanční náhrady, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího i Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání je i důvodné.
12. V nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části § 28a zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48 odůvodnění citovaného nálezu), založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícího podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by měla být zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).
13. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
14. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném pod č. 86/2021 ve Sb. rozh. obč., při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
15. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod č. 39/2018 Sb. rozh. obč., či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).
16. Závěry odvolacího soudu, jenž (v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyšel – bez dalšího (bez zohlednění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991) – z šestinásobku jeho ceny určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22 (nález shledává koeficient ve výši šestinásobku ceny stanovené podle § 28a zákona o půdě neústavně nízkým a finanční náhradu v jeho důsledku za nepřiměřenou, byť se současně hlásí k obecně formulovaným tezím o přiměřené, rozumné a spravedlivé výši finanční náhrady podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19), žel neobstojí, a to i pod dojmem recentní judikatury zdejšího soudu reprezentované namátkou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023.
17. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, že peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.
18. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou (k tomu také srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.8 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, nebo ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023).
19. Vztaženo k poměrům přítomné věci uvedený výklad znamená, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, jsou vázány v dalším řízení právním názorem, že finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věty první, zákona o půdě lze zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí, jenž dřívější výpočet prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nezohlednil. Je nutné přitom brát v úvahu, že navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo, a nemělo by vyjadřovat nárůst ceny konkrétního pozemku, jenž nebylo možné pro zákonnou překážku oprávněné osobě vydat.
20. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací řízení (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových závěrů nepřísluší; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). V jeho průběhu se jeví s ohledem na prosazení zásady projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou (podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024).
V. Závěr
21. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobců opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení shora naznačených částí rozsudku odvolacího soudu, spolu s akcesorickým výrokem II o nákladech řízení, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v příslušných částech výroků II a IV, dále pak ve výrocích VI i VII a v akcesorickém nákladovém výroku V, neboť jeho rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
22. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu