28 Cdo 3662/2023-183
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 2.304.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 63/2021, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. 72 Co 13/2022-117, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. 72 Co 13/2022-117, se vyjma části výroku I. v níž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. října 2021, č. j. 17 C 63/2021-92, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 415.200,- Kč, ruší; současně se vyjma části výroku I., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 415.200,- Kč, ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. října 2021, č. j. 17 C 63/2021-92, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 17 C 63/2021-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 415.200,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 29. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a co do zbylé části žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. a žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 72 Co 13/2022-117, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba co do ve výroku konkretizovaného úroku z prodlení; jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výroku II., potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že žalobkyně se jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), domáhá na žalované podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 2.304.830,- Kč za odňatý a nevydaný pozemek dle PK č. XY o výměře 346 m2 v katastrálním území XY „předmětný pozemek“), za nějž jí nebyl poskytnut náhradní pozemek. Žalovaná částka se odvíjí od obvyklé ceny předmětného pozemku stanovené znaleckým posudkem Ing. Miroslava Baláše. Soudy nižších stupňů s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodily, že je namístě žalobkyni přiznat finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovené v souladu s ustanovením § 28a zákona o půdě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), přičemž odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení, či snížení této finanční náhrady. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce úroků z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že žalované nelze uložit povinnost k úhradě úroků z prodlení, jestliže v době vyhlášení rozsudku žalovaná nebyla v prodlení s plněním finanční náhrady, přičemž není jisté, zda a kdy se žalovaná do prodlení s tímto plněním dostane. Odvolací soud rovněž vyzdvihl, že rozhodnutí, jímž je žalované uložena povinnost poskytnout oprávněné osobě finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny odňatého a nevydaného pozemku stanovené v souladu s ustanovením § 28a zákona o půdě, je rozhodnutím konstitutivním, pročež splatnost přisouzené peněžité náhrady nastává dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění.
4. Obě účastnice řízení napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním.
5. Žalobkyně přípustnost dovolání shledávala v odchýlení se odvolacího soudu od konkluze vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), o potřebě stanovit finanční náhradu ve výši spravedlivé a přiměřené. Dovozovala, že v hodnotě přisouzené peněžité náhrady není možné v současnosti v daném místě pořídit pozemek kvalitativně a kvantitativně srovnatelný s předmětným pozemkem a vyjádřila přesvědčení, že finanční náhrada má být přiznána v rozumném poměru k tržní ceně předmětného pozemku. Rozhodnutí odvolacího soudu vnímala jako zásah do jejího ústavně garantovaného práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně připomněla, že majetkové křivdy by měly být zákonem stanoveným postupem toliko zmírněny, nikoli zcela odstraněny. Upozornila, že rozdíl mezi výší přiznané náhrady a aktuální tržní cenou předmětného pozemku je dán vývojem trhu s nemovitostmi, na nějž žalovaná nemá vliv. Žalobkyně dle názoru žalované nepředestřela žádné zvláštní okolnosti, jež by mohly vést k výjimečnému zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Žalovaná rovněž akcentovala, že žalobkyně nedostála požadavkům kladeným na řádné vymezení přípustnosti dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
7. Žalovaná brojila dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení obecné pariční lhůty ke splnění soudním rozhodnutím stanovené
povinnosti. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka týkající se délky lhůty k plnění (zaplacení) soudem přiznané finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Domnívá se, že ustanovení § 16 odst. 1, věty druhé, zákona o půdě se aplikuje bez ohledu na to, zda je vyplácena finanční náhrada ve výši určené striktně podle ustanovení § 28a zákona o půdě, nebo finanční náhrada navýšená nad rámec citovaného ustanovení.
Dle mínění žalované totiž okolnost, že rozhodnutí soudu o výši peněžité náhrady má konstitutivní charakter, nikterak neurčuje lhůtu k plnění. Nadto uvedla, že konstitutivně soudy rozhodly pouze o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni pětinásobek částky určené podle ustanovení § 28a zákona o půdě, nikoli o základu finanční náhrady stanovené dle citovaného ustanovení, ve vztahu k němuž má soudní rozhodnutí deklaratorní charakter. Odvolacímu soudu pak též vytýká, že otázku lhůty k zaplacení navýšené finanční náhrady spojil s otázkou úroků z prodlení.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby „sám Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem tak, že stanoví lhůtu k plnění do 29. 4. 2024“.
8. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila nesouhlasně. Neztotožnila se s argumentací žalované, že se v přítomné věci ve vztahu k pariční lhůtě uplatní ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Navíc žalovaná povinnost uloženou rozsudkem odvolacího soudu již splnila, pročež zrušení napadeného rozsudku v části týkající se pariční lhůty považuje žalobkyně i v tomto kontextu za nedůvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
9. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2373/2022-154 (dále také „Rozhodnutí Nejvyššího soudu“), byla dovolání obou účastnic odmítnuta s odůvodněním, že při řešení nastolených právních otázek se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Ve vztahu k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud po rekapitulaci judikatorního vývoje reflektujícího otázku přiměřené a spravedlivé výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud nijak neodchýlil od konkluzí vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, podle nichž v poměrech projednávané věci finanční náhrada ve výši šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovená dle ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č 182/1988 Sb. požadavek na náhradu spravedlivou, přiměřenou a rozumnou splňuje. V případě dovolání žalované dovolací soud s odkazem na vlastní relevantní judikaturu a komentářovou literaturu vyložil, že stanovení obecné pariční lhůty ke splnění uložené povinnosti nemusí soud zvláště odůvodňovat. Nepřitakal rovněž k žalovanou hájenému propojení lhůty ke splnění povinnosti určené v soudním rozhodnutí s ustanovením § 16 odst. 1 zákona o půdě, jelikož od tohoto ustanovení se odvíjí okamžik splatnosti peněžitého závazku povinné osoby.
10. Ústavní soud nálezem ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22 (dále „Kasační nález“) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2372/2022-154, zrušil s konstatováním, že jím „byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V Kasačním nálezu vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu pro zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, od nějž se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
II. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), znovu se zabýval tím, zda jsou dovolání žalobkyně a žalované přípustná (§ 237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není přípustné. Přípustnost dovolání žalobkyně pak vyplývá ze závazného právního názoru (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jenž Ústavní soud vyjádřil v Kasačním nálezu. Dovolání žalobkyně je tak ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda s přihlédnutím k individuálně daným poměrům projednávané věci jsou dány důvody pro zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jenž byl petrifikován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jako finanční náhrady rozsahu přiměřeného a rozumného hodnotě odňatého pozemku. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se v projednávané věci soudy obou stupňů řídily právním názorem vyjádřeným v označeném rozsudku Nejvyššího soudu, jenž koeficient šestinásobku ceny vypočtené ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě shledal přiměřenou, rozumnou a spravedlivou výší finanční náhrady, jak byla vytýčena prejudikaturou Ústavního soudu, avšak v Kasačním nálezu Ústavní soud označil takto zvýšenou hodnotu za „neústavně nízkou“ (viz bod 33. odůvodnění Kasačního nálezu), ocitají se i závěry vyjádřené v rozsudcích obvodního soudu i městského soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, čímž je naplněn i důvod přípustnosti dovolání (srovnej výrokovou větu III. a bod 43. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
14. Ač byla ústavní stížnost podána pouze žalobkyní a Ústavní soud posuzoval ústavnost toliko té části Rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž byla zkoumána přípustnost dovolání žalobkyně podpořená argumentací o ústavně nesouladném stanovení finanční náhrady ve výši šestinásobku ceny pozemku stanovené dle ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb., s níž se Ústavní soud neztotožnil, bylo Rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno Kasačním nálezem v celém rozsahu, tedy i pokud jím byla vypořádána přípustnost dovolání žalované.
Nejvyšší soud je proto opětovně nucen posoudit přípustnost dovolání žalované. Činí tak ovšem se shodným výsledkem jako v usnesení ze dne 6. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2373/2022-154, a sice že dovolání žalované není přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky stanovení délky lhůty k plnění (zaplacení) soudem přiznané finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě jako otázky v rozhodovací praxi již řešené od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
15. K posouzení přípustnosti dovolání žalované Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2373/2022-154, vyložil, že ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však, nejde-li o stanovení obecné pariční lhůty, musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené. Dále rovněž připomněl, že v souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. (stanovení jiné než obecné pariční lhůty) odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017). Uzavřel, že v posuzované věci odvolací soud stanovil obecnou třídenní lhůtu pro plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., čímž se nikterak neodchýlil od právní úpravy a ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nebylo lze proto přisvědčit námitkám žalované (a to ani nyní při opětovném zkoumání přípustnosti jejího dovolání), že podklad pro stanovení pariční lhůty skýtá ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, jelikož od tohoto ustanovení se odvíjí okamžik splatnosti peněžitého závazku žalované (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění. Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva jednoznačně určil lhůtu, v níž měla žalovaná finanční náhradu vyplatit (viz § 16 odst. 1 zákona o půdě), se přitom nikterak nepromítá do poměrů procesní právní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.), je závěrem, jenž je i nadále plně validním.
III. Důvodnost dovolání
16. Jelikož posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně záviselo na respektování závazného právního názoru Ústavního soudu předestřeném v Kasačním nálezu, pak se tento názor obdobně promítá i do posouzení důvodnosti dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolání je tudíž opodstatněné.
17. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
18. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
19. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Podle ustanovení § 16 odst. 1, věta první, zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8).
21. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
22. Podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 200,- Kč v Brně.
23. V nálezu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části ustanovení § 28a zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48. odůvodnění citovaného nálezu) založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícím podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by měla být zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).
24. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
25. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
26. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12., a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36.), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).
27. Závěry odvolacího soudu, jenž (v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyšel – bez dalšího (bez zohlednění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991) – z šestinásobku jeho ceny určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve světle Kasačního nálezu (nález se současně hlásí k obecně formulovaným tezím o přiměřené, rozumné a spravedlivé výši finanční náhrady podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19) již neobstojí.
28. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, dle níž peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.
29. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.
30. Vztaženo k poměrům přítomné právní věci uvedený výklad znamená, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, jsou vázány v dalším řízení právním názorem Ústavního soudu, že finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věta první, zákona o půdě lze zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí, jenž dřívější výpočet prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nezohlednil. Je nutné přitom brát v úvahu, že navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo a neměl by vyjadřovat nárůst ceny konkrétního pozemku, jenž nebylo možné pro zákonnou překážku oprávněné osobě vydat.
31. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací, řízení (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových závěrů nepřísluší - 241a odst. 1 o. s. ř.). V jeho průběhu se jeví s ohledem na zásadu projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou.
32. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu, vyjma části výroku I. v níž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 415.200,- Kč, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil, vyjma části výroku I., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 415.200,- Kč, i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
33. Kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahuje i na ty části výroků I. rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jimiž bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky žalobkyně. Vzhledem k tomu, že celková pohledávka se sestává z finanční náhrady, jejíž základní výše byla zjištěna dle ustanovení § 28a zákona o půdě, a z její úpravy vedoucí ke stanovení výše přiměřené, rozumné a spravedlivé ve smyslu shora předestřené judikatury Ústavního soudu, jež je konstituována až pravomocným soudním rozhodnutím, bude nezbytné, aby soudy v dalším řízení k této skutečnosti přihlédly i při rozhodování o příslušenství pohledávky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, a na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2327/2021, a ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 856/2022).
34. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu vycházejícím ze závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22 (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 243g odst. 1, věta první, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu